Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za betaread opět vděčíme Calwen. Publikováno k 19. výročí Harryho nástupu do Bradavic :-)

  

O patnáct let později… 

Severus se usadil na pohovce u krbu a opřel si nohy o konferenční stolek. Ne poprvé si vychutnával skutečnost, že má svůj vlastní dům, kde se nevyskytují žádní studenti, ať už zmijozelští nebo jiní, kteří by ho mohli rušit při čtení. Bradavice mu ani trochu nechyběly. Užíval si každý okamžik života v Prasinkách, vaření lektvarů a opečovávání své zahrady. A taky to bylo lepší pro Hermionu. Mnohem méně často tady dostávala recidivu.

Na těch pár prvních týdnů, kdy ji přivedl z nemocnice domů, nevzpomínal rád. Některé dny zapomínala všechno – kdo je on, kdo je ona, dokonce i to, že je čarodějka. Tyhle dny byly ze všech nejhorší, protože ji každý sebemenší záblesk magie děsil. Jindy se zase vracela do školních let, plížila se do hodin (nejčastěji na Věštění z čísel nebo na Starodávné runy, ty měla nejradši) a snažila se odpovídat na otázky. Pokud jde o studenty, ti si zvykli rychle. Nebyla o nic podivnější než schodiště, která se pohybovala, nebo portréty, které mluvily. Byla stejný podivín jako Protiva, jen působila mnohem míň potíží. Někdy, když se k němu nepřipojila na večeři k učitelskému stolu, ji našel, jak sedí mezi nebelvíry a zasypává prváky historkami o slavném Harry Potterovi. Starší studenti se usmívali a tiše ji ignorovali; už to všechno slyšeli dříve. Ale vždycky to nebylo tak mírumilovné. Pamatoval si jedno ráno, kdy se probudila a vyděsila se, že vedle ní spí profesor Snape.

  

Vzbudil ho hlasitý výkřik. Posadil se na posteli a spatřil Hermionu, jak se krčí v rohu. Stáhla z postele přikrývku a zamotala se do ní ve snaze skrýt tu část těla, kterou nepokrývala noční košile. Hůlku měla napřaženou a byla připravená ho proklít. 

„Co se děje?“ ptala se se strachem v očích. 

„Na sobotu jsi mě vzbudila dost brzo,“ zavrčel. Byl ´mnohem trpělivější´ než dřív, ale to neznamenalo, že byl skutečně trpělivý. „Pojď zpátky do postele.“ 

„Ne!“ ječela. „Jak jsem se sem dostala? Spala jsem s vámi? Mám na mysli, my jsme... jsme? Co se stalo, pane profesore?“ 

Sáhl po hůlce a snažil se nevšímat si, jak sebou škubla. Nenamířil ji na ni, ale směrem ke dveřím do obývacího pokoje a přivolal si Denního Věstce.

„Podívej se na svoji levou ruku, Hermiono,“ řekl laskavěji. Povolila sevření přikrývky, aby se mohla podívat, ale rychle si ji zase přitáhla zpátky. „To je snubní prsten.“ 

„A-ale jak to? Já jsem teprve v pátém ročníku,“ zašeptala a podívala se na něj. Jeho odpověď byla přerušena klepáním na dveře. Znovu mávl hůlkou a tentokrát se dveře s houpnutím otevřely a nechaly dovnitř připlachtit noviny. Zručně je chytil, a pak jí je hodil. Dopadly před ni a dokutálely se asi stopu od prstů jejích nohou. 

„Čti. Zjistíš, že datum je od tvého pátého ročníku na roky vzdálené. Vzali jsme se několik let po té, co jsi opustila Bradavice. Loni jsi byla napadena a tvoje vzpomínky byly narušeny. Pojď, podívej se na to,“ pobízel ji a mezitím mířil ke dveřím. Sledovala každý jeho pohyb pohledem chyceného zvířátka. Lámalo mu srdce vidět, jak se ho děsí. Ano, chtěl, aby se ho studenti báli, ale ona ne. Ona nikdy. Slyšel její mumlání o tom, že bude vyloučena a on že by mohl být propuštěn. Navzdory tomu, jak to bylo absurdní, ho zasáhlo, že se i v takovém stavu obávala o jeho budoucnost stejně moc, jako o svou vlastní.

Proběhl obývacím pokojem do své laboratoře, kde měl speciální lahvičky s jejím lektvarem. Vyčaroval kouřící šálek čaje, přimíchal do něj lektvar a zamířil zpět do ložnice. 

„Pořád nemůžu uvěřit, že bych si vás vzala,“ řekla, když se vrátil. Seděla na kraji postele s pokrývkou obtočenou kolem sebe. Noviny ležely před ní. 

„Ne?“ zeptal se, posadil se vedle ní a podal jí hrnek. „Vypij to, pomůže ti to si vzpomenout a taky by to mělo zmírnit nervozitu.“ 

„Řekl jste, že mám velké zuby,“ obvinila ho s připomenutím svého čtvrtého ročníku a jeho nemilosrdné poznámky na její adresu. Už se o tom bavili dřív. 

„A ty jsi mi v první ročníku zapálila hábit, ve druhém jsi mě okradla a ve třetím napadla.“ 

„Omlouvám se,“ řekla a zatvářila se zarmouceně. 

„Nech to být,“ položil jí ruku na koleno. „Mnohonásobně jsi mi to vynahradila. Teď nech toho povídání a vypij to, nebo seberu Nebelvíru dvacet bodů,“ dodal přísně. 

„Teď to je ten strašný a protivný profesor Snape, kterého znám a miluju,“ řekla, ale vzápětí po těch slovech zrudla a začala koktat. „Nemyslela jsem to tak. Já jsem myslela...“ 

Pobaveně se ušklíbl: „Ano, myslela jsi. Teď pij.“ 

Dopila hrnek, a pak si lehla na záda a zavřela oči. Lektvar způsoboval, že byla pokaždé ospalá. Políbil ji na čelo, zvedl jí nohy, položil je na postel a znovu ji přikryl. Lákalo ho vklouznout k ní pod deku, ale věděl, že se neuklidní, dokud lektvar nezabere. A tak když už byl vzhůru, možná by taky mohl něco oznámkovat.

  

Takhle to probíhalo, dokud časem nezjistili, že když se nudí, počet ´epizod´, jak to nazýval Severus, se zvyšuje. Chovat ji jako ve vatičce ničemu nepomáhalo. Trvala na tom, že si najde svou vlastní cestu, a po studiu u Vektorové se stala odborníkem na věštění z čísel a numerologii. Díky tomu pracovala v jejich bytě v Bradavicích a teď tady v jejich domě jako asistentka pro kouzelnické obchody a vydělávala pěkné peníze. Dokonce víc, než vydělal Severus jako učitel. Stále mívala recidivy, i když během let se jejich počet a závažnost snížily. Dokud byla zaneprázdněná a obklopená svými přáteli, známými věcmi a lidmi, tak byla většinu času v pořádku.

Dnešek patřil k dobrým dnům. Dobrým v tom, že si pamatovala jeho i jejich posledních patnáct let společného života. Jinak byla mrzutá a nahněvaná, protože zápasila s těžkou rovnicí. Nakonec se vydala za ním do zahrady, protože doufala, že rozptýlení by jí mohlo pomoct odstranit psychický blok, ale dopadlo to tak, že byla ještě rozzlobenější.

 

„Děláš to celé špatně,“ řekl jí a usilovně se snažil, aby to vyznělo víc jako rada od účastného manžela a míň jako peskování od profesora Snape. Zjevně neuspěl, protože vzhlédla a zamračila se.

„Musíš takhle,“ ukazoval jí správný způsob prořezávání ďáblova osidla. Byla to nebezpečná rostlina a on by ji nikdy v zahradě nepěstoval, kdyby nešlo o klíčovou přísadu do několika lektvarů, které potřeboval do stálých zásob. 

„Jen proto, že to nedělám podle tebe, neznamená to, že to dělám špatně,“ odsekla. 

„Fajn, ale až se dostaneš do potíží, netvrď, že jsem tě nevaroval,“ řekl s úšklebkem a vrátil se ke své práci. 

Bum! Náhle ucítil, jak mu něco dopadlo na hlavu. Hodila po něm hroudu hlíny. Otočil se k ní a zamával hůlkou. 

„Toho budeš litovat,“ pohrozil jí. 

„Chceš proklít svou vlastní ženu?“ zeptala se nevrle. 

„Jestli po mně bude dál házet takovéhle věci, tak mi nedá na výběr.“ 

„Nevím, o čem mluvíš. To musel být vítr,“ odpověděla s nevinným úsměvem. 

Vítr, to určitě, pomyslel si, když se otočil zpět ke svému záhonku. Dostane se do problémů a on věděl, prostě věděl, že bude očekávat, že on ji z nich vytáhne. 

Asi za čtvrt hodiny uslyšel přidušený výkřik. Obrátil se a spatřil Hermionu, jak visí hlavou dolů z ďáblova osidla, kolem pasu se jí ovíjejí větve a čím dál účinněji ji přivazují ke kmeni. Loudavě k ní došel a přejel ji pohledem od hlavy k patě. 

„Nestůj tam a pomoz mi!“ křičela. 

„Nemyslím, že bych slyšel magické slůvko.“ Nemohl si pomoc, ale přišlo mu to k smíchu. Obzvlášť poté, kdy po něm hodila hlínu. Zasluhovala trochu poškádlit. 

„Umaštěný bastarde!“ 

Tohle rozhodně není magické slůvko,“ řekl s úšklebkem. 

„Ty se v tom vyžíváš,“ obvinila ho. Když viděl, jak se na něj dívá, byl rád, že pohledy nemohou zabíjet.

„Proč by ne. Domnívám se, že jsem-“ 

„Ano, ano, říkal jsi mi to. Na bylinkářství jsi odborník ty a já bych se měla držet věštění z čísel. Už mě dáš dolů?“ Potýkala se se šlahouny, čímž jim ale jen napomáhala, aby se kolem ní ovinuly ještě pevněji. 

„Neřekla jsi prosím.“ 

Pevně semkla oční víčka a sotva slyšitelně zamumlala prosbu. Mávnutím hůlky přesekl větve a byl dokonce tak milý, že ji odlevitoval, aby nedopadla hlavou na tvrdou zem.

„Děkuju,“ zabručela, když konečně stála znovu zpříma. Oprášila si hábit a prohnala se kolem něj zpátky do domu. 

„Bylo mi potěšením,“ odvětil teď už prázdné zahradě. Její povaha byla téměř tak hrozná jako jeho, ale Severus si byl vědom, že je ponořená do numerologického problému. Šlo o obchodní projekt pro rozsáhlou společnost, který by pozvedl její renomé, a to, že se k němu připojila v zahradě, jí mělo pomoc se odreagovat. Ale věděl, že by to nějak obrátila proti němu. Bylo lepší dát jí trochu prostoru, než ji bude následovat. 

  

Bez ohledu na okolnosti zkřivil Severusovy rty poloviční úsměv. Naučil se být vděčný i za hádky. Znamenalo to totiž, že věděla, kdo je, a cítila se natolik ve své kůži, aby s ním bojovala. A kromě toho bylo její zavěšení vzhůru nohama a hábit nahrnutý před hlavu vážně k smíchu.

Myšlenky mu přerušila bílošedá chlupatá koule, která mu vyskočila do klína. Neochotně ji dvakrát pohladil po hlavě, a pak ji shodil na zem. V skrytu duše byl Severus rád, když Křivonožka odešel. Ale k jeho hrůze ho nahradila další svéhlavá hromada chlupů. A tentokrát to nebylo vynahrazeno tím, že by šlo o polovičního maguára. Byla tupá jako poleno a vyžadovala víc pozornosti než samotný Chlapec-který-přežil. A všude se válely chuchvalce její srsti. Když byl jeho černý hábit pokrytý kočičími chlupy, nepůsobil ani z poloviny tak hrozivě.

Kočka mu proběhla pod nohama a on bojoval s nutkáním ji nakopnout, přestože věděl, že Hermiona by se rozzlobila, kdyby ho při tom přistihla. Místo toho sáhl po knize, že si bude chvíli číst. Zvládl ale jen deset stran, než se nahoře na schodišti vynořila Hermiona. Protírala si oči ještě slepené spánkem a zároveň se snažila obléct si župan. Všiml si, že má dole na bradě skvrnu od hlíny, kterou přehlídla, když se myla. Zajímalo ho, jestli je na něj stále ještě rozzlobená.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se s pohledem upřeným přes obroučky brýlí, které používal na čtení. Šla si lehnout teprve před dvěma hodinami.

„Měla jsem noční můru,“ odpověděla mírně a rozhlédla se zmateně po místnosti. Bylo mu jasné, že neví, kde je. Otázkou zůstávalo, jestli si pamatuje, kdo je on.

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se a ukázal na podušku vedle sebe. Brýle odložil stranou. Nosil je nerad a jen tehdy, když nikdo nebyl poblíž. V podstatě byly přiznáním toho, že se k němu pomalu plíží stáří.

„Byli tam lidé v maskách a muž s rudýma očima,“ řekla se zachvěním v hlase. „Nevím, jestli budu schopná znovu usnout.“

Objal ji kolem ramen: „Chceš lektvar na spaní?“

Zavrtěla hlavou a přisedla si blíž.

„Mám ti něco přečíst?“ Věděl, že má ráda zvuk jeho hlasu, a on si předtím četl v knížce o věštění z čísel, tedy o jejím oboru. Ve skutečnosti to byla její kniha, ale on po ní sáhl v naději, že by ho mohla uspat. V poslední době trpěl nespavostí.

„Ne, děkuji,“ odpověděla.

„Dobře, ale ukolébavku ti zpívat nebudu,“ zavrčel.

„Ani když hezky poprosím?“ našpulila prosebně rty. Nejdřív se zamračil, ale když se sklonila a políbila ho na tvář, jeho výraz změkl. Natáhla se, zavřela knihu a položila ji na stolek. Když si sedala, záměrně se o něj otřela rukama.

„Já jsem to četl,“ zareptal. Přece se nevzdá tak snadno.

„Tak se rozhodně nenech rušit,“ pronesla a začala se zvedat z gauče.

„Pojď zpátky.“

Chytil ji za ruku a stáhl ji znovu dolů, tentokrát do náruče. Sklouzla mu do klína a obkročmo se na něj posadila. Pod měkký samet jeho županu se vplížily studené ruce. Na ústa mu vtiskla divoký polibek a její jazyk se mu odvážně vydal vstříc. Svýma rukama jí začal hladit po stehnech.

„Tohle ti pomůže usnout?“ pozvedl skepticky obočí.

„V tuhle chvíli mi spaní nedělá nějaké zvláštní starosti.“

Severus se usmál. Sáhl po hedvábné látce Hermioniny noční košile a jedním plynulým pohybem ji vyhrnul nahoru.

Rozzářila se širokým úsměvem a jeho oči se vydaly na cestu po jemu tak dobře známých křivkách. Malá kulatá prsa, klikatá jizva přes měkké břicho, pevné boky, štíhlé paže s ostře vystupujícími lokty. Vždycky mu bude připadat nádherná.

„Ale pomůže mi to zapomenout na noční můru,“ řekla.

„Na moje to vždycky pomáhá,“ souhlasil a byla to pravda. Za posledních dvacet dva let pomáhala zahánět mnoho nočních můr – o Smrtijedech a Pánu zla, o Moodym a tom, že ji téměř ztratil.

Znovu sevřel její tělo a ona ho lehce kousl do krku. Její ruce mu putovaly po těle, zatímco horké rty hledaly cestu od jeho klíční kosti a vzhůru po krku až k místu pod jeho uchem. Objal ji a přitáhl si ji blíž. Zavrtěla se mu v náručí a příjemný tlak v jeho podbřišku začal růst stále silněji.

„Muži,“ zašeptala mu do ucha.

„Severusi.“

„Hmm?“ Odtáhl se, ale pevně ji uchopil a upřeně se jí zadíval do očí.

„Jmenuji se Severus,“ připomněl jí.

„Severusi,“ zašeptala. Její horký dech ho lechtal na krku. Téměř ho to přemohlo, nutilo ho to na všechno zapomenout a pokračovat. Ale on nechtěl sex s cizinkou. Chtěl se milovat se svou ženou.

„A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se netrpělivě.

„Hermiona,“ odvětila naštvaně. „Pamatuji si naše jména, ačkoliv bys mi mohl vysvětlit, proč jsme tady a ne v Bradavicích.“

To vyvolalo na jeho tváři mraky. Neměl ji rozptylovat, právě když se upamatovala, kdo jsou a proč dělají to, co dělají. Nervózně ji hladil po stehnech nahoru a dolů a svými prsty se víc a víc přibližoval k jejímu klínu ve snaze připomenout jí, jakým směrem se původně ubírali.

„Teď žijeme tady. Odešel jsem na odpočinek.“

„A já?“

„Pracuješ jako poradce pro věštění z čísel,“ odpověděl, sklonil se a políbil ji na tvář. Nachýlila hlavu na stranu a umožnila mu tak lepší přístup – dobrá známka toho, že věci možná budou pokračovat. Propracovával se dolů po křivce jejího hrdla a přes klíční kost, přičemž jazykem olízl malý důlek hned vedle. Mezitím jedna jeho ruka sklouzla dolů a začala se zaobírat jejím ňadrem.

„Takže já tě živím?“ zeptala se a pozvedla obočí.

„Náhradou za to, že já tebe dostávám z malérů,“ zabručel a jemně ji kousl do ramene. Vypískla, napůl překvapením, napůl smíchy. Ale pak sáhla dolů, aby zastavila jeho ruku, přičemž přitiskla jeho bradu až ke své tváři. Zarazil ho vážný třpyt v jejích očích.

„Miluji tě,“ prohlásila – bez obav, bez zaváhání. Drze a statečně jako nebelvírka, kterou byla. Navzdory tomu všemu.

„Taky tě miluji.“ I on to řekl – bez výhrad.

Odpověděla mu zabořením rukou do jeho vlasů a políbila ho s prudkou vášní tak, že myslel, že se utopí. Netrvalo příliš dlouho, než její ruce našly cestu dolů a s divokou rychlostí mu pomohly svléknout bavlněné pyžamové kalhoty.

Když se jejich těla konečně setkala, posadila se na něj a on jí položil ruce na boky, aby vedl její pohyby. Jako ujištění, že si skutečně pamatuje jeho jméno, ho opakovala coby šeptanou modlitbu až do okamžiku, kdy ho s onou poslední prosbou, vykřikla. Při tom zvuku se vášeň, která začala v Severusových slabinách, rozhořela a rozpálila každou žilku jeho těla ohněm. Pevně sevřel Hermionu kolem pasu a to objetí jím projelo až do palců u nohou.

Odpočívala s hlavou na jeho rameni a oba lapali po dechu. Chtěla vstát, ale zastavil ji.

„Nechoď pryč.“

„Je mi zima,“ postěžovala si. A měla proč. Oheň vyhasl a tahle jarní noc byla studená. Natáhl se, vzal z opěradla pohovky složenou deku a omotal ji kolem nich.

„Myslíš, že teď dokážeš usnout?“ zeptal se a políbil ji na špičku nosu.

„Když mám tebe, bude mi dobře,“ odpověděla. Políbil ji na ústa. Nikdy ho neunavilo poslouchat ji, když říkala takové věci.

„Nemůžeš čekat, že tě budu nosit do postele. Když už, měla bys nosit ty mě,“ řekl ostře a odtáhl se. Bál se, že se možná začíná chovat příliš něžně.

„Ne po dnešku na zahradě,“ odsekla.

„Takže teď si vzpomínáš?“

„Vrátilo se mi to,“ řekla a obtížně se snažila nerozesmát, zatímco se na něj dívala. Nikdy se na něj nevydržela dlouho zlobit. Byl šťastný, že tentokrát nepotřebovala lektvar. Někdy zabralo víc času, aby se jí vzpomínky vrátily. Ačkoliv po náročném dni, jako měla dnes, byl překvapený, že je získala tak rychle.

„Odpouštím ti,“ řekl s úšklebkem.

„Odpouštíš mi?“

„Neposloucháš mě a pak jsi nevrlá. Varoval jsem tě,“ připomněl jí.

„Nebudeme o tom mluvit,“ řekla, pokrčila nos a sáhla po noční košili. Neobtěžoval se s oblékáním, ale vstal a nabídl jí ruku. Když vystoupali nahoru do ložnice a uložili se do postele, zoufale si povzdychl, protože obtočila svoje ruce kolem něho. Ale v duchu si pomyslel, že jinak to nechce, a věděl, že ona to ví.

„Otravné klíště,“ zašeptal, než ji políbil na spánek.

„Umaštěný frajere,“ odpověděla se zívnutím.

„Miluji tě,“ řekl. Nebyl si jistý, jestli je ještě vzhůru.

„Taky tě miluji,“ zamumlala ze spánku.

Ještě dlouhou dobu jen tak ležel, naslouchal tlukotu jejího srdce a myšlenkami se toulal dvaadvaceti roky, které spolu strávili. Některé z nich si pamatovala a některé ne. Určitě to nebyly jen dobré vzpomínky. Ale dala jeho životu smysl. A koneckonců – těch dobrých bylo daleko víc než těch špatných.

--------------------------------------

Thank you very very much Vanity fair!

  

Poznámka překladatelky:

Takže jsme na samém konci, vážení. Doufám, že jste si příběh užili, protože já jsem si ho užívala strašně moc. Každou větu a každé slovíčko (mimochodem – bylo jich kolem 65 tisíc!), které jsem v něm přeložila. Práce s tímto textem pro mne byla úžasná škola – jak pro překladatelku, tak i pro autorku. Příběh sám je obdivuhodný, to, jak v něm všechno přesně zapadá na správné místo, přesně tam, kam patří. Nic není navíc, nic nechybí. Vskutku mistrný kus, který dalece převyšuje průměrnou úroveň české i světové fanfiction.

Ještě jednou z celého sovího srdce děkuji:

  • Vanity fair, že tenhle příběh napsala
  • Danae, že ho pro nás objevila
  • Calwen a Chalibdě, že mi tak moc pomohly v mém překladatelském klopýtání
  • a především Vám všem, že jste ho četli a komentovali a že jste drželi Hermioně, Severusovi a mně palce

Díky a nashle u nějakého dalšího příběhu. Doufám :-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

děkuji:)

(Lily, 1. 9. 2010 17:56)

Povídka to byla krásná. Děkuji, že jsi jí přeložila.
jen jsem tak trochu doufala, že si vzpomene.

Veľké ďakujem!

(miriabar, 1. 9. 2010 14:13)

Uf, ten epilóg mal naozaj atmofséru...až mi zovrelo srdiečko...preložila si ho krásne, rovnako ako celú poviedku... ĎAKUJEM!

Díky vřelé tisíceré!

(Elza, 1. 9. 2010 13:35)

Pěkný hořkosladký závěr 'klastrofobní' povídky. Nakonec nedopadli tak špatně, jak dopadnout mohli. Otázkou bude, co se stane s Hermionou až jednou chudinka ovdoví... Ale to je snad ještě daleko.
Díky!

Ďakujem

(Jimmi, 1. 9. 2010 13:22)

Ďakujem za výber poviedky, za úžasný preklad a za možnosť prečítať si niečo, čo by som si normálne neprečítala. A prišla by som oveľa. K záveru som sa vyjadrila už minule,takže len zopakuje: ĎAKUJEM.