Jdi na obsah Jdi na menu
 


Malinko jsem zabrousila do historie a pohrála si se známými fakty. Třeba to takhle opravdu před více než padesáti lety bylo... 

------------------

Obrazek

Komnata v jedné z věží hradu, ještě před chvílí ozářená oranžovým světlem zapadajícího slunce, se pomalu propadala do nejasného příšeří. Muž sedící za psacím stolem uprostřed místnosti dopsal adresu na poslední obálce a odložil pero. Také z jeho dlouhých vlasů a kaštanově hnědých vousů se už vytratily ostré odlesky slunečních paprsků a jeho tmavě modrý sametový plášť povlávající lehce za vysokou postavou působil dojmem, že je spíše černý.

Několika ráznými kroky přeměřoval místnost tam a zpět. Kdykoliv při chůzi pohledem zavadil o obálky na desce stolu, objevila se nad jiskrnýma očima kolmá vráska. Náhle se uprostřed kroku zastavil a v očích se mihl stín nápadu. Přistoupil k oknu, otevřel ho a jemně hvízdl. Nad korunami stromů nedalekého lesa se vynořila malá tečka, která se rychle přibližovala, až se posléze proměnila v siluetu velkého ptáka. S mávnutím mohutných křídel se snesl na okenní parapet. Muž ho lehce pohladil a zašeptal do zlatavého peří několik tichých slov. Zatřepání chocholky na ptačí hlavě vypadalo jako nejistý souhlas. Obrovský zlatý pták se znovu vznesl a zamířil přes louky ke ztemnělému obzoru.

* * *

Utíkala po ztemnělé ulici skoro bez dechu. Jde pozdě. Tatínek asi ještě není doma, ale maminka se bude moc zlobit. Nedodržela základní pravidlo – být do setmění doma. A možná, že za trest nedostane zítra žádný dárek.

Když ale to vystoupení na náměstí bylo tak zajímavé. Až se maminka přestane mračit, poví jí, jak vysoko vyhazoval ten pestrobarevně oblečený pán malé kroužky, nože a pak dokonce i hořící pochodně. Jak štíhlá akrobatka balancovala na nataženém laně na propastí kamenného dláždění. Bude vyprávět o zakuklené postavě robustní kartářky, která vykřikovala do davu neurčitá proroctví. A hlavně, hlavně o tajemném pánovi v dlouhém plášti, který pouhým mávnutím dřevěné hůlky kreslil ve vzduchu ptáčky, veselé jiskřičky a voňavé kytice květů, které se zvolna snášely na zem, kde se po chvíli rozplynuly v barevnou mlhu. Prostála u jeho stanu celé odpoledne a právě kvůli těm úchvatným iluzím zapomněla na všechno kolem.

Z čarovného snění ji probralo až sedm úderů z věžních hodin. Rychlý pohled, kterým přeběhla tržiště, ji bohužel utvrdil v nepříjemném podezření. Na prostranství se už jen sem tam povalovaly papírové sáčky od sladkostí a většina stánků pozbyla své barevné plachtoví a jejich dřevěné kostry se ukládaly k nočnímu spánku, než je zase druhý den opentlí ruce prodavačů a kejklířů. Vrhla poslední toužebný pohled na dlouhý šedý plášť muže, který už také skládal svoje nádobíčko, a rozeběhla se k domovu.

Pevné přesvědčení nezastavovat se dřív než před jejich domem dostalo povážlivou trhlinu v okamžiku, kdy na nízké zídce zahlédla podivně vyhlížejícího ptáka. Jeho pestrobarevné peří se zlatavě lesklo a vydávalo slabou záři. Zůstala stát jako vyjevená a nedokázala se pohnout z místa. Přesně takhle přece vypadali ti ptáčkové, které viděla před chvílí na náměstí. Rozhlédla se, ale na celé uličce, která se navíc kousek odtud ztrácela v zatáčce, nezahlédla živou duši. Z ptačího hrdla se ozval konejšivý trylek a malá postavička se odvážila blíž a blíž, až se nataženou rukou téměř dotkla zářících pírek. Náhle sebou znovu trhla zpět, když jí téměř před nosem mávla mohutná peruť a pták se s posledním jásavým tónem zvedl k nebi. Vzápětí jeho černou siluetu pohltila tmavnoucí obloha.

Dívenka se dlouho dívala do šedých mraků a napínala uši, ale záhadný opeřenec se už neobjevil. Smutně sklopila oči. V tom zahlédla u paty zídky slabý záblesk a malou ručkou vylovila z vadnoucího plevele dvě zlatavá péra.

Rozzářily se jí oči. Zítra má jedenácté narozeniny a právě dostala svůj první dárek. Schová si ho na památku. Na dnešní den. Na kejklíře, na kouzelníka, na zlatého ptáčka.

Ne, dá ho mamince. Aby se nezlobila a nebyla pořád tak smutná. Uvidí, co na to maminka řekne. Možná, když ji pěkně poprosí za odpuštění a slíbí, že zítra sama vypere všechno prádlo pro paní domácí, vytáhnou spolu z nejzazší zásuvky skříně tenkou dřevěnou hůlku, kterou tam nedávno objevila, a ona si s ní bude smět hrát. Třeba potom taky vyčaruje takové nádherné květiny a ptáčky jako ten pán dole na tržišti.

* * *

Mladá žena stála u okna svého pokoje a vyhlížela ven. Její výhled se však v ničem nepodobal idylickému zátiší. Úzký špinavý dvorek, spíše jenom průchod mezi činžovními domy, plný páchnoucích odpadků, rozbitého nábytku a dalšího nepotřebného haraburdí teď už sice milostivě zakrýval soumrak, ale i přesto se z něj torza starých kočárků a kostry židlí tyčily jako pařáty mnohoruké nestvůry. Dnes to vnímala víc než jindy. Mnohem palčivěji si uvědomovala, kde žije a kam až ji dohnala nesmyslná nenávist vlastní rodiny.

Tenkrát jí na tom nezáleželo. Smála se, když ji otec nemilosrdně vykázal z domu. Nevnímala matčiny příkazy a studená slova. Neviděla špínu a šeď maličkého bytu na předměstí, který si s mužem krátce po svatbě pronajali. Je to jen začátek. První štace. Provizorium. A až jejího manžela udělají na stavbě mistrem, budou si za peníze navíc moci pořídit něco lepšího, větší byt, časem možná i malý domek.

Každý začátek má své pokračování a z provizoria se může stát denní rutina. Po dvou letech do malého bytu přibyl velký uzlíček radosti a z modrého pomněnkového hrnku ubývaly peníze rychleji než je tam stačila přidávat. Stavební firma vyhlásila bankrot a sen o malém domku se rozplynul…

Vlastní neutěšená současnost ji však netrápila zdaleka tolik jako nejistá budoucnost malé dcerky. Od okamžiku, kdy si všimla prvních náznaků toho, že dívenka po ní zdědila nejen plavé vlasy a světle modré oči, začala usilovně přemýšlet. Potřebuje nutně peníze, aby jí mohla koupit vybavení do školy. Několikrát dokonce držela v ruce pero a skláněla se nad čistým pergamenem. Těch pár galeonů by přece její rodina ani nepocítila a malá by dostala šanci. Nakonec vždycky zvítězila pýcha. Prokletá pýcha pyšného čistokrevného rodu, kterou si nevědomky nesla v sobě.

Musí ji překonat. Pokud zítra opravdu na okno zaklepe šedá sova, přemůže se a ten prosebný dopis napíše. Prastará kouzelnická linie, i když podle přísných rodových zákonů poskvrněná spojením s mudly, bude pokračovat.

* * *

Jasné sluneční paprsky se blyštivě odrážely od zlatého nápisu nade dveřmi posledního krámku v ulici. Jeho majitel si právě uvnitř spokojeně si zamnul ruce, sebral z pultu obálku a vydal se podél regálu plného úzkých krabic do zadních prostor, kde se nacházela dílna. Začínal být ve svém oboru nejlepší, ale nebylo to snadné. Každý úspěch vyžaduje tvrdou a nikdy nekončící práci. Není radno usnout na vavřínech, protože probuzení pak bývá velmi, velmi nepříjemné.

Ale dnes se mu podařil skvělý obchod. Mladá žena s unaveným pohledem, za kterou se před chvílí zavřely s cinknutím dveře, mu přinesla opravdu mimořádnou věc. Vlastně dvě. Skřeti vědí, jak k nim vůbec přišla. Podle ošuntělých hadrů ji tipoval na nějakou spodinu, nejspíš ze smíšené rodiny, a ona mu přitom na pult položila hotový poklad.

Opatrně jej držel ve své pravici a chystal se ho uložit k ostatním ingrediencím. Ruka svírající obálku se však zastavila nad otevřenou zásuvkou. Bílé dlouhé prsty se zachvěly a pergamen jemně zavibroval. Té výzvě se nedalo odolat. Muž stáhl ruku zpět a zamířil k pracovnímu stolu u okna. Dlouze se probíral v bedně, až nakonec vytáhl odštěpky cesmínového a tisové dřeva, z obálky vyjmul zlatavá pera a soustředěně se pustil do práce.

Když si dá opravdu záležet, bude to jeho mistrovské dílo. Dílo, s nímž jednou někdo dokáže velké věci.

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

RE:

(Jacomo, 29. 8. 2006 12:20)

Ten příběh si mě našel. Po obloze letěl pták a já najednou uviděla ta zlatavá pera, jak se snášejí k zemi. Co s tím nadělám, že jo.

:))

(Dott, 20. 8. 2006 19:14)

Toto sa mi strašne páčilo. Až dokonca som vôbec netušila, že to bude o tom :) Myslím, že to dopadlo tak trochu smutne, ale je to veľmi zaujímavý nápad. Ešte som nečítala, že by sa niekto nad tými dvoma prútikmi zamyslel a stvoril pre nich príbeh.