Na sovích křídlech

Kdysi dávno žil v jedné daleké, předaleké magické zemi malý chlapec, který se jmenoval Drakoušek.

Měl dlouhé blonďaté vlasy a krásné stříbrné oči, ale byl to, abychom byli zcela upřímní, zkažený fracek. Jeho maminka a tatínek mu dali všechno, co si přál, včetně nového značkového Nimbusu 4000, na kterém právě teď mířil ze svého domova do lesa.

Rodiče Drakouškovi řekli, aby se nevydával dál než na malou paseku, na které stál jejich poměrně rozlehlý dům, ale Drakoušek nebyl ten, kdo by poslouchal, co mu druzí lidé říkají, že by měl dělat.

Drakoušek byl ten nejelegantnější, nejodvážnější a nejmazanější chlapec, co kdy žil (nebo si to aspoň myslel). Když se doslechl o nebelvírech, kteří žijí v lese, chtěl se na ně jít hned podívat.

Podle toho, co mu vyprávěla maminka, to jsou magičtí tvorové, kteří jedí nezbedné malé čaroděje a čarodějky.

Podle toho, co mu vyprávěl otec, kradou košťata a lámou je, a také přivazují nezbedné malé čaroděje a čarodějky v lese.

Ale Drakoušek na to nedbal. Vyrazil hledat nebelvíry!

o o o

Asi hodinu letěl nízko nad stromy a keři, když tu se ocitl nad prostým domkem. Okna po obou stranách velkých dřevěných dveří měla kaštanově hnědý nátěr a u přístupové cesty seděl malý kamenný lvíček. Dům byl postavený z tmavě červených cihel se zlatým nádechem – něco tak příšerného Drakoušek nikdy neviděl. (To nebylo jako u něj doma, kde všechno mělo barvu břečťanu a stříbra.)

Za kamenným lvíčkem stálo bidýlko pro soví poštu a na něm byl malý nápis, který hlásal: Zlaté nebelvírské trio.

Drakoušek se odvážně rozhodl vstoupit.

Opatrně otevřel dveře a do nosu ho udeřila vůně sladké ovesné kaše. Na jednoduchém jídelním stole ležely tři talíře a okolo stály tři židle. Drakoušek s radostí přikročil blíž – MILOVAL sladkou ovesnou kaši!

Posadil se na největší židli, uchopil dřevěnou lžíci a z první velké dřevěné mísy si nabral pořádné sousto.

„FUJ!“ vyprskl a vyplivl jídlo zpět do misky. „Tahle je moc horká.“

Přesedl si na prostřední židli, uchopil stříbrnou lžíci a ze středně velké mísy si nabral přiměřené sousto.

„FUJ!“ znovu vyprskl a vyplivl jídlo zpátky, ale netrefil se. „Tahle je moc studená!“

Přešel k nejmenší židličce, opatrně uchopil jednoduchou cínovou lžičku a z nejmenší porcelánové mističky si nabral malý kousek.

„Vynikající!“ zavýskl spokojeně a celou misku snědl!

Když dojedl, šel dál do obývacího pokoje, kde objevil tři křesílka. (Drakoušek naprosto ignoroval malého domácího skřítka, který přiběhl, aby po něm uklidil nepořádek – bylo to opravdu velmi sobecké dítko.)

Nejprve vyšplhal do obrovského starého ošoupaného křesla. Vrtěl se v něm, ale nemohl najít pohodlnou pozici mezi tím vším pérováním, co ho tlačilo do zad, nemluvě už o zapomenutých šachových figurkách. S brbláním slezl a přešel k prostřednímu křeslu.

Posadil se do křesla celého pokrytého pohodlným flanelem a uslyšel pod sebou křupnutí. Drakoušek sáhl za sebe a vytáhl kulaté brýle, nyní uprostřed výrazně ohnuté a se zvláštní prasklinou na jednom ze sklíček. Slezl dolů a brýle hodil zpátky na křeslo.

Jeho další kroky vedly k poslednímu malému sklápěcímu křesílku, které stálo v rohu vmáčknuté mezi dvěma knihovničkami. Opatrně se posadil, opřel se a zahleděl se na všechny ty knihy, které ho obklopily. V tomhle křesle by mohl sedět celé věky! Přitáhl si z police starou knihu o lektvarech, skrčil nohy pod sebe a začal číst.

o o o

Když Drakoušek o několik hodin později vzhlédl, uviděl, že slunce se sklání k obzoru. Brzy se začne stmívat, ale on byl tak unavený, že pokud si na pár minut nelehne, bude příliš ospalý na to, aby se dostal bezpečně domů.

Vystoupal po schodech do velké ložnice, kde stály tři postele, zastavil se mezi dveřmi a uvažoval, kterou si vybrat.

Popošel k první posteli a zahleděl se na škaredý oranžový přehoz – byly na něm malé dělové koule a propletená písmena KK. Stačilo na něj položit ruku, aby se potvrdilo jeho podezření, že tahle první postel je příliš hrbolatá.

Přešel ke druhé posteli přikryté dobordova zbarvenou přikrývkou. Opatrně se na ni posadil, ale tři velká vycpaná zvířata, která ležela na polštáři, ho poněkud vylekala. Jak by mohl spát vedle obrovského vycpaného vlka, jelena s parohy a černého psa, kteří na něj zírají? Brr...

Zamířil k poslední posteli a posadil se velmi opatrně na její okraj. Rukou pohladil obyčejnou, ale hřejivou černou bavlnu. Zlatozelený žinilkový přehoz byl shrnutý k nohám postele a na polštáři seděla velká šeredná kočka. Při zvuku Drakouškova šťastného nadechnutí se zvedla a otřela se mu o ruku.

„Půjdeme spinkat, kotě?“

Šelma zavrněla na souhlas, a když Drakoušek shodil boty a zavrtal se do pokrývek, stočila se v jeho náručí do klubíčka. Usnul, jakmile položil hlavu na polštář.

o o o

Drakoušek spal jako dudek, takže neslyšel, že se dveře otevřely.

Neslyšel výkřiky, když nebelvíři zjistili, že někdo ochutnával jejich sladkou ovesnou kaši.

Neslyšel mrzuté povzdechy, když si nebelvíři všimli, že v na jejich židlích někdo seděl.

Neslyšel tiché Reparo, které opravilo rozbité kulaté brýle.

Neslyšel kouzlo, které srovnalo všechny knihy abecedně podle názvu a žánru.

Neslyšel kroky, kterými nebelvíři vystoupali po schodech.

Neslyšel, jak velký zrzavý nebelvír zabručel, že se někdo dotýkal jeho pokrývky s Kadlejovskými Kanonýry.

Neslyšel, jak prostřední černovlasý nebelvír zakňučel, že někdo zpřeházel jeho vycpaná zvířátka.

Neslyšel nic, dokud ho nevzbudil radostný výkřik a on nezjistil, že zírá do tváře velmi kudrnaté tmavovlasé nebelvírky.

„KLUCI! Podívejte se, kdo tu je! Drakoušek!“

Oba nebelvírští chlapci ho zpražili pohledem, aby se neopovažoval ani pohnout.

Drakoušek vyprskl.

„Můžu si ho NECHAT?“ optala se kudrnatá čarodějka.

„Předpokládám, že jo,“ povzdechl si černovlasý nebelvír, „ale krmení a výcvik je tvoje starost.“

„Platí!“ vykřikla nebelvírská dívka a plácla si se svými kamarády.

„Ale... ale... já chci jít domů!“ zakňoural Drakoušek.

„Tak to máš smůlu, teď patříš jí,“ řekl mu zrzavý nebelvír, kývl hlavou a opustil místnost.

A tak Drakoušek zůstal se třemi nebelvíry, naučil se nechovat se tolik jako fracek, být užitečný a používat svoji mazanost a lstivost jen pro dobrou věc.

A nakonec se on a kudrnatá nebelvírka do sebe zamilovali a od té doby žijí šťastně až dodnes.

Konec pohádky

o o o

„Drahá?“ řekl kouzelník se stříbrnýma očima.

„Ano, miláčku?“ odpověděla mu kráska s kudrnatými vlasy.

„Zítra večer budu dětem vyprávět pohádku já.“

* * * * * * *

Poznámka autorky: Věci, které mě napadají v práci :-)

Poznámka překladatelky: Jméno hlavního hrdiny je pokus o zachycení slovní hříčky, protože v původní anglické pohádce se ona návštěva jmenuje Goldenlocks. Do češtiny to tuším bylo překládáno jako Zlatuška. Kdybyste i tak nadále tápali v původu příběhu, zkuste http://courses.wcupa.edu/johnson/goldi-brooke.html