Epilog - část II: O kouzelnících a hrdinech (závěr)
♪ Loki ♪
Trávit znovu čas na Zemi s vědomím, že tam Harry nebude, bylo těžší, než Loki očekával.
Samozřejmě všechny bezchybně okouzloval a lichotil, prokládal dobrý humor ironií, protože ho tato dvojí poloha těšila, ale pokaždé, když se podíval vedle sebe s očekáváním, že se podělí o pobavený pohled nebo dostane stejně sarkastickou odpověď, znovu ho zasáhla bolest ze ztráty Harryho. Začínalo ho to unavovat.
Takže se vypařil. Nebylo to těžké – záblesk zeleného světla, několik pečlivě umístěných impulzů k odvedení pozornosti – a byl venku z místnosti dřív, než si někdo vůbec všiml, že odešel. Dveře se za ním zavřely a odřízly ho od světel a hluku. Zastavil se, aby si oči přivykly na tmu.
Přímo před sebou zaregistroval kohosi, kdo měl zřejmě stejný nápad. Ona postava se s vlajícím pláštěm vzdalovala od shromáždění.
Doktor Strange.
Asi by ho měl nechat jít. No tak se jeden z těch nejmocnějších lidí na této bohem zapomenuté planetě coural po jejich přísně tajném zařízení. To je toho. Loki necítil k SHIELDu žádnou loajalitu.
Ale nikdy nebyl zvlášť dobrý v tom neplést se do věcí, které se ho netýkaly.
A na tomto muži bylo něco zvláštního – něco znepokojivého v tom, jak se pohyboval a jak se na ně všechny díval, sledoval je hladovýma očima někoho, kdo chce něco, o čem ví, že to nemůže mít. Celý večer se Lokimu vyhýbal, ale bůh přesto cítil jeho pohled, i když se nedíval. To a Strangeovu magii. Dala se jen těžko přehlédnout, i když ji Nejvyšší čaroděj mistrně skrýval. Byla v ní síla, ta opravdová. Nepůsobila však nebezpečně. Spíš trochu jako otázka. Jako slib. Trochu jako radost. Trochu jako smutek.
Nedávalo to žádný smysl.
Loki tedy kolem sebe upředl nitky iluze a rozplynul se ve stínech.
Strange místo toho, aby zamířil k východu, jak bůh očekával, zahnul doleva a otevřel dveře na balkon s vyhlídkou na okolní zařízení. Vyšel ven a zastavil se u zábradlí, oči upřené vzhůru na hvězdy. Loki ho zvědavě pozoroval. Stál pozoruhodně nehybně, jen se znepokojivě pokleslými koutky úst, zjevně pohroužený do svých myšlenek.
Loki se právě rozhodl otočit se a vrátit se, než si někdo všimne jeho nepřítomnosti, když Strange promluvil.
„Zrovna ty bys měl vědět, že se nemáš plížit za čarodějem, Odinsone.“
Jeho hlas byl tichý a vyrovnaný, ale stejně tak dobře mohl i vykřiknout. Loki ztuhnul.
No tedy, tohle bylo trapné.
„Jak dlouho víš, že tu jsem?“ zeptal se Loki nenuceně. Zanechal veškerého předstírání a nechal iluzi rozplynout.
„Upřímně?“ Strange otočil hlavu a pousmál se. „Až do teď jsem si nebyl úplně jistý.“
Loki potlačil odfrknutí. Trochu ho vzrušovalo, že ho někdo přelstil; koneckonců, nestávalo se to moc často.
„Hádal jsem, že mě někdo bude sledovat, a ty jsi byl jediný, kdo to mohl udělat zcela nepozorovaně, aniž by vzbudil při odchodu podezření,“ vysvětlil Strange. „Prostě jsem vyloučil ostatní možnosti, nic víc.“
„Nevypadáš moc znepokojeně.“
„Že mě někdo sledoval?“
„Že jsem to byl já, kdo tě sledoval.“ Loki vyšel rovněž na balkon. „Víš, kdo jsem. Mohl bych mít spoustu hanebných motivů, proč tě sem vylákat samotného.“
Strange pozvedl obočí: „Pokud jsi mě chtěl vzít na tento rozlehlý balkon zalitý měsíčním svitem, tak i když mi to velmi lichotí, obávám se, že jsem zadaný.“
Loki zamrkal, opět zaskočen. „To... není to, co lidé obvykle říkají.“
„Ach? A co lidé obvykle říkají?“
„Nějakou formu výhrůžky. Obvykle jsme v tuhle chvíli poněkud zaneprázdněni bojem na život a na smrt.“
„Lidé... obvykle předpokládají, že je chceš zavraždit, když s nimi začneš konverzovat?“
Loki zamyšleně naklonil hlavu: „Ano.“
Strange se zasmál. Byl to nečekaný smích, trochu chraplavý, jako by muž zapomněl, jak se smát. Loki na něj zíral, protože ho rozptýlilo, jak moc se tím mužova tvář proměnila. Na chvíli to vypadalo téměř jako by...
„Přiznám se, že jsem byl překvapený, když jsem viděl, že se dnešního večera účastníš,“ pokračoval Strange a přerušil tak Lokiho vnitřní monolog. „Slyšel jsem, že ty a SHIELD jste v minulosti neměli nejlepší vztahy.“
Lokiho pohled se zostřil, ale nebylo zrovna tajemstvím, že před dvěma lety napadl Zemi. „To ano.“
„Takže teď... pro ně pracuješ jako konzultant?“ zeptal se Strange nahlas. „I po tom všem, co udělali?“
Po tom všem, co udělali. Loki ztuhnul, jako by znovu pocítil onu bolest, kdy z něj byla vytržena magie. Co ‘udělali’...
Tohle rozhodně nebylo veřejně známé.
„To není tvoje starost,“ odpověděl Loki stroze. Otočil se. „Měl bych se vrátit, než si někdo všimne mé nepřítomnosti. Rád jsem tě poznal, doktore.“
„Počkej,“ vyhrkl Strange spěšně a trochu zmateně. „Omlouvám se, rozrušil jsem tě. Neodcházej.“
Loki se zastavil. Ten muž zjevně něco věděl – odejít teď by znamenalo promarnit příležitost zjistit, co to je. S vnitřním povzdechem se otočil zpět. Úleva v Strangeových očích byla téměř hmatatelná.
„Někteří tě znají jako ‚Nejvyššího čaroděje‘,“ řekl Loki opatrně. „Jak jsi k tomuto titulu přišel?“
„Čistě náhodou.“ Vypadalo to, že Strange je šťastný, že může odpovědět na otázku. „Znal jsem předchozího Nejvyššího čaroděje, a když byl zabit, rozhodl jsem se ho pomstít. Byla to spravedlnost ve jménu přítele, nic víc, ale zřejmě mi to vyneslo právo převzít jeho úlohu. Neměl jsem v této věci moc na výběr.“
„Já bych to tak lehce neodmítal – tato role je považována za nejvyšší cíl každého mága. Mnozí by za takovou pozici dali tu svou ruku, kterou drží meč.“
Strange vydal neurčitý zvuk. „Jo, no, ať si ji klidně vezmou. Já už jsem měl dost pozornosti na celý život.“
Když Loki několik minut nepromluvil, Strange se trochu zmateně otočil.
„Co je?“
„Snažím se tě prokouknout,“ přiznal Loki. „Většinu lidí je snadné přečíst, ale ty... ty nedáváš smysl.“
„Díky.“
„Nechtěl jsem ti lichotit.“
„Ale ano, chtěl.“
„Netvař se tak potěšeně.“
„Snažím se.“
„Snaž se víc.“
Strange se usmál. Chvíli tam pod hvězdnou oblohou stáli v přátelském tichu, oba ponoření do svých myšlenek. Noc byla klidná a tichá, až na slabé šepoty rozhovorů, které dokázaly proniknout skrz zdi.
„Já…“ Strange si odkašlal. „Chápu, i ty sám ses podílel na mnoha bitvách. Váš kapitán… zmínil, že jste někoho ztratili.“ Upřeně se díval na jedno místo na obloze, jako by tam byly všechny odpovědi, a nevšiml si, že Loki úplně ztuhnul. „Někdo v mé pozici… máme způsoby, jak najít ztracené věci. Možná vám budu schopen pomoct.“
Lokimu se sevřel žaludek. Najednou nemohl popadnout dech. V uších mu podivně zvonilo.
Jak u všech bohů ví o Harrym?
Nejprve znepokojivé náznaky toho, že ví o Lokiho vztazích se SHIELDem, a teď se vrtá v Harryho minulosti? S návalem vzteku si uvědomil, že to byla zkouška, trik, jak změřit jeho reakci, aby zjistil, zda jsou ty pověsti pravdivé.
Avenger. Čaroděj. Pán smrti.
No, k čertu s tím. Harrymu ukázal svou pravou tvář – podvodníka, lháře, zrádce – a Harry mu důvěřoval tehdy, když nikdo jiný ne. A ať se propadne, jestli prozradí jeho tajemství tomuhle doktoru Stephanovi Strangeovi.
„Byl jsi špatně informován, doktore,“ odtušil chladně. Muž prudce zvedl hlavu. „Nikoho jsme neztratili – rozhodně nikoho, koho by bylo možné najít. Nevím, odkud máš své informace, ale byl bych velmi, velmi opatrný. Není moudré vměšovat se do věcí, které se tě netýkají. Události loňského roku nemají žádné důsledky a ty bys s nimi měl tak zacházet.“
Strange sebou trhl, jako by ho Loki udeřil. Bůh byl příliš zaneprázdněn snahou ovládnout své vnitřní zděšení, než aby si toho všiml. Skrz zamlžené vidění postřehl, že Strange na chvíli sklonil hlavu a roztřeseně se nadechl. Když k Lokimu znovu vzhlédl, pokoušel se o úsměv.
„Samozřejmě, máš naprostou pravdu,“ řekl. „Prosím, přijmi mou omluvu. Všichni máme ve své minulosti lidi, na které je lepší zapomenout. To chápu.“ Strangeův výraz se změnil a Loki v něm na okamžik, než se maska vrátila na své místo, zahlédl něco nesnesitelně bolestného. „Možná je tedy nejlepší, že některé věci... zůstanou ztracené.“
Loki se zamračil. „Doktore...“
„Děkuji za tvůj čas, Odinsone. Nebudu tě déle zdržovat. Bylo mi potěšením.“
Zmatený Loki mu podal ruku a potřásli si. Strange se otočil a odkráčel chodbou pryč. Ve spěchu si zřejmě nevšiml, že jde špatným směrem.
Loki za ním hleděl s podivným pocitem, že toho chlápka právě úplně zdrtil.
V tu chvíli prolomil ticho noční atmosféry hysterický výkřik, který by zahanbil i bánší, a šokovaný Loki málem upadl.
„Pro lásku všeho dobra a rozumu na tomto světě, nechte vy dva už těch pitomostí a zdrhněte spolu!“
Otočil hlavu, nevěřícně, s pusou dokořán.
„… ty!“ vypravil ze sebe dusivým hlasem.
Hela, která stála na balkonovém zábradlí s rukama založenýma na hrudi, ho probodávala pohledem. „Zavři pusu, otče. Překvapení ti nesluší.“
Loki se, ke své cti, rychle vzpamatoval. „Co tady u devíti říší děláš?“ sykl a očima těkal po okolí, jestli se za živým plotem neschová sám Všeotec. „Víš, že Odin zakázal jakýkoli kontakt mezi námi…“
„Ale prosím tě. Tohle přesahuje Odinovu pravomoc.“
„Přesahuje Odinovu…“ Loki zavrtěl hlavou. „To je směšné. A teď odtud zmiz, než tě někdo uvidí...
„A nechat tě udělat největší chybu v životě? Promiň, tati. Možnosti mě komandovat ses zřekl, když mě tvůj otec proklel k tomuhle pekelnému životu. A když říkám pekelnému, myslím to doslova.“
„Podívej,“ spustil Loki rázně, protože jeho trpělivost visela na vlásku. „Měl jsem opravdu špatnou noc a nehodlám znovu prožívat roky zmeškaných konfrontací mezi otcem a dcerou jen proto, abych vyhověl tvým rozmarům. Takže mi buď řekni, proč jsi tady, nebo mě přestaň otravovat.“
„Už jsem ti řekla, proč jsem tady. Ty jsi neposlouchal?“
„Helo...“
Odfrkla si. „Víš, nikdy jsem ti nedávala Odinovo prokletí za vinu. Ale po všech těch letech stále nechápu, proč trváš na tom, že chceš být sám.“
„Samota mě chrání. Samota je vše, co mám.“
„To jsi řekl Harrymu?“
Otevřel ústa, ale pak ztuhl. Už jsem ti řekla, proč jsem tady.
„Ty… ty jsi řekla, že to přesahuje Odinovu pravomoc…“ zopakoval pomalu.
Její oči se zaleskly. „Jsem Smrt,“ prohlásila prostě. „Nikdo nemá nade mnou moc. Nikdo kromě...“
„Pána smrti,“ dokončil Loki. Zavřel oči. „Proboha.“
„Trochu zpomalený, ne?“
„On je tady?“
„To mi řekni ty.“
Zelené oči.
„Váš kapitán zmínil, že jste někoho ztratili.“
Díval se hladovýma očima někoho, kdo chtěl něco, o čem věděl, že to nemůže mít.
„Neodcházej.“
„Najdu tě, Harry Pottere.“
„Všichni máme v minulosti lidi, na které je lepší zapomenout. Chápu to.“
„Opovaž se přijít pozdě.“
„Možná je tedy nejlepší, že některé věci... zůstanou ztracené.“
Loki zaklel.
Pak se rozběhl. Cesta po chodbě se při rychlosti, kterou nasadil, proměnila v pouhý krok a zelený záblesk vyrazil dveře konferenční místnosti z pantů. Vtrhl dovnitř a ze všech stran ho zasypaly výkřiky. Skrytí agenti SHIELDu na něj namířili zbraně. Ignoroval je. Jeho oči divoce přejížděly po místnosti a zoufale hledaly postavu v červenomodrém.
Prosím, buď ještě tady.
Právě když začal panikařit a hledat východy, v davu uprostřed sálu se objevila mezera a v uvolněném prostoru uviděl stát Doktora Strange – Harryho.
Ztuhnul. Byl to on. Někde pod těmi elegantními šaty byl muž, který slíbil, že se vrátí, který za ně ve vzdáleném světě položil život. Loki na něj hleděl, jak stojí naprosto uvolněně, obraz formálnosti, a zkoumá místnost.
A pak Harry uviděl Lokiho.
I z této vzdálenosti byla změna v jeho chování ohromující. Vykulil oči a jeho výraz se otevřel, zdvořilý úsměv se odloupl jako vrstva barvy. Tento Harry nevypadal jako Doktor Strange – klidný, vyrovnaný a ovládající se. Vypadal, jako by trpěl někde, kde to nikdo jiný neviděl.
Loki se dal do pohybu dřív, než si stihl uvědomit, co dělá, a protlačil se davem, aniž by z Harryho spustil oči.
Ten si prohrábl rozcuchané vlasy, které mu padaly do čela, a Loki zatajil dech. Ten pohyb byl tak typicky harryovský, že nechápal, jak mu to mohlo předtím uniknout.
Zastavil se přímo před ním.
Harry si odkašlal. „Pokud to měl být dramatický vstup, řekl bych, že bys měl trochu zesílit ten zelený záblesk. Myslím, že letadlo nad námi ho úplně nezachytilo.“
Zblízka vypadal Harry stále jako cizinec, až na oči. Čisté a zelené, jako mořské sklo.
Ty se nezměnily.
„Ty mizero,“ vydechl Loki. Pak přejel prsty po rozcuchaných tmavých vlasech, přitáhl si Harryho k sobě a políbil ho, jako by byli zpátky na těch prokletých pláních a Harry měl v sobě energii celého vesmíru. Jako to bylo naposledy.
Celá místnost propukla v šokované výkřiky a protesty. Ani jeden z nich si toho nevšímal. V okamžiku, kdy ho Loki políbil, jako by se v Harrym prolomila přehrada a všechno vybuchlo jediným vzlykavým vzdechem do Lokiho úst. Pak jeho polibek opětoval tak silně a tak hluboce, že by Loki zavrávoral, kdyby ho Harryho ruce neuchopily v zoufalé potřebě držet ho co nejblíž u sebe.
„Rok,“ vydechl Loki. „Rok a ty ses chystal odejít.“
„Neviděl jsi mě,“ řekl Harry bez dechu. „Ty sám jsi řekl...“
„Lhal jsem.“ Loki ho políbil na spánek. „Samozřejmě, že jsem lhal. Myslel jsem, že jsi cizinec.“
Harry se trochu zklidnil a odtáhl se. „Možná jsem, Loki... to, co jsem byl, co jsem udělal... Věděl jsem, že pro všechny bude lepší, když se budu držet stranou, ale...“
Loki ho přerušil dalším polibkem, rozzuřeným a nevěřícím.
„Opovaž se,“ zavrčel Harrymu do úst. „Prostě... tohle nedělej. Ty nesnesitelný, sebestředný…”
Cokoli mohl chtít říct dál, přehlušily Harryho drobné, zoufalé polibky na jeho ústa a bradu, které byly tak příjemné, až to bolelo. Bylo to poprvé za celý rok, co se Loki cítil v bezpečí. Harryho vůně – jemná vůně mýdla a čaje, s nádechem ohně, který zanechává magie – ho zaplavily jako první déšť po dlouhém období sucha. Uklidnily jeho šílenství. Urovnaly roztříštěné útržky jeho myšlenek do klidného pořádku. Mohl zase myslet. Mohl dýchat.
„Nikdy,“ lapal Loki po dechu, „tohle mi už nikdy nedělej.“
Harry se chraplavě zasmál: „Platí.“
Chvíli tam stáli a oddechovali, když opar jejich nadšení prořízl nezaměnitelný zvuk cvaknutí závěru pistole. Loki ztuhnul a vzdáleně si vybavil zběsilou radiovou komunikaci mezi agenty SHIELDu, kterou zaslechl, když vtrhl do místnosti.
Přes Harryho rameno uviděl tytéž agenty, jak míří zbraněmi na Harryho záda.
Vztekle přimhouřil oči.
Už ho jednou ztratil. Ať se propadne, jestli mu ho někdo vezme znovu. Než se Harry stačil otočit, Loki ho objal jednou rukou kolem pasu a stáhl ho za sebe, aby ho chránil vlastním tělem.
„Vystřelte z těch zbraní a já zabiju všechny v této místnosti.“ Hlas měl ledový a smrtící.
Harry mu zamumlal do krku. „Loki…“
„Odstupte od doktora Strange, prosím,“ vystoupil jeden z agentů vpřed. Mířil přímo mezi Lokiho oči.
Thor za jejich zády zmateně těkal pohledem mezi Lokim a Harrym. „Bratře, co…“
„Doktore Strangi,“ vložil se do situace s mírumilovně zvednutými dlaněmi Steve. „Pro vaši vlastní bezpečnost bych vám doporučil...“
„Doporučil bys mu co?“ zavrčel Loki a upřel zrak na kapitána.
„Toto je poslední varování.“ Teď promluvil agent. „Odstupte od doktora Strange.“
„Počkat, od kdy se vy dva znáte?“ Tohle byl Tony.
A pak vzduch naplnily hlasy, zesilující crescendem zmatku, hněvu a hluku...
„Kapitáne...“
„Tony...“
„Ustupte...“
„DOST.“ Harryho hlas zazněl jako gong a v místnosti nastalo naprosté ticho.
Odstoupil od Lokiho a věnoval mu laskavý, trochu podrážděný pohled, ale bůh svůj stisk jen ještě víc zesílil. Harry se obrátil k davu a pak celá místnost zalapala po dechu, protože to vypadalo, že se nějak... mihotá a jeho vzhled se začínal měnit. Byla to jen nepatrná změna. Jeho vlasy a oči zůstaly nedotčeny, ale struktura tváře se posunula, šikmé obočí se změkčilo, čelist naopak ztvrdla a najednou tvář, na kterou se dívali, nebyla tváří doktora Stephana Strange, ale někoho mnohem, mnohem známějšího.
Nataša upustila sklenici.
„Odložte zbraně,“ promluvil Steve do ticha chraplavým hlasem a obrátil své pronikavé modré oči na agenty. „Skloňte zbraně, proboha.“
„Ale pane...“
„Kapitáne,“ zavrčel. „Jsem kapitán Steve Rogers a v nepřítomnosti ředitelky Hillové váš velící důstojník. A právě jsem vám dal rozkaz, desátníku.“
Zbraně byly tak rychle zasunuty do pouzder, že si Harry nebyl jistý, zda je vůbec viděl. Loki vedle něj vibroval napětím.
„Uzavřete to tady,“ pokračoval Steve. „Konference skončila. Děkuji vám všem za účast. Nyní můžete odejít těmito dveřmi, agenti vás jistě rádi vyprovodí.”
Jelikož kapitán Amerika stál neochvějně se štítem v ruce a v plném velitelském módu, během několika minut byla místnost až na tým prázdná.
***
♪ Leaving Hogwarts ♪
Všichni zírali na Harryho a Harry zíral na ně. Bylo to tady – tohle byl okamžik odhalení, okamžik, o který bojoval a před kterým utíkal téměř tisíc let.
A najednou nevěděl, co říct. Že mu chyběli každý den po stovky let. Že bojoval s monstry a démony a koncem vesmíru, jen aby se k nim mohl vrátit. Že by to udělal ještě tisíckrát, kdyby to znamenalo, že budou všichni v bezpečí.
Harrymu táhlo tohle všechno hlavou, ale jediné, co ze sebe dostal, bylo přidušené: „Ahoj.“
Steve upustil štít. Ten s rachotem dopadl na zem.
„To nemůže být pravda,“ zašeptal Thor.
Tony zbledl. „Jak je to možné?“
Harry zvedl ruku a všichni ustoupili o krok zpět. Pomalu ji otočil a na jeho dlani se zalesklo stříbrné světlo. Zašeptané zaklínadlo. A z ničeho nic před ně vyskočil oslnivý stříbrný jelen a lehce dopadl na zem. Místností se rozlehlo kolektivní zalapání po dechu.
„Jsem…“ Harry si odkašlal a váhavě se usmál. „Jsem to opravdu já.“
Nastalo ticho.
Harry koutkem oka zahlédl záblesk šarlatové barvy a popadl Lokiho za zápěstí, aby ho odsunul z dosahu, když se na něj vrhlo tornádo Nataša.
„Ty úplný… a naprostý… pitomče, Harry Pottere!“ zavrčela a pro zdůraznění ho udeřila kabelkou do hrudi. „Objevíš se tady po třinácti měsících… a řekneš ‚ahoj‘?!”
Harryho hruď se otřásla smíchem. Přitáhl si Natašu k sobě a pevně ji objal.
„Taky jsi mi chyběla, zrzko,“ zašeptal jí do vlasů.
Zamumlala na protest, ale objala ho pevně jako do svěráku. Harry zvedl lesknoucí se oči a podíval se přes její rameno na zbytek týmu. Uvolnili strnulé pozice a vrhli se k němu, aby ho taky dusili v objetí.
Třásl se v jejich středu, obklopený výkřiky radosti, úžasu a lásky, a po tvářích mu stékaly slzy.
„Je mi to tak líto,“ vypravil ze sebe. „Bohové, je mi to tak, tak líto…“
Steve ho pleskl po hlavě. „No tak, nech toho.“
„Ale…“
„Prostě nás obejmi, ano?“
„Nejste naštvaní?“
„Věř mi, jsme rozzuření,“ ujistil ho Clint s úsměvem. „Dej nám chvilku a dostaneme se k tomu, jo?“
Ostatní se zasmáli a na tváři se jim usídlily připitomělé úsměvy.
Harry zavrtěl hlavou. „Ale...“
„Harry, mám tě rád a tak vůbec, ale, ježíši, můžeš mě prostě poslouchat?“ Slova byla škádlivá, ale Tonyho hlas naplnily křehké emoce. „Nevím, jak to, že jsi naživu, ani proč jsi nám to neřekl, a jsem si jistý, že ti to kapitán později při tréninku na žíněnkách dá sežrat, ale teď? Nikomu z nás to nevadí. Já na to totálně házím bobek //xxxx. A víš proč?“
Zmatený výraz na Harryho tváři mu lámal srdce.
„Protože ses vrátil domů,“ prohlásil Tony. „Máme tě zpátky a už tě nikdy nepustíme.“
Harry začal tiše, ale zároveň vehementně a zdrcujícím způsobem vzlykat.
***
„Fury.“
„Ředitelko Hillová.“
Oba chvíli mlčeli, ticho přerušovalo jen slabé praskání na telefonní lince.
„I když je tichý telefonát zábavný, měla jste nějaký důvod, proč voláte?“ Furyho hlas zněl podrážděně, ale ne víc než obvykle.
Hillová protočila oči. „Nevyskakujte si, Nicku. Přemýšlela jsem.“
Vydal zvuk podobný ‘hm’. „Jaká byla konference?“
Hillová otevřela pusu, ale pak ji zase zavřela. Uvědomila si Furyho nevinný tón a přimhouřila oči. „Celá ta věc byla zcela utajena před médii. Co o tom víte?“
„Nemám tušení, o čem mluvíte.“
„Nezkoušejte na mě tyhle řeči, pracovala jsem s vámi roky, poznám, když kecáte.“
Ticho.
Hillová povzdechla. „Vy jste to věděl, že ano? Věděl jste, že je naživu. Vsadím se, že jste dokonce věděl, že tam dneska večer bude, vy mizero.“
„Jednou špión, vždycky špión,“ ozvalo se pobaveně. „Pořád mám pár lidí na správných místech.“
„Vy opravdu nechápete smysl celé té věci s ‚odchodem do důchodu‘, že ano?“
„Jak to vzal tým?“
„No, Loki na to přišel jako první...“
„Loki?“ Fury zaklel. „Sakra, já sázel na Tonyho.“
„To budu ignorovat,“ odsekla ostře. „Pak se Doktor Strange magicky proměnil v Harryho, Steve vyhlásil konec a od té doby jsem o nich neslyšela.“
„Jako princ v pohádce,“ zamumlal Fury. „Vždycky měl rád dramatičnost.“
„Díky bohu, že vás se tohle netýká.“
„Předpokládám, že máte z té místnosti přenos, viďte?“
„Samozřejmě, za koho mě máte?“ ušklíbla se. Na obrazovce před sebou právě sledovala, jak tým obklopil Harryho v bouři smíchu a slz.
„A?“ zeptal se Fury netrpělivě. „Co dělají?“
„Mluví.“ Obrátila oči v sloup. „A teď pst, potřebuju vidět, jak Tony brečí jako mimino.“
Fury zavrčel, ale Hillová ho ignorovala. Její rty se roztáhly do úsměvu, protože sledovala, jak tým vtáhl Harryho do objetí a držel ho jako pes, který si odnáší hračku do svého pelechu.
„Jak vypadají?“ zeptal se Fury tiše.
Z monitoru se ozvala kaskáda smíchu – spontánní, nakažlivý zvuk, který u ní vyvolal přání, aby si ho nahrála. Sama musela potlačit uchechtnutí, když spatřila Lokiho pobouřený výraz poté, co byl i on vtažen do hromadného objetí.
„Šťastně,“ řekla a usmála se na monitor. „Vypadají šťastně.“
***
Samozřejmě bylo hodně co dohánět. Jak se noc protahovala do časných ranních hodin, Harryho hlas tkal oslnivý příběh o jeho životě v uplynulých letech, plný neuvěřitelných příběhů o cestování časem a o nesčetných světech, monstrech, magii a válkách. Jeho ruce živě poletovaly, vytahovaly z jeho hlavy obrazy a vytvářely ozvěny fantazií, které popisoval, když bylo příliš těžké je vysvětlit slovy. Třpytily se kolem nich jako kousky oblohy, záblesky jiného života.
Bylo to směšné, matoucí a šílené. Ale takový byl Harry.
V určitém okamžiku musel mramorovou podlahu přeměnit, protože se zdála neobvykle pohodlná a při dotyku se vlnila jako voda. Avengers se usadili a fascinovaně sledovali Harryho, který mluvil celou noc. Loki je povětšinou ignoroval a raději se uvelebil co nejblíž u něj. Nepokládal žádné otázky, ale jeho podivné mrknutí nebo nevěřícně zvednuté obočí občas přimělo Harryho, aby se zarazil uprostřed příběhu a něco rozvedl nebo vysvětlil.
Jak příběhů ubývalo a otázky řídly, Avengers začaly jeden po druhém usínat. Harry už před několika hodinami ochránil místnost před jakýmkoli vniknutím a mávnutím ruky se postaral, aby plovoucí svíčky, které vykouzlil, začaly pohasínat.
Když viděl, jak Tonyho hlava klesla na Stevovo rameno a Steveova ruka se automaticky ovinula kolem něj, aby nespadl, rty se mu zkroutily do úsměvu. Zdálo se, že i on má co dohánět.
Zakrátko zůstali vzhůru už jen on a Loki, a Harry rychle seslal kouzlo potlačující hluk, aby ostatní nevzbudili.
Loki se od něj celou dobu nehnul. Měl hlavu položenou na Harryho klíně, oči zavřené, a Harry se probíral dlouhými tmavými prameny jeho vlasů. Navzdory vnějšímu zdání věděl, že Loki nespí. Každou chvíli se jeho dech změnil a jeho ruka se pohnula, hledala, až se dotkla Harryho paže nebo hrudi, jako by potřeboval připomínku, že je stále tady. Když se to stalo znovu, Harry uchopil bledé zápěstí a palcem přejel po žilách, které se mu klikatily pod kůží jako řeky.
„Nikam nejdu, víš,“ zamumlal, ale natolik hlasitě, aby to Loki slyšel.
Ten zafuněl a jeho teplý dech polechtal Harryho na břiše. „Já vím.“
„Ano?“
Lokiho oči se otevřely. Bdělé, přemýšlivé. „Řekni... řekni, že v příštích sto letech nepodnikneš žádnou pitomou mučednickou akci...“
„To je od tebe dost ambiciózní, můj průměr je maximálně osmdesát –“
„– Budeš žít věčně?“
Harry ztuhnul. Pak pustil Lokiho zápěstí. „Ne, věčně ne. Technicky jsem přestal stárnout v sedmnácti a budu žít velmi dlouho, možná až do konce času, jak ho známe, ale nebudu žít věčně. Nic nežije věčně.“
Loki se nad tím zamyslel. „Takže mi v podstatě říkáš, že jsem se dal dohromady se sedmnáctiletým puberťákem?“
Harry ho hravě zatahal za vlasy. „Prosím tě, bylo mi sedmnáct, ještě než jsi ty začal chodit.“
„Ale?“ V Lokiho očích probleskla neplecha. „Dokaž to.“
„Galifrey. 309 306 n. l.“
„Nuda. Já jsem se na Zemi tajně vydával už roky předtím.“
„Počátek Země.“
„Sledoval jsem ho z okna svého pokoje, když mi bylo dvanáct. Moc mě to neohromilo.“
„Zrození samotného času.“
Loki otevřel ústa, ale pak je zase zavřel. „Vážně?“
Harry se zasmál a impulzivně se sklonil, aby políbil Lokiho na čelo. Ten měl však jiné plány. Zaklonil hlavu a zachytil Harryho rty svými, což mu vyneslo slabé zamručení souhlasu, které chtěl Loki okamžitěl pronásledovat svým jazykem. Zvedl hlavu natolik, aby Harryho vtáhl do hlubokého polibku, prsty mu vklouzly do tmavých kadeří, aby stáhl jeho hlavu dolů a měl lepší přístup k jeho ústům. Harry byl samozřejmě více než ochotný mu vyhovět. Loki líbal, jako by se toho nikdy nemohl nabažit, jako by doháněl desítky let, kdy nemohl dostat to, co potřeboval. Harry mu to rád dopřál.
„Kdo se teď bratříčkuje?“ zamumlal Harry.
„Bratříčkovat,“ zašklebil se Loki. „To slovo nesnáším.“
„Nevidím, že bys nabízel alternativu.“
„… Obcovat?“
„Nejsme v patnáctém století. Věř mi, byl jsem tam.“
„Proboha, cestování časem z tebe udělalo namyšlence. Do toho, co tedy jsme?“
„Partneři?“
„Příliš chladné,“ pokáral ho Loki.
„Milenci?“
„Příliš intimní.“
„Kamarádi s výhodami?“
„Neurážej mě.“
Harry se zasmál, malým, směšným zvukem, který byl tím nejlepším zvukem na světě. Loki ho chtěl zachytit do láhve a analyzovat, aby zjistil, co ho dělá tak fantastickým. Zněl překvapeně a potěšeně, jako by byl Loki obzvláště chytrý a brilantní, a to všechno díky němu. Loki se rozhodl, že Harryho přiměje, aby se takhle smál znovu, pokud možno každý den.
V tu chvíli věděl, že je opravdu a naprosto v hajzlu.
„Tak to si mě asi budeš muset vzít,“ prohlásil Harry bezstarostně a sesunul se vedle Lokiho se spokojeným povzdechem.
„Dobře,“ řekl Loki.
„Dobře co?“
Bůh se k němu otočil. „Samozřejmě ne hned, ještě to pár let potrvá. Musím přesvědčit Odina, aby mi zrušil domácí vězení, a matka mě uškrtí, pokud ji nejdřív nepožádám o souhlas. Bude trvat na tom, aby se to konalo v Asgardu, což bude vyžadovat zázrak, aby to schválila rada, vzhledem k tomu, že jsem zločinecký génius, nemluvě o celé té věci s mírovou smlouvou s Jotunheimem, o které stále jednám se svým nevlastním bratrem – myslím tím hovory o trapných rodinných shledáních – a asi bych tě měl varovat, že existuje nekonečné množství lidí, kteří by mě velmi rádi zabili, a ty by ses stal terčem…”
„Loki,“ oslovil ho Harry trpělivě. „Zmlkni. Tys mě právě požádal o ruku?“
„Myslel jsem, že to bylo docela zřejmé.“
Harry se trochu přidušeně zasmál: „Ale... proč?“
„Protože tě miluju,“ prohlásil Loki a podíval se na něj, jako by byl obzvlášť tupý. „Vidíš mé pravé já a... zklidňuješ mě. Díky tobě chci začít znovu a nedokážu si představit nikoho jiného, s kým bych chtěl strávit věčnost.“ Odkašlal si. „A taky si myslím, že bys ve smokingu vypadal neuvěřitelně sexy...“
Jeho slova přerušily Harryho vášnivé rty.
„Znamená to... ano?“ zeptal se Loki mezi polibky.
Harry se zasmál. „Tohle je šílené. Ano, ano, vezmu si tě. V Asgardu, Midgardu, dnes večer, za sto let, je mi to jedno. Hlavně když budeme spolu.“
„Navždy,“ slíbil Loki a znovu ho políbil.
***
Vydrželo jim to až do rána.
„Proboha.“ Do jejich tichého snění se vnořil Tonyho hlas, znějící mírně zděšeně. „Řekněte mi, že jste si to nerozdávali metr od mého obličeje.“
Ozvalo se tiché bouchnutí, jako by ho někdo praštil. Harry usoudil, že to byl Steve.
Harry na chvíli zmateně zamžoural. Pak se usmál. Museli takhle, schoulení k sobě na podlaze, usnout. Lokiho hlava spočívala v prohlubni mezi jeho ramenem a klíční kostí a jeho dech mu jemně ovíval kůži. Ve spánku vypadal mladší, všechny tvrdé rysy zmizely, působil důvěřivě, mírumilovně a pokojně.
Po Tonyho povzdechnutí se Harry od Lokiho mírně odtáhl. Ospalé zamručení nesouhlasu u něj vyvolalo úsměv.
„Ať jde pryč,“ zamumlal Loki.
Harry se uculil. „Ty máš být ten děsivý a ďábelský. Nemůžeš se na něj alespoň zle podívat nebo tak něco?“
„Ale prosím tě,“ protáhl Tony. „Oba víme, že Harry je ten nejděsivější týpek v místnosti.“
Loki otevřel oko a Clint se zavrtěl. „Věřím, že Harry nás všechny nezavraždí ve spánku. Na druhou stranu Loki...“
„Viděl jsi to? Ten chlap změkne pokaždé, když je Harry poblíž. Včera v noci byl ke mně dokonce milý,“ napomenul ho Tony.
Thor vybuchl v překvapený chechtot. Loki zamumlal do Harryho hrudi něco mezi ‘jděte do prdele, čuráci’ a ‘v místnosti je zřejmě vřískající pterodaktyl, někdo ho zabte’. Harryho tip byl stejně dobrý jako kterýkoli jiný.
„Spi, Tony,“ doporučil mu, ale ani se na něj nepodíval.
„Tvoje víra v mou schopnost spát, zatímco vy dva si to rozdáváte, je ohromující a přeceňovaná,“ odpověděl Tony. „Nechte si to na líbánky.“
Tolik k utajení.
Harry zabořil tvář do Lokiho hrudi, aby zakryl zasténání.
Loki se zasmál a zvedl hlavu. „Teď mi řekneš, že když mu zlomím srdce, ty mi zlomíš páteř?“
„Ne,“ nesouhlasil Tony. „Pokud mu zlomíš srdce, Harry je docela schopný tě zabít sám, a to hodně znepokojivým a vynalézavým způsobem.“
Loki vypadal tou myšlenkou potěšený.
„Myslím, že teď jsi vlastně docela vysoko na seznamu lidí, které bych chtěl zabít,“ sdělil Harry mumlavě Tonymu.
Ten na něj mrkl. „Ale pořád jsem tvůj svědek, že jo?“
Po místnosti se ozvalo několik tlumených zvuků rozhořčení a protestu od ostatních členů týmu. Harrymu to nechtěně vykouzlilo na rtech další úsměv. „Možná o to budeš muset bojovat, Starku. Myslím, že máš konkurenci.“
„Tak jo, lidi, vstávejte,“ tleskl Steve rukama a všichni, kteří ještě spali, zasténali. „Svět se sám nezachrání.“
„Chceš se vsadit?“ zamumlala Nat.
„Uvařím kávu?“ nabídl Harry nevinně. „Tu z jamajských Modrých hor, kterou jsem dělával ve Stark Toweru?“
Ticho.
Pak Loki vykřikl a honem se odplazil stranou, když šest Avengers vyskočilo, jako by dostali adrenalinovou injekci, a vrhlo se na Harryho.
***
♪ Aeon ♪
Umřít by bylo strašně velké dobrodružství.
No, v případě Harryho Pottera to rozhodně platilo.
Jen netušil, že další dobrodružství bude tak... rozhodující.
Takové, které ho přivede zpátky domů.
Když vyšli ven, právě svítalo. Jejich siluety vrhaly na trávu stíny, které splývaly v jeden, jejich kroky se sladily, jako by se nikdy nerozdělily. Harry kráčel uprostřed, levou rukou propletenou s Lokiho prsty, pravou zvednutou do výšky, aby jim svítil na cestu.
Možná zítra přijdou bitvy a padouši, vítězství a porážky, útoky médií a nevyhnutelný návrat do centra pozornosti. Budou tu mraziví obři, bohové a Avengers. Fury a jeho hrozící infarkt. SHIELD a jeho tajemství. Kouzelníci a hrdinové.
Možná je čeká nebezpečí.
Loki zachytil Harryho pohled a usmál se. Rozhodně je čeká nebezpečí, opravil se Harry.
Ale dnešek? Dnešek patřil jim.
A jak nad novým dnem vycházelo slunce, nezbývalo nic jiného než kráčet krok za krokem vpřed a prostě žít.
Koneckonců: tohle byl teprve začátek.