Jdi na obsah Jdi na menu
 


Je to můj první pokus o fantasy. Vím, že je to otřepané téma. Nic origniálního. Ale přesto - prosím, buďte shovívaví.

* * * * * * *

Jmenuji se Oktrin a jsem nejstarší syn z rodu Emberů. Blíží se poslední noc mě vyměřeného času. Za několik málo okamžiků se moje tělo začne měnit v bělavý dým, který se s posledním záchvěvem dne rozplyne. V té nekonečně krátké chvíli snad uvidím nejasnou siluetu svého bratra Novena. Snad zahlédnu bledou bílou tvář, orámovanou prameny kaštanových vlasů, rozeznám průsvitné ruce svírající uzdu jeho věrného šedivého koníka. Jediný nepatrný díl věčnosti, který je nám souzeno strávit spolu.

Nebylo to vždy takové. Kdysi v dávný dobách na úsvitu věků existoval svět, ve kterém se hrdý otec rozhodl zasvětit své čtyři děti Korovi. Nejmocnější a nejmoudřejší bůh se těšil úctě a oblibě celého lesního národa a sloužit mu představovalo nejvyšší čest pro celou rodinu. Z vděčnosti za život, který díky Korovi zůstal mému otci zachován, když v horečce problouznil několik dlouhých dnů a nocí, přivedl tento spravedlivý muž do svatyně postupně všechny své potomky.

První byla Sepa. Moje drahá sestřička, sluníčko, které nám všem svítilo na cestu. Hřála nás svými paprsky smíchu a škádlila nevinnými žertíky. Ve svatyni si brzy našla blízkou duši. Rošťácká a ztřeštěná Apriel jako by byla jejím obrazem. Společně překonaly odloučení od rodiny i tvrdý řád ve svatyni a mezi kamenné zdi přinesly veselost a štěstí. Sám jsem měl tu „čest“ seznámit se s Apriel hned první den, kdy jsem mezi Ochránce vstoupil. Na uvítanou mi při večerním jídle vylila číši s vínem na lavici těsně před tím, než jsem si sedl. Tehdy se bůh Kor jen shovívavě pousmál.

Vždy dvanáct nás sloužilo v chrámu a honosilo se titulem Ochránce svatyně. Dny plynuly v práci a tichých modlitbách. Dívky pečovaly o oltář, krášlily ho květinami a ovocem, tkaly látky a pekly chlebové placky. Mladíci se učili střelbě z luku a hodu kopím, ale jejich umění mělo sloužit jen k obraně a stráži svatyně. Kromě toho jsme se věnovali zdokonalování řemeslných dovedností nutných k údržbě chrámu. Já jsem od dětství obdivoval práci kameníků a tak jsem se učil otesávat měkké pískovcové bloky a dávat jim podobu zvěře a ptáků.

Při společné práci v dílně jsem se sblížil s malým Februnem. Jeho drobná postava by mu nedala příliš vyniknout v boji, ale on by to určitě nahradil mrštností nebo taktikou. Bylo až omračující sledovat, s jakou bravurou dokázal ukáznit horkokrevnou hlavu Ugasta, který se neustále stavěl do pozice vůdce a velitele. Ugast se ke klidné službě ve svatyni příliš nehodil a podle všeho si toho byl sám vědom, jeho rodina si však přála mít z něj Ochránce a tak neměl možnost rozvíjet své bojové nadání. Často měl potřebu dokazovat si na nás novicích svoje silácké schopnosti, Februn ho ale uměl odkázat do rozumných mezí.

Oblíbil jsem si i stejně starého Mera. Ani on nebyl rozený bojovník, za to uměl vládnout slovem a perem, což tehdy nebylo příliš rozšířené umění. Na kusy vydělané kůže zaznamenával historii rodů, které prošli řádem Ochránců, a udržoval při životě téměř zapomenuté tajemství kresby slov. Naučil jsem se od něj většině znaků a jen díky němu mohu dnes zapsat celý příběh.

Postupně přišli do svatyně také mí dva bratři, zamračený a nemluvný Noven a nejmladší Ced. Oba statní junáci, mistrně ovládající jízdu na koni. Zvlášt Ced, jehož čelo nebylo věčně svraštěno mrzutou vráskou jako Novenovo a jehož kaštanové vlasy spadaly v bohatých kadeřích na jeho ramena, působil v sedle bílého koně majestátně a v naší vesnici se za ním otočilo oko mnohé dívky. On je však přehlížel s výrazem nad city povzneseného muže, který si je jist, že ho se plameny lásky nemohou popálit.

Ochráncům svatyně nebyl tento cit zapovězen. V těch dávno ztracených časech patřil vztah mezi mužem a ženou k běžnému rytmu života, protože nový život přinášel. Nebylo proč tyhle základy koloběhu světa trestat.

I proto se mohlo stát, že lehkonohá proradnice se vzletným jménem Láska mého bratra dohonila. Nespálila ho však horkými plameny ohně, ale ožehla jeho srdce studeným mrazem. Přiblížila se v podobě ledové královny Anúr, nejstarší kněžky svatyně. Její studená, ale dech beroucí krása okouzlila většinu mladíků, sloužících v chrámu, ale můj nejmladší bratr jí propadl celou svojí duší. Na všechny jeho pozornosti však bezcitná Anúr reagovala jen studeným smíchem a mrazivými pohledy. Nepřijímala jeho dary, posmívala se ohnivým slovům, kterými se snažil rozehřát její srdce. Nic nepomohlo ani když Ced, zajímající se o sílu a moc hvězd, přinutil Slunce, aby obrátilo svou dráhu. Ledovou Anúr neobměkčil.

Tehdy už bůh Kor spočinul zamračeným pohledem na své svatyni, my jsme to však nevěděli. Nebo nechtěli vědět. S dychtivostí a naivitou mládí jsme sledovali zoufalý boj ohně a ledu a Anúr, snad aby neztratila pozornost obdivovatelů, provedla zlomyslný vtip, který ji nakonec pohltil do zběsilého víru a strhl do propasti. Spolu s ní i nás.

Svou vrtkavou přízeň totiž věnovala jednomu z dvojčat, sloužících už několik let v chrámu. Na znamení výjimečného postavení půjčila Junovi kámen vědění, odznak nejvyšší moci ve svatyni a na několik dní ho nechala vykonávat obřady příslušející Prvnímu z Ochránců. Jun pochopil, že jde o žert, ale kdo by nechtěl alespoň na čas stát na nejvyšším postu, když je mu to nabízeno?

Kdo se však cítil pokořen, byl Ugast. Podle hierarchie, ve které postupovali na vyšší pozice jednotliví ze zasvěcených, patřil on k těm, kteří se mohli stát nejvyšším knězem, až Anúr opustí svatyni. Protože však toto privilegium zapůjčila mladšímu, dožadoval se i on několika dní vlády.

Jeho požadavek vyvolal vlnu nevole v celém chrámu. Jednotliví Ochránci se přikláněli na tu neb onu stranu a ve svatyni zavládl chaos. Ani veškerá výmluvnost Februna nedokázala tuhle bouři utišit. I já jsem podlehl a přiklonil se k Anúr a Junovi. Za Ugasta se postavili mí bratři, sestra i její přítelkyně. Spory a vády zabraly veškerý čas. Nebyl nikdo, kdo by kladl obětiny a zapaloval lampy na stěnách svatyně. Jako beze smyslů jsme všichni vyvolávali jména těch, jenž by měli usednout na nejvyšší schodu oltáře a pozvednout kámen vědění. Stále častěji jsme vykřikovali svá vlastní.

Přišlo to, co muselo přijít. Napnuly se tětivy luků, pozvedly ruce svírající kopí. Zasvištěl první šíp. K zemi kleslo první tělo. Jako ve všech bojích i tentokrát padl nevinný. První červený květ vykvetl na hrudi mladinké Maii, jako ve zvráceném žertu osudu přezdívané Květinka. Snad kdyby tehdy její smrt dokázala obměkčit naše zbloudilá srdce, byla by ještě naděje. Pro soucit však už nebylo v našich myslích místo. Ruce znovu zašátraly v toulcích.

Ale i božská trpělivost má své meze. Nad mrtvým tělem se zformovala obrovská tvář Kora a uši nám zaplnil zvuk jeho hromového hlasu. Ta tam byla jeho mírnost, moudrost a šlechetnost. Jako naše duše podlehly vábení moci, poddal se nyní také on síle rozhořčení a zklamání nad svými nejbližšími.

„Měli jste být mými zástupci na zemi. Mými následovníky. Mými Ochránci,“ hřměl chrámem jeho hlas. „A co jste nyní? Kde je vaše jednota, bratrská a lidská soudržnost? Nezasloužíte si víc spolu žít.

Neberu vám však život. Beru vám to, co jste sami svou hloupou honbou za mocí zatratili. Všichni jste toužili pozvednout kámen vědění a tak vám dám tu možnost. Ale potěšení vám nepřinese. Každý z vás dostane zlomek času, po který bude jako nejvyšší dlít nad pořádkem světa. Prožije ho ale v samotě a odloučení. Nikdy, ani při svém opakovaném zrodu ani v tisíceré smrti nebudete moci spatřit svého druha, bratra nebo milence.“

Stáli jsem ochromeni jeho hlasem a jako v hrůzném snu sledovali, kterak naše těla postupně ztrácejí svoji hmotu a barvu, až zůstalo uprostřed svatyně jedno jediné. Květinka Maia, na jejíž hrudi se místo krvavé skvrny zaleskl třpyt kamene vědění. Tehdy jsem ji, stejně jako ostatní, spatřil naposledy.

Většina Korových svatyní už zarostla plevelem a býlím. Jeho sochy rozbily těžké palice a kladiva, z kamenných bloků oltáře povstaly základy pevných hradů. Lidé lesního národa se klaní jiným modlám a božstvům, ale my stále putujeme po všech cestách světa. Ve věčném koloběhu se rodíme a umíráme. Až do dnešních dnů se prohýbáme pod tíhou strašlivé kletby a čekáme na ten slabý vzdech posledního dne, kdy jako v mlze na kratičký okamžik spíše jen vytušíme tvář a postavu svého druha.

Tisíckrát se ještě narodíme a tisíckrát zemřeme. Přesto už nikdy nepodáme jeden druhému ruku. Nepřipijeme si na zdraví ze zvonivých pohárů. Neobejmeme se a nepoplácáme po ramenou. Budeme bloudit jako věční poutníci časem, nesouce si v srdcích stesk a touhu. Příliš krutý trest za naše provinění.

Můj vyměřený čas končí. Už téměř neudržím pero, kterým na cár kůže zapisuji varovný příběh Ochránců svatyně boha Kora. Než pro tentokrát vydechnu naposledy, snažím se ze všech sil, které mi ještě zbývají, zachytit toto své dědictví. Je nutné, aby příští generace pochopily, kam až může vést nesvár a nenávist mezi blízkými. Prosím, pamatujte…

* * *

Plamen svíce zapraskal, jak se krátký knot pomalu potápěl do rozlitého voskového jezírka. Starý bělovlasý muž zvedl zrak od hnědavé vydělané kůže a protřel si unavené oči. Poslední znaky na ní byly už téměř nečitelné a on se spíše jen dohadoval, co znamenají.

„Je to nebezpečný příběh,“ pomyslel si. „Nebezpečný. Císaře by nepotěšilo, kdyby zjistil, že kočovné hordy a národy sídlící nad severní hranicí umějí psát. Pro bezpečí velké říše je jistější, když její vládci netuší, jak silní nepřátelé stojí proti nim. Jistota převahy přináší jistější vítězství.“

Ruka s kůží se natáhla k plamenům olizujícím polena v železném koši.

„Nicméně, ta jména…“

Kůže se vrátila zpět na kamennou desku.

„Ta jména…“ zadrmolila znovu starcova vrásčitá ústa a na kusu papyru se objevil sloupec slov. V jeho záhlaví se leskl nadpis Romanus Annus.

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář