Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krása očí Lorda Voldemorta - romantický příběh, pokud možno s dobrým koncem. No řekněte, co se s takovýmhle zadáním dá dělat? To je za trest. Asi už se mi mstí nějaký strážný anděl od JKR.

* * * * * * *

Zaslechla na chodbě kroky. Okamžitě věděla, že je to on, tu ráznou chůzi by poznala mezi tisíci. Ačkoliv – kromě nevrlé stařeny, která jí nosila třikrát denně jídlo, za ní nikdo další už dlouhé měsíce nechodil. Co jí asi dá tentokrát? Jemný hrací strojek opakující stále dokola příjemnou melodii? Kytici orchidejí? Nebo snad nějaké další šaty? Už teď jich měla plnou skříň a každý den mohla oblékat jiné. Aspoň ji nikdy neuvidí ve stejných. Tolik se mu chtěla líbit. Chtěla by vědět, zda mu září oči radostí a zájmem, když ji spatří.

Tiché cvaknutí zámku a slabý závan studeného vzduchu jí oznámily, že vešel. Ucítila výraznou vůni. Růže. Tak dlouho už k nim nevoněla. A on jí je přinesl. Šťastně se rozesmála a vykročila mu vstříc.

„Vítám vás, můj Lorde.“

Náhle pro ni neexistovalo nic, jen ON. Jeho ruce, hruď, vlasy. Do nekonečně si s nimi pohrávala, líbala a hladila je. Vdechovala zhluboka zvláštní pach, který kolem sebe šířil. Byl středem celého jejího vesmíru. Nepamatovala si, co bylo před ním, všechen její život, všechny vzpomínky začínaly dnem, kdy ji poprvé oslovil.

Občas se jí v paměti vynořil krátký obraz z dávno minulého času bez něj. Nelíbil se jí, mátlo ji to. Svěřila se mu a po zvláštním tichém svistu se vrátil slastný pocit úlevy a zapomnění.

Co na tom, že zůstávala neustále mezi čtyřmi kamennými stěnami starého domu. Necítila to jako újmu, nevadilo jí být zavřená v tmavé místnosti bez oken. Ona volnost ani světlo nepotřebovala. Své vězení si nosila od narození s sebou. Prázdné slepé oči nikdy nemohly pohlédnout do těch jeho, vídala je tedy alespoň v představách. Blankytné ostrůvky modře pod záplavou světle hnědých vlasů. Milovala je. Milovala ho.

„Přišel jsem jen na skok, musím vyřídit jednu drobnou záležitost. Ale ještě se k tobě vrátím, maličká.“

„Ano, můj Lorde.“

Letmý polibek do vlasů, zašustění pláště a dlouhé nekonečné ticho. Znovu se posadila. Bude myslet na jeho oči. Určitě se brzy vrátí, vždycky dodržel to, co slíbil. A pak spolu oslaví zítřejší svátek Všech svatých.

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.........

(Lady T., 29. 6. 2009 22:02)

To je tak krásně napsané že by ho člověku bylo opravdu líto. Krása.

....................

(Elisabeth, 18. 4. 2007 19:50)

Nějak jsem to nepochopila