Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jeden šálek čaje a pár slov

   

ObrazekHarry vrhl ještě jeden pohled na nemocniční postel a poté vyšel na chodbu, přičemž za sebou co nejtišeji zavřel dveře. Ginny měla oči jen pro bledou tvář své matky a Ron si už nejmíň popáté rozepnul a zase zapnul řemínek hodinek na svém zápěstí. Nervozita a těžký nemocniční pach ho však neopustily ani na dlouhé chodbě. Několikrát bezcílně přešel sem a tam, až pak ho napadlo, že by jim třeba mohl přinést šálek čaje, aby byl alespoň trochu užitečný. Jinak nemohl ani on, ani nikdo jiný dělat vůbec nic.

Chodba v pátém patře nemocnice u svatého Munga byla ponořena do nočního šera, přerušeného pouze jasným obdélníkem pootevřených dveří bufetu. Harry vešel, ale když jeho oči za kulatými brýlemi přivykly ostrému světlu, které vydávaly zářivé koule rozmístěné u stropu místnosti, zjistil, že prodejní přepážka je uzavřená stahovací mříží. Naštěstí tu pro pozdní noční návštěvníky visela cedule s upozorněním, že pokud bufet není v provozu, mohou použít samoobslužný pult v levém rohu místnosti. Obrátil tedy svoji pozornost k červenožluté kovové skříni, značně připomínající mudlovské jídelní automaty. Měla stejně jako ony v horní části úzký otvor na vhazování mincí a dole výdejní okénko. Na rozdíl od mačkání tlačítek tady ale stačilo zadat své přání ústně. Harry polohlasem požádal o šálek čaje a kromě zmíněného nápoje se mu dostalo i kousku jablečného koláče politého čokoládou a poznámky, že vypadá nějak sklesle a tudíž potřebuje trochu povzbudit.

Ten drobný projev účasti ho nečekaně potěšil, byť šlo jen o kus kouzelného nábytku. Na okamžik měl příjemný pocit, že na své starosti není tak zcela sám. Navzdory chmurným myšlenkám, které mu táhly hlavou, se mírně pousmál a s hrnkem v jedné a zákuskem v druhé ruce zamířil k nejbližšímu stolku.

Až tehdy si všiml, že je v místnosti ještě někdo další. Na židli u okna, za jehož sklem se v dálce proti nočnímu nebi rýsovala nasvětlená věž londýnského parlamentu, seděl za stolkem světlovlasý muž se skloněnou hlavou. Košili měl u krku rozhalenou a rukávy vyhrnuté k loktům. Hromada tmavé látky ledabyle pohozené na sousední židli byl pravděpodobně jeho hábit. Muž jakoby na sobě ucítil upřený pohled, a tak náhle zvedl hlavu. Harry téměř zalapal po dechu. Tu tvář by poznal mezi tisíci, i když už ji neviděl několik let. Bledý obličej zkřivil úšklebek a šedé oči se vzápětí odvrátily, takže Harry nebyl na pochybách, že poznání bylo vzájemné. Ačkoliv ještě před chvílí toužil podělit se s někým o své obavy a trápení, teď by dal cokoliv za přepych samoty. Společnost Draca Malfoye byla tou poslední, kterou si v tuhle chvíli přál. Okamžitě změnil směr a zamířil k východu, ale když míjel obsazený stůl, Malfoy k němu znovu obrátil hlavu.

„Tak si kruci sedni, já tě neprokleju,“ zavrčel svým typickým ironickým tónem.

Harry překvapeně ztuhl. I přes Malfoyovo ujištění rychlým pohledem zkontroloval jeho ruce, stůl i nejbližší okolí, a ačkoliv opravdu nikde hůlku neviděl, nic to neznamenalo. Mohla být v kapse jeho kalhot, stejně jako pod hábitem. Nebo kdekoli jinde. Předpokládal sice, že tady v nemocnici by ji ten chlap nepoužil, ale zkušenost mu i po letech míru radila nikomu nedůvěřovat. Pak se ale zarazil – přece už nejsou malí kluci, aby se na potkání prali. Koneckonců, tohle jsou veřejné prostory, takže si tu klidně může vypít svůj čaj a sníst koláč. A pak se ctí vypadnout.

Ve snaze dostát svému rozhodnutí co nejdříve si Harry zhluboka lokl tmavé tekutiny. V příští chvíli sykl bolestí, jak si popálil jazyk. Automaticky šlehl očima po protější postavě. Očekával smích, ale oči pod blond vlasy se dívaly jinam. Zmátlo ho to natolik, že si vzápětí spálil jazyk podruhé.

„Chceš si uvařit vnitřnosti, Pottere?“ ozval se konečně hlas od vedlejšího stolku, ale ačkoliv slova nebyla příliš zdvořilá, známý výsměšný tón v nich tentokrát chyběl.

„Starej se o sebe, Malfoyi!“ odsekl ze setrvačnosti, ale sám brzy pochopil, že to dost dobře nejde. Ačkoliv se snažil muže u vedlejšího stolku nevnímat, oči ho zrazovaly. Zcela podvědomě se vracely k jedinému pohybu v místnosti, totiž Malfoyovým rukám, které si s čímsi pohrávaly. Silou vůle se přinutil přesunout svoji pozornost k siluetě nočního města za oknem.

Bylo až s podivem, že šlo o jejich první setkání od závěrečné bitvy. Kouzelnická komunita nebyla zas až tak početná, takže bylo nevyhnutelné, aby na sebe dřív či později někde narazili. Ne že by po tom merlinvíjak toužil. O čem by si taky povídali? Jak se k sobě vlastně mají chovat úhlavní nepřátelé ze školních lavic, když už sešity a učebnice pokryl prach dospělých let? Snad jako by se nic nestalo?

„Nazdar, Pottere! Co ty tady?“

„Zdar, Malfoyi. Ale to víš, rodina, pořád něco. A jak jde život?“

Téměř vyprskl smíchy nahlas. Znělo to jak setkání dvou parťáků u piva. Ne, tohle by opravdu nešlo.

Náhle se otevřely dveře a dovnitř vešla postarší žena v citrónově žlutém nemocničním stejnokroji. Malfoy k ní rychle vzhlédl a na jeho tváři se objevil výraz očekávání. Už už se chystal vyskočit na nohy, ale lékouzelnice odmítavě zavrtěla hlavou. Nadšení bleskově vystřídala lhostejnost a mladý aristokrat se znovu unaveně posadil nebo spíš schoulil do nepohodlného útočiště židle a složil hlavu do dlaní.

Harry se opět přinutil odvrátit od něj zrak a raději zaměřil svůj pohled na druhý konec místnosti, kde si lékouzelnice polohlasem objednala džus, v rychlosti ho na místě vypila a hned zase zmizela na chodbě. Ve skřípání zavíraných dveří téměř zanikl tichý zvuk, který Harry nedokázal hned rozluštit. Nejvíc ze všeho připomínal… pláč. Ne, pro Merlina, znovu ne! S nepříjemným pocitem okolo žaludku si vzpomněl na dávný okamžik, kdy byl nechtěně svědkem Dracovy slabé chvilky. Tehdy to neskončilo dobře. Pro oba. S toužebným přáním, aby se mýlil, vrhl na Malfoye krátký rychlý pohled. Osud měl však dnes zřejmě nekonečný smysl pro absurditu. Nejenže je tak nečekaně svedl dohromady, ale v prudkém víru je vrátil do minulosti a postavil proti sobě v navlas stejné situaci.

Ale něco se přece jen změnilo. Snad za to mohla magie tohoto místa, nasáklého utrpením a bolestí nemocných, stejně jako útěchou a štěstím uzdravených. Harryho překvapilo, že když tentokrát Malfoy zvedl hlavu, vůbec se nesnažil skrýt slzu, která se mu objevila v koutku oka a pomalu si hledala cestu po pobledlém obličeji.

Jejich oči se znovu setkaly a tentokrát neuhnuly. A byl to opět Draco, kdo promluvil jako první.

„S kým tu jsi?“

Harry téměř nadskočil leknutím. Nejen zvuk hlasu, který náhle přeťal ticho v místnosti, ale i osobní obsah otázky ho naprosto vyvedly z míry. Proč ho to zajímá? To musí být sen. Divný zmatený sen, pomyslel si Harry a pevně semknul rty ve snaze nevypustit z nich ani slovo. Proč by mu tu měl vykládat o hororovém odpoledni, kdy se Molly udělalo špatně, a večeru, kdy už chvílemi nemohla popadnout dech. O strachu v Arturových očích, když ji před půlhodinou spolu s Ronem a Ginny nakládal do auta, protože nepomohlo ani několik doušků povzbuzujícího lektvaru, který Hermiona urychleně namíchala. O vlastním pocitu bezmoci, který se v něm od okamžiku Mollyina prvního záchvatu hromadil a který ještě zesílil při pohledu do vážných tváří lékouzelníků, odvážejících ji kamsi dlouhou nemocniční chodbou. Všechny tyhle jeho pocity si hledaly cestu ven, ale Harrry je silou vůle zadržel.

„Já… myslel jsem, jestli tu třeba není Grangerová.“

Sním. Nebo jsem se zbláznil. A jak kruci ví, že tu pracovala? uvažoval horečně Harry, ale vzápětí mu došlo, že nemocnice u svatého Munga není přece žádné tajné místo. Přesto byl udiven tím, že Draco má přehled o životní dráze svých nepříliš oblíbených spolužáků.

„Je doma s Rose. To je její a Ronova dcera,“ dodal po chvilce váhání na vysvětlenou.

„Škoda, rád bych s ní mluvil…“

Poslední věta zůstala viset ve vzduchu. Po Malfoyově bledé tváři přešel stín a dlouhé bílé prsty několikrát lehce zabubnovaly na desku stolu. Poté stáhly z levého prsteníku široký zlatý kroužek osázený několika čirými kameny a pomalu s ním otáčely sem a tam. Snubní prsten, došlo Harrymu a matně se rozpomněl, že před časem zahlédl jakousi zprávu ve společenské rubrice Denního Věštce, jméno mladé paní Malfoyové mu však nic neříkalo, takže ho ihned zapomněl. Jak se prsten otáčel, bílá stropní světla se odrážela od vybroušených plošek kamenů a jejich odlesky se třepotavě procházely po lesklé desce stolku. Harry si uvědomil, že muži sedícímu proti němu se třesou ruce.

Když už si byl jist, že vzájemná konverzace skončila, navázal mladý aristokrat nečekaně na předchozí hovor.

„Slyšel jsem, že ty máš kluka, Pottere.“

„Jo,“ zamrkal šokovaně nebelvírský hrdina a automaticky sáhl do kapsy. Pak ale ruku stáhl zpět. Situace se nápadně začínala podobat jeho předchozí groteskní představě, ale usoudil, že ukazovat si tu fotografie dětí by bylo přece jen trochu moc. „Budou mu tři.“

„Gratuluju,“ odvětil suše Draco a vstal. Udělal několik krátkých kroků sem a tam po místnosti a pak se otočil k Harrymu zády. Zdálo se, že ho ze všeho nejvíc zajímá výhled na noční Londýn. Až po dlouhé chvíli pronesl téměř neslyšně: „Jaké to je?“

Harry se na něj nechápavě podíval, ale Draco dál zíral do temnoty za oknem.

„Cože?“ zmohl se černovlasý mladík na nepříliš inteligentní otázku. Jeho pocit naprosté absurdity ještě zesílil.

„Jaké je to – být táta?“

Teď už se ale musím probudit, pomyslel si znovu. Tohle se neděje, to je nějaký omyl, možná v tom čaji bylo pár snítek blínu a já mám halucinace…

Slova, která ale vzápětí přišla, měla však do snů daleko.

„S Asterií jsme už tři roky, ale… zkrátka, několikrát to nevyšlo,“ začal zmateně, takže Harrymu chvíli trvalo, než pochopil, o čem jeho bývalý spolužák mluví. „Teď to ale vypadalo nadějně. Začali jsme věřit, že tentokrát to bude dobrý… Jenže schází ještě víc než dva měsíce…“

V hlase mu zněl ostrý tón bolesti. Harry jen tiše seděl a naslouchal té nečekané zpovědi. Náhle to nebyl Draco Malfoy, jeho nepřítel a bývalý Smrtijed, ale nešťastný zoufalý muž. Přestože šálek byl už dávno prázdný, vůbec ho nenapadlo pomyslet na odchod.

„Přijeli jsme sem dneska –“ Draco pohlédl na hodiny, které visely nad výdejním pultem, „ne, vlastně včera ráno. Už je to tolik hodin, od té doby jen stále čekám… Skoro nic mi neřekli… Proto jsem se ptal na Grangerovou, myslel jsem, že ona by mohla…“

Teď to Harrymu dávalo smysl. Taky by v podobné situaci hledal pomoc u kohokoli. Ačkoliv – dokázal by si vůbec sám sebe v takové situaci představit? V duchu se otřásl. Ne, tohle nechce zažít. James se narodil bez problémů a on neměl důvod myslet si, že by tomu podruhé mělo být jinak. S ulehčením, které přineslo před lety vítězství nad Voldemortem, měl pocit, že má všechno trápení už za sebou a jeho cesta je rovná a bez překážek. Možná proto ho ta dnešní Mollyina nevolnost tak zaskočila. Náhle zatoužil být co nejdřív u Ginny a ujistit se, že je v pořádku, že ji to nerozrušilo natolik, aby…

„Chtěl bych vědět, jaké to je,“ zašeptal Draco znovu téměř neslyšně své přání. „Možná totiž nebudu mít šanci to zjistit.“

Ticho, které po téhle větě nastalo, nezpůsobil jen její nečekaně důvěrný obsah. Především to bylo Harryho ohromení nad tím, že to byl on, komu se Draco svěřil. Marně se snažil najít nějaká vhodná slova, kterými by nešťastného muže povzbudil, ale jediné, na co dokázal myslet, byla věta z dávné vzpomínky spatřené kdysi v Brumbálově myslánce.

Někdy si myslím, že rozřazujeme příliš brzy.

Náhle se začal cítit nepříjemně. Odstrčil od sebe talířek s nedotknutým koláčem a trochu překotně se zvedl, až nohy židle kovově zaskřípěly o dlaždice. Úkosem pohlédl na Draca, ale ten se ani nepohnul. Popošel několikrát sem a tam po místnosti a snažil se v sobě potlačit vlnu nevole, která se v něm pozvolna zvedala. Léta nepřátelství přece nejdou překonat v jediném okamžiku. A proč má u všech skřetů řešit, co říct muži v takovéhle situaci? Váhal by, i kdyby šlo o přítele, natož…

Tok jeho myšlenek byl přerušen skřípotem otvíraných dveří. Do místnosti vešla tatáž postarší lékouzelnice a tentokrát zamířila přímo k Dracovi. Ani to nemusela vyslovit, úsměv, který se jí rozléval po tváři, mluvil za vše.

„S potěšením vám sděluji, že máte syna,“ pronesla vesele a upřímná radost v jejím hlase nenechala nikoho na pochybách, že takovou zprávu sděluje obzvláště ráda. „A dejte se trochu do pořádku, ať se vás miminko hned nelekne, tatínku!“ dodala při pohledu na Dracův neupravený zevnějšek a žertem na něj zahrozila.

Mladý muž zůstal při tom oslovení stát jako solný sloup, ale rychle se vzpamatoval. Když se otočil zpět ke stolku, oči mu svítily jasnou září a ve tváři měl opět ten výraz, který Harry důvěrně znal ze školních let. Výraz naprosté pýchy a převahy. Když zavadil pohledem o Harryho, jako by na krátkou chvíli upadl do rozpaků, hned ale zase našel pevnou půdu pod nohama. Beze slova sebral z protější židle svůj hábit a zamířil ke dveřím. Když už sahal po klice, Harry z náhlého popudu vytáhl z kapsy kalhot hůlku a krátce s ní mávnul. Neverbální kouzlo vytvořilo ve vzduchu velkou barevnou kytici, která se pomalu snesla na stůl a zaplnila pokoj svěží vůní.

„D-Draco!“ zavolal s malým zadrhnutím za odcházející postavou. Poprvé vyslovené jméno mělo na jazyku nezvyklou příchuť.

Novopečený otec ztuhl a pomalu se otočil. Překvapeně sledoval svazek barevných květů, které levitační kouzlo lehce směřovalo do jeho dlaně.

„Na, tohle by se ti mohlo hodit.“

Jejich pohledy se znovu, toho dne potřetí, setkaly. Zdálo se, že trocha lesku z šedých očí se odrážela i v těch s barvou nefritu.

„Díky. A hodně štěstí… Harry,“ vyhrkl Draco a jako blesk se prosmýkl pootevřenými dveřmi na chodbu. Tak tak že se na poslední chvíli vyhnul Ronovi, který právě vcházel do místnosti.

„No no, to je nějakýho spěchu. Jdi s tím pugétem někam, blázne potřeštěnej!“ zabručel zrzek, ale víc si blonďatého muže, který utíkal směrem k výtahu, nevšímal. Jakmile mezi stoly zaregistroval Harryho, nadšeně se k němu vrhl. „Uf, to jsem rád, že jsem tě našel. Máma se probrala, i jsme s ní mluvili, ale teď zase spí. Léčitelé říkali, že už se to bude zlepšovat. Pojď, Ginny se po tobě shání.“

Pak si všiml zvláštního výrazu v přítelově obličeji, který byl stále ještě obrácen k otevřeným dveřím, a otázal se: „Kdo byl ten chlap? Připadal mi povědomý...“

„Vůbec ho neznám,“ odpověděl zamyšleně Harry.

A možná je to škoda.

  

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

vždycky musím něco najít :D

(charlie, 10. 5. 2015 22:45)

moc hezká povídka :)
jenom si nemůžu pomoct, abych nepodotkla ... není náhodou James o rok starší než Al? takže ve třech letech už by bratříčka mýt měl, ne?

....

(Kaitlin, 30. 11. 2010 23:55)

Krásná povídka. Je to zajímavé střetnutí po letech, v takové naprosto nečekané a netypické situaci a za zajímavých podmínek. Harry se mi tam líbil (což je co říct) a Draco byl ještě lepší.Každopádně poslední dvě věty - Vůbec ho neznám.A možná je to škoda. - jsou dokonalé. Takové zanechání minulosti za sebou a příslib lepší budoucnosti.

Re: ....

(Jacomo, 1. 12. 2010 12:50)

Děkuji. V plánovaném Kvartetu povídek se chci zamyslet nad tím, jak by taková setkání v budoucnu mohla vypadat. Sama mám osobní zkušenost, že po letech životních peripetií a starostí má školní rivalita úplně jinou příchuť.

***

(Martina, 16. 2. 2010 7:07)

To byla krása... nejdřív jsem chtěla napsat, že to byla malá náplast za stále nedopsané Prokleté ruce, ale byla to zatraceně velká náplast... i když nedopsané Prokleté ruce mě moc mrzí a stále doufám, že se jednou dočkáme...

stretnutie po rokoch - zaujímavé...

(Emka, 2. 2. 2010 15:23)

Draco - zvláštne, ale jeho mám rada, pekný príbeh, zaujímavé stretnutie, škoda, že Harry nekomunikoval viac. Bolo mi Draca ľúto. Hlavne, že to dobre skončilo :)

„Vůbec ho neznám,“ A možná je to škoda.

(Zuzana, 29. 1. 2010 17:24)

Aké pravdivé slová, nádhera, opäť, veľmi, veľmi pekne napísané, pri čítaní som v nose cítila ten nemocničný pach a v hlave tú atmosféru... Poviedka ma úplne vtiahla do deja.