Na sovích křídlech

23. kapitola: Být Snape

Autor: FerPotter
Překlad: Jacomo, betaread: Calwen

Originál najdete zde

Prohlášení: Není to moje! Všechno to patří JKR.

Poznámka autorky: Nathan pozná, jaké je to být Snape, a Hermiona chce, aby rodinné schůzky pokračovaly.

* * *

Hermiona se vynořila z bytu mistra lektvarů s rozhozeným sebeovládáním. Nathan, kterého požádala, aby na ni počkal, si její rozostřený pohled zaměnil za dezorientaci.

“Tady jsem, mami,” hlesl a vyšel jí vstříc.

Hermiona rozehnala myšlenky potřesením hlavy. “Tak pojď, zlatíčko,” položila mu zlehka ruku mezi lopatky a nasměrovala ho ven z podzemí.

Nathan se nechal vést a protentokrát nekladl žádný odpor. Protože měl za sebou ono takzvané “rodinné setkání”, byl ponořen do změti nových myšlenek a pocitů, které napadrť rozbily jeho předchozí předpoklady a zhoršily tak jeho vnitřní zmatek.

Ve chvíli, kdy mu matka řekla, že jdou na schůzku s jeho otcem, píchlo ho u srdce a jeho první reakcí bylo zděšení. Před dveřmi profesora Snapea ho překvapil nedostatek obezřetnosti v matčině chování. Když obávaný učitel na její naléhavé klepání odpověděl a ona je oba protlačila dovnitř, myslel si Nathan, že neexistuje žádný způsob, jak by všichni tři mohli opustit ten byt nezranění.

Mlčky sledoval, jak se jeho rodiče hádají, protože netušil, co jiného by měl dělat. Nazvat směr jejich rozhovoru překvapivým by bylo příliš nedostatečné. Způsob, jakým jeho matka mluvila o tom, že jsou rodina a že toto setkání je pro ně nový začátek, ho mocně zasáhl do srdce. Ale otcovo popření mu připomnělo, jak je to všechno surreálné. Když profesor Snape při odpovědi na otázku, proč nemohou být rodina, zaváhal, v Nathanovi se znovuzrodila naděje, která pohasla onu noc, kdy zjistil, kdo je doopravdy jeho otec, a on znovu zatoužil po rodině, o které jeho matka tak vehementně prohlašovala, že jí jsou - přál si, aby tenhle spor vyhrála.

A když jeho otec řekl, že jediný důvod, proč jejich rodina nikdy nemůže existovat, je Nathanova nenávist k němu, musel zasáhnout.

Když vystoupali do přízemí, Nathan si na podestě povzdychl. Přiměl profesora Snapea k tomu, aby si myslel, že ho nenávidí, i když to nebyla pravda. Ale v tu chvíli byl Nathan tak naštvaný a frustrovaný, že cítil potřebu na toho muže křičet, dostat se přes tu zeď, kterou měl zřejmě vystavěnou okolo svých citů. Když Nathan tehdy opustil Velkou síň, nemyslel na nic z toho, co řekl, a jen si užíval své vítězství. Ale když by měl být k sobě upřímný, ohromený výraz v otcových očích ho pronásledoval. Ne, necítil k profesoru Snapeovi nenávist, ale věděl, že ten muž nenávidí jeho, a tak to i dnes řekl.

Jenže zjistil, že ani profesor Snape k němu necítí nenávist.

Co ale potom bylo všechno to… ta… nenávist, která z toho muže vyzařovala? Pro to neexistovalo jiné slovo! A přece jeho otec všemi těmi slovy řekl, že k němu nenávist necítí. Jestli všechno to, co jeho matka dnes říkala… Kdyby i jen polovina z toho byla pravda… A jeho otec ani jednu věc nepopřel! Pak by to ale mohla znamenat…

Už nevěděl, co si má o profesoru Snapeovi myslet.

Nathan se podíval na matku a viděl, že i ona je ztracená v myšlenkách. Takhle energickou a odhodlanou jako dnes ji vídal jen zřídka. Už zapomněl, jak je ve skutečnosti silná, možná proto, že velmi dobře věděl, jak se k ní dostat, jak použít její zranitelnost všemi těmi věcmi, které v souvislosti s jeho otcem pociťovala. Zastyděl se, že proti ní využil její pocity, a cestou klopil oči ke kamenné podlaze pod svýma nohama.

Nepochyboval, že by ho mohla vyplísnit za všechno, co jí řekl, za všechna ta obvinění. Zasloužil si to. Byla to výjimečná žena a ta nejlepší máma a on jí řekl, že ji nepotřebuje, že ji nenávidí. Co se to s ním stalo? Proč lidem říká, že nenávidí, kdy to není pravda? To, že je naštvaný na celý svět, ještě neznamená, že má právo to dělat. Ale tehdy nevěděl, co jiného má udělat, a tak na ni vykřičel všechna obvinění, která v sobě skrýval.

Došli k matčiným pokojům a ona použila hůlku, aby sejmula ochrany. Pohled na jeho matku provozující magii Nathana vždycky ohromil, a ani teď tomu nebylo jinak. Připomnělo mu to, jak vypadaly věci před Bradavicemi, jak byl život šťastný a jednoduchý, i když nevěděl, kdo je jeho otec.

Nathanovo vidění se rozmazalo neprolitými slzami a - emocionální zátěž posledních týdnů a zejména dojmy ze setkání, ze kterého se právě vrátili, ho začaly přemáhat. Toužil po předchozím šťastném a jednoduchém životě, jen si teď přál, aby byl jeho součástí i otec. Aby byl součástí rodiny, přesně jak říkala jeho matka.

Překročili práh a jeho matka za nimi zavřela dveře. Po tváři mu sklouzla slza, kterou nedokázal zadržet. Bylo to možné? Opravdu by mohl mít kompletní rodinu? Další slza následovala tu předchozí.

“Nathane, je tu pár věcí, o kterých si potřebujeme promluvit, především o tvém chování…” Odmlčela se, a vzápětí se mnohem mírnějším tónem zeptala: “Ty pláčeš?”

Zavrtěl hlavou, protože bojoval se slzami a svému hlasu nedůvěřoval.

“Ale ano, pláčeš,” nesouhlasila. “Co se děje, zlatíčko?” Dotkla se jeho tváře, aby mu setřela další slzu.

“Já,” vypískl, a tak to zkusil znovu, “já nevím.”

Hermiona mu položila dlaň pravé ruky na zátylek a přitáhla si jeho hlavu k hrudi. Druhou rukou ho k sobě přitiskla a objala ho. “Věřím, že to byl poslední zbytek sil, co jsi měl. Omlouvám se, že jsem tě k té schůzce přinutila, zlatíčko, ale potřeboval jsi vědět, že jste se jeden ve druhém pletli. Rozumíš tomu, ne?”

Nathan přikývl a pevně se rukama chytil jejího hábitu.

Políbila ho na čelo a dovedla ho k pohovce, na kterou se posadila a přitáhla si ho na klín. Vzala mu hlavu do dlaní, odhrnula mu vlasy z obličeje a rozetřela mu tak po něm slzy. “Jsem na tebe moc pyšná, že jsi přiznal, že ke svému otci necítíš nenávist,” sdělila mu a usmála se. “To bylo opravdu statečné.”

Nathan znovu kývl, teď už klidnější než před minutou. Polkl knedlík, který se mu utvořil v krku, a řekl: “Nevěděl jsem, že si profesor Snape myslí, že ho doopravdy nenávidím. Byl jsem na něj jen fakt moc naštvaný za všechno, co mi udělal.

“Já vím, zlatíčko.” Hermiona si přitáhla jeho hlavu k rameni a Nathan se jí pohodlněji uvelebil v náručí.

“Myslel jsem, že on nenávidí mě,” přiznal, aby vysvětlil svoji reakci.

“Teď víš, že ne,” řekla prostě.

Nathan znovu přikývl a matku se synem, kteří se k sobě tulili, obklopilo ticho. Nathan se na chvíli hluboce zamyslel, a pak se rozhodl poukázat na další věc. “Víš, že není pravda, že tě nenávidím, že jo, mami? Protože já jsem sice řekl, že ano, ale nemyslel jsem to tak.”

“Byl jsi rozzlobený a frustrovaný, ale to, co jsi řekl, mě opravdu zabolelo.”

“Ale nemyslel jsem to tak,” trval dál na svém a podíval se jí do očí.

“Já vím, ale musíš začít opatrněji volit slova. To, co jsi řekl, mě hodně bolelo, i když jsem věděla, že jsi to tak nemyslel.”

“Je mi to líto,” omluvil se, pevně ji objal a zabořil jí obličej pod bradu.

Povzdechla si a také ho objala. “Snaž se nejdřív myslet, a až pak mluvit nebo jednat. Nevím, co jsi v minulých týdnech řekl nebo udělal svému otci, ale chci, abys pochopil, že tě nezná tak dobře jako já, a všechno, co řekneš nebo uděláš, bude brát vážně,” varovala ho.

“Vím. Už nebudu říkat věci, které si nemyslím.”

“Doufám, že v tomhle dodržíš slovo. A teď se přesuň na gauč, už jsi na mě moc těžký.”

Nathan se neochotně usadil na pohovku, ale opřel se o matku alespoň bokem, protože si chtěl ještě co největší měrou užívat její pozornosti. Zatímco si matka dál pohrávala s jeho vlasy, rozhodl se položit jí některou z otázek, které mu už delší dobu vrtaly v hlavě. “Když se o mě stará tak, jak říkáš, proč mě nevyhledal už dřív?”

Hermionina ruka strnula uprostřed pohybu a nechala si Nathanovy vlasy proklouznout mezi prsty. “Až donedávna nevěděl, že existuješ,” odpověděla mu upřímně.

“Jak to?” dožadoval se Nathan.

“Neřekla jsem mu, že má syna, tak jako jsem tobě neřekla, že on je tvůj otec.”

To bylo matoucí. “Proč?” zeptal se, protože chtěl jejím důvodům porozumět.

Neodpověděla okamžitě, ale pak ho znovu pohladila po hlavě a řekla: “Když jsem zjistila, že jsem těhotná, měla jsem velikou radost, ale taky velké obavy. Nebyl zrovna ideální čas pro to mít dítě; byla jsem příliš mladá, tvůj otec toho měl příliš na bedrech a bylo sotva pár týdnů po válce. Navzdory všem těmto problémům jsem ale věděla, že tě chci víc než cokoliv jiného. Vždycky jsi mi dával sílu k životu, k novému začátku po všech těch hrůzách války, ale věděla jsem, že tvůj otec by si to nemyslel. Tehdy ne.”

Její ruka se zastavila. “Víš, byl souzený za svou účast ve válce coby Smrtijed a my jsme shromažďovali důkazy, které by potvrdily jeho roli špeha pro Fénixův řád, přestože už přiznal svůj podíl na Brumbálově smrti.”

Nathan vzhlédl a spatřil, že se jeho matka ztratila ve vzpomínkách.

Po chvíli pokračovala: “Severus nám naši snahu nijak neulehčil. Myslel si, že si zaslouží zaplatit za všechny ty věci, které na Voldemortův příkaz udělal, přestože ve skutečnosti neměl na výběr. Samozřejmě byl zproštěn obvinění, ale mám za to, že mu nějakou dobu trvalo, než rozhodnutí Starostolce akceptoval.”

“On chtěl jít do Azkabanu?” zeptal se Nathan, protože v tom, co mu matka vyprávěla, svého otce příliš nepoznával.

“Chtěl,” potvrdila Hermiona a vážně se zadívala Nathanovi do očí. “Podle něj bylo všechno to, co během války udělal, důsledkem jeho rozhodnutí a jeho vlastní volby, takže si myslel, že bude jen spravedlivé zaplatit za to svojí svobodou. Ale my jsme mu kvůli tomu, co musel udělat, aby pomohl Harrymu a Řádu, nedovolili jít do Azkabanu. Jeho účast ve válce byla velmi důležitá, Nathane. Je skutečný hrdina, větší hrdina, než lidé říkají, že jsem já… ale ne každý člověk to dokáže vidět a on je jedním z nich.”

Nathan sklopil oči k zemi: “Ale proč jsi mu neřekla o mně?”

“Protože by se obviňoval i za to, myslel by si, že mi zničil život tím, že čekám dítě v tak mladém věku. Jsem přesvědčená, že by trval na tom, abych se tě vzdala, přestože já jsem chtěla jenom tebe… víc než cokoliv jiného v životě.” Vtiskla mu pusu na čelo. “Nemohla jsem dopustit, aby se někdo stavěl mezi mě a moje dítě, takže jsem se rozhodla to nikomu nepovědět. Především ne Severusovi.”

“Ani mně,” dodal Nathan.

“Měla jsem v plánu říct vám to oběma každý rok od tvých prvních narozenin, ale vypadalo to, že nikdy nenastal ten správný čas. A najednou to zjistil. Byl na mě hodně naštvaný, že jsem mu tě zatajila. Moc mě to mrzí,” dodala šeptem.

Nathan popotáhl: “Přál bych si, abys nám to byla řekla.”

“Mrzí mě, že jsem byla tak sobecká a zbabělá. Opravdu jsem si myslela, že tě uchráním před veškerou tou bolestí, kterou právě teď procházíš, tak k čemu to bylo dobré? Stejně jsi trpěl, skoro jste začali jeden druhého nenávidět a je to moje chyba. Doufám, že mi budete schopní jednoho dne odpustit.”

Nathan na to nic neřekl. Nemyslel si, že by k tomu mohl co dodat. Rozhodně nedokázal říct, že jí odpustí, ale ani nemohl říct, že ne. V tuhle chvíli toho na něj bylo moc, takže nic neudělal. Pomohlo mu, že jeho matka od něj zřejmě teď žádné rozhodnutí neočekávala.

Zjištění, že ho otec během všech těch let nevyhledal, protože o jeho existenci vůbec nevěděl, znamenalo úlevu. Možná ho tedy chtěl profesor Snape stále ještě poznat, i když Nathan nedokázal pochopit jak nebo proč. Což s sebou neslo další otázku, která prolomila ticho: “Co se stane teď?”

A odpovědí byla další otázka: “Co bys chtěl, aby se teď stalo?”

Nathana to přimělo znovu se zamyslet nad novou realitou. Co chtěl? Jaké to bude mít profesora Snapea za otce? Už při reakci jeho kamarádů na tu novinu okusil, jaké to je. “Všechno by bylo mnohem jednodušší, kdybys mi za otce vybrala jiného učitele,” povzdechl si, protože si vzpomněl, jak se k němu profesor Lupin vždycky choval mile a vstřícně.

Hermiona se zasmála: “Ale to bys byl úplně jiný kluk a to bych nechtěla.” Láskyplně ho cvrnkla prstem do nosu a přidala další úsměv.

“Ale můj život v Nebelvíru by byl snazší. Teď se na mě všichni dívají, jako kdybych se měl každou chvíli proměnit v profesora Snapea nebo co. Nemůžu jim to mít za zlé. Kdo by se chtěl kamarádit s jeho synem?”

“Severus by nevyhrál soutěž v popularitě, že ne? Mrzí mě, že tví kamarádi z Nebelvíru nedokáží překonat mezikolejní rivalitu a profesorovu přísnost. Aspoň teď zjistíš, kdo jsou tví skuteční přátelé.”

“Asi jo,” souhlasil neochotně.

“Ale pořád jsi mi neřekl, co bys chtěl, aby se od této chvíle dělo.”

„Všichni už vědí, že jsem Snapeův syn, tak bych jím možná mohl být,” pokrčil Nathan rameny.

Hermiona se opět usmála. “Nebudeš litovat, Nathane. Vím, že z tebe a Severuse budou dobří kamarádi. Máte hodně společného.” Přestala se svou nadšenou řečí, když viděla, jak se Nathan mračí. “Copak je?”

“Nemyslím si, že chci mít s profesorem Snapeam něco společného.”

“Ale no tak, nebuď hloupý! Nechceš být dobrým mistrem lektvarů? Nechceš umět bojovat v souboji jako on? Umět vymýšlet nová kouzla, být statečný…”

“Dokáže porazit strýčka Harryho v souboji,” podotkl Nathan.

“Ano, dokáže,” přikývla.

“Ale ve třídě je vždycky krutý,” namítl.

“Nikdy jsem neřekla, že krutost je něco, co bys měl mít se svým otcem společného,” vyvrátila mu jeho argument. “Nejsi někdo jiný jen proto, že víš, že je Severus tvůj otec, a budeš s ním trávit víc času. Jsi milý chlapec, správný a hodný – většinou – a já doufám, že takový zůstaneš.”

“Budu s ním muset trávit víc času, že jo? To bude jako být znovu po škole,” povzdechl si Nathan.

“Být po škole je trest. Trávit čas s tvým otcem není trest. Ať už tě nutil dělat během školního trestu cokoliv, není to to, co budete podnikat jako otec a syn.”

Dávalo to smysl, ale Nathan neměl ponětí, co by se Snapem mohli společně podnikat, aniž by to nespadalo do kategorie trestů. Nevšiml si, že by profesor Snape dělal něco jen tak pro zábavu.

“Neboj se tolik,” řekla mu matka. “Uvidíš, bude to přirozené, jako kdybyste spolupracovali odjakživa.” Hermiona vstala a dodala: “A když je řeč o spolupráci - chceš mi jít pomoct do laboratoře?”

Natáhla k němu ruku a on ji s úsměvem přijal.

* * *

Poté, co Severus strávil zbytek odpoledne známkováním esejí, které vyhrabal ve svém kabinetu, a doháněním čtení článků v několika lektvarových časopisech, musel svůj byt opustit kvůli večeři. Od snídaně v ono osudové ráno se s žádným členem profesorského sboru nesetkal, protože dával přednost tomu jíst ve svém bytě, ale dnes večer se zúčastní večeře ve Velké síni. S ohledem na poslední slova, která mu toto odpoledne Grangerová řekla, bral setkání s ní jako výzvu, protože chtěl dát jasně najevo, že se nenechá k ničemu nutit.

Když dorazil do síně, byl uvítán ředitelkou: “Dobrý večer, Severusi. Je milé se s tebou zase vidět.” Vypadalo to, že očekává odpověď, kterou jí ale nemohl dát. “Začínala jsem si myslet, že jsi nemocný. Pokud by ses tu neukázal na večeři, zvažovala jsem, že požádám Poppy, aby tě navštívila.”

Usadil se vedle ní a odsekl: “Kdybych byl nemocný, už bych byl teď mrtvý. Jenom jsem měl hodně práce.”

“Jsem rád, že sis našel trochu času, aby ses k nám dneska večer připojil,” ozval se Lupin, sedící vedle Minervy z druhé strany.

Severus vlkodlaka ignoroval a přisunul si k sobě talíř. Chtěl se navečeřet, ukázat Grangerové, že si z její dětinské výzvy nic nedělá, a vrátit se zpátky do sklepení, do své laboratoře, kterou mu odpoledne zabrala. Jenže ona dosud nebyla ve Velké síni, takže bude muset počkat, aby se postaral, že ho tu uvidí.

Nakonec vzhlédl od talíře a během pití ze svého poháru se rozhlédl po síni. První věcí, které si všiml, byla Nathanova nepřítomnost. Musí být s ní, uvědomil si.

A nemýlil se; tady byl, kráčel vedle své matky od hlavního vchodu do síně. Živě si povídali a žena ho dovedla na sedadlo vedle Wooda. Normálnost jejich chování po tom všem, co se stalo, mu připadala podivně uklidňující; i když si to Severus nechtěl přiznat, po jejich setkání se obával, jak Nathan zareaguje.

Hermiona zachytila jeho pohled, a než zamířila k učitelskému stolu, chvíli se na něj dívala. Teprve když přikývla a usmála se, uvědomil si Severus, co dělá, a odkašlal si. Minerva si toho všimla.

“Jak se tomu chlapci daří? Už jsi s ním mluvil?” zeptala se.

“Ano. Ne že by to byla vaše starost, Minervo,” pokusil se ji odradit.

Jeho hrubou odpověď ignorovala a konverzačním tónem dodala: “Připomíná mi tebe v jeho věku.”

“Není vůbec jako já,” odpověděl a zamračil se na svůj talíř.

“Samozřejmě že má také hodně z Hermiony. Například je nebelvír.”

“Aha, to je důvod veškerého tohoto nesmyslného žvanění,” dodal. “Ředitel Zmijozelu má nebelvírského syna. Šokuje mě, že z toho Věštec ještě neudělal titulek; jsem si jistý, že ta zpráva by převrátila život kouzelnické společnosti naruby.”

Nedostatek Minerviny reakce na jeho sarkastickou tirádu ho zaujal. Podíval se jejím směrem a zjistil, že Grangerová hovoří s Lupinem. Byla samý úsměv a dokonce se během řeči dotkla jeho ramene. Samozřejmě, že Lupin se na ni taky usmíval. Nechutné, pomyslel si, ale nikoliv ze žárlivosti. Jak se může chovat, jako kdyby se nic nestalo? Nebo ještě hůř, jako kdyby se věci desetinásobně zlepšily, když teď svět věděl, že s ním měla cosi společného? On stěží dokázal zvednout oči od talíře a ona byla samý úsměv a veselé tlachání. Nechutné.

Umínil si, že ji bude ignorovat, a rychle se nají. Grangerová prohodila pár zdvořilých slov s Minervou. Má to snad být nějaký čajový dýchánek? pokáral ji v duchu. A Minerva, jako kdyby ho slyšela, ji pozvala další den na čaj. Severus se ušklíbl do poháru.

A pak udělala Grangerová něco nemyslitelného - posadila se vedle něj.

“Vidím, že jsi dorazil na večeři,” řekla a pohodlně se uvelebila.

A už teď mě otravuje.

“Čas od času tady večeřím,” odsekl a jen s největším vypětím neprotočil oči.

Během nandavání jídla na talíř mlčela a brnkala mu tím na nervy. “Nathan se po našem prvním setkání cítí mnohem lépe. Strávili jsme spolu odpoledne v laboratoři jako za starých časů,” sdělila mu nakonec.

Severus zvedl oči od stolu a vyhledal svého syna. Nathan jedl tiše, zřejmě byl vynechaný z konverzace, která kolem něj probíhala. Jak si všiml, směrem k němu řekl pár slov jen Wood - a chlapec na ta slova reagoval pouze tichým přikývnutím. Severus se zamračil.

“Přizpůsobí se,” ozval se ženský hlas. Když se ohlédl, uviděl, že Hermiona rovněž věnuje pozornost Nathanovi. “Všichni se přizpůsobí,” doplnila. “Život se brzy vrátí do normálu.”

O tom Severus pochyboval. “Vždycky bude jinak posuzovaný kvůli svému vztahu ke mně.”

“Bude zkoušený, nikoliv posuzovaný, Severusi. Musí prokázat, že se nezměnil, když teď ví, že jsi jeho otec. Nepotrvá to dlouho, když se nyní věci mezi vámi zlepšily.”

Stále jí nevěřil, ale nechtěl to probírat ve Velké síni; Minerva už věnovala větší pozornost jim než své večeři. Grangerová naštěstí po jeho nedostatku odporu zmlkla, i když to bohužel nebylo na dlouho.

“Kdy si myslíš, že se budeme moct znovu všichni tři setkat?” zeptala se.

Severus si povzdychl a rezignoval na pudink.

“Víš, že se musíte setkávat pravidelně, že ano?” zvedla na něj obočí. Ta nemožná ženská. “Vzhledem k tomu, že jsem tu každý víkend, mohli bychom něco naplánovat na neděli, jestli ti to vyhovuje.”

Severus odtrhl své oči od jejích, aby zaznamenal, že jeho syn si zjevně pohrává s jídlem na talíři. Chvíli to trvalo, ale nakonec souhlasně přikývl.

“Bylo by pro něj dobré, kdybyste se setkávali ještě minimálně jednou týdně beze mne,” dodala. Teď už také pozorovala Nathana. Pak se zkoumavě zahleděla na něj, pravděpodobně očekávala, že odmítne. Jejich oči se setkaly a zůstaly tak. Mohl vidět, jak se její výraz mění, zjemňuje, ale neslábne. Takové krásné oči…

Přistihl se, že ji zve: “Promluvíme si o tom později u mě v pracovně.” Poté odvrátil pohled od jejích očí a sklopil zrak ke stolu. V ten okamžik se začal cítit nepříjemně, a tak se zvedl k odchodu.

“Za chvíli za tebou přijdu,” řekla mu.

Obvinil svou zrádnou mysl z toho, že její odpovědi přikládala větší význam, než v ní ve skutečnosti byl, a jeho výraz ztvrdl.

Severusovo přikývnutí bylo škrobené, ale Hermiona by si toho nevšimla, kdyby stále ještě nehleděla na jeho hranatou tvář. Na chvíli se ztratila v jeho očích; vždycky ji fascinovala jejich neskutečná čerň. Vrátila se ke své večeři, ale myšlenky zůstaly u muže, který opustil Velkou síň. Temnota jeho očí byla podobná, ale zároveň zcela odlišná od té Nathanovy. Hermiona zvažovala, jestli to bylo tím, že v Severusově pohledu se odrážela zkušenost a ztráta naivity; zvažovala, jestli byly ty oči někdy takové jako oči jejich syna.

* * *

Nathan se vždycky choval rezervovaně, ale nikdy ne plaše. Od včerejška se však nemohl ostatním lidem podívat do očí, protože se obával, že se po něm budou ohlížet tak jako teď. Tolik se to lišilo od příjemných chvil, které strávil s matkou, než ho zanechala u nebelvírského stolu. Teď byl znovu sám mezi svými spolužáky, kteří ho jednoznačně ignorovali. No dobře, všichni ne; Andy se ho snažil vtáhnout do hovoru, ale Nathan se necítil natolik dobře, aby se zapojil. Nebyl hlupák; věděl, že Andy kope pod stolem do Kevina.

Snažil se jíst, aby viděl, jestli to zmírní trapnost té chvíle. Věnoval svou pozornost talíři, ale tíha okolních pohledů byla tak velká, že mu ztěžklo i jídlo. Občas přikývl na to, co Andy říkal, a předstíral, že jí, dokud nebude mít možnost odejít do ložnice. Jediné, co ho drželo ve Velké síni, byl matčin bdělý pohled od učitelského stolu. Nathan jí slíbil, že se nebude vyhýbat kamarádům, tak musel zůstat.

I jeho otec ho pozoroval. Co si asi myslí? Matka s ním hovořila, nepochybně o jejich situaci. Nathan se zamračil při pomyšlení, že je problémem k řešení. Ještěže se jeho kamarádi zvedli k odchodu, takže už na to nemusel myslet.

Následoval je. Doslova. Držel se v pozadí, protože dával přednost tomu jít sám.

Ale nezůstal tak o samotě, jak si přál. Hned u Velké síně ho dostihla skupina zmijozelských.

“Helemese, není tohle nový Snape?” poznamenal jeden z nich. “Nebelvír je synem ředitele Zmijozelu. Jak to? Docela ironie, ne?” zahihňal se chlapec.

Nathan si ho nevšímal.

Ale někdo další ze skupiny ano. “Není, protože on není Snapeův syn.”

To už bylo těžší ignorovat, zejména proto, že Nathan ten hlas poznal, ale přiměl se pokračovat v chůzi.

“Koukněte se na něj. Je to slabé, ufňukané mimino, které utíká za maminkou a Harry Potterem, když něco potřebuje. Ubohé! Snapeův syn by se nikdy takhle nechoval,” pokračoval Malfoy.

Nathan se zastavil a otočil se k nim, aby se Malfoyovi podíval do očí. Zmijozel se ušklíbl a vyzývavě zvedl bradu. Ostatní je pátravě pozorovali. Nikdo netušil, k čemu by došlo, kdyby se neobjevil Andy a nezačal Nathana tahat od zmijozelů pryč.

“Nevšímej si jich,” řekl Andy v polovině schodiště vedoucího do prvního patra. Nathan stále stál čelem k Malfoyovi, který také necouvl. “Víš, že za to nestojí.”

Nathan konečně pohodil hlavou a Andyho poslechl. Nevěděl, co ho naštvalo víc - jestli Malfoy, který mu říkal, že je slabý a ufňukaný, nebo pochybnosti ohledně toho, že by byl Snapeův syn. Měl chuť frustrovaně zavrčet.

“Proč se mnou pořád nemluvíš?” zeptal se Andy, což přimělo Nathana odsunout Malfoyova slova stranou.

“Já s tebou mluvím, Andy.”

Kráčeli v tichu chodbou a po dalším schodišti.

“Ty se mnou nemluvíš,” začal Andy znovu.

Nathan si povzdechl a otráveně se zeptal: “Co chceš, abych říkal? Že je venku zima? Že je úkol od profesora Binnse nudný? Nemám co říct!”

“Mluvil jsi se Snapem?” zeptal se Andy opatrným tónem hlasu.

“Ano,” odpověděl Nathan nevrle. Po chvíli dodal: “Tak nějak.”

“A…?” Když Nathan nic neřekl, Andy svoji otázku upřesnil: “Co říkal?”

Během toho setkání mu otec řekl tak málo slov… “Řekl mi, abych už nenechal vybuchovat kotlíky a nekřičel na něj,” řekl Nathan.

“To zní jako Snape,” přikývl vážně Andy. “A co jsi řekl ty?”

“Že to nebudu dělat.”

Andy znovu přikývl: “Moudrá odpověď.”

Nathan obrátil oči v sloup, ale poté, co řekl Andymu tyhle věci o Snapeovi jakožto svém otci, se cítil lépe. Možná měla jeho matka pravdu a všechno tohle mu pomůže zjistit, kdo jsou jeho skuteční přátelé. Andy byl rozhodně jedním z nich.

* * *

“Pojď dál,” zavolal.

Hermiona tiše vešla a zavřela za sebou dveře. Poté přistoupila ke stolu a posadila se na židli naproti němu. A čekala.

I on vyčkával.

Povzdechla si.

“Jak chceš pokračovat s těmi týdenními schůzkami?” zeptala se nakonec.

“Pokud je to nevyhnutelné, neděle je v pořádku.”

“Myslela jsem, že na tom jsme se dohodli u večeře. Co ty a Nathan?” dotázala se.

“Myslím, že si můžu zařídit volno ve středu po večeři, když nebude třeba dohlížet na tresty.”

“Nathan se obával, aby váš společný čas neprobíhal jako trest,” vzpomněla si s pobavením. Pak zvážněla. “Nebude to tak, že ne?”

Zaměstnával ruce přerovnáváním pergamenů, které už byly seřazené.

“Myslím, že pro tato setkání byste neměli používat kabinet. Tvoje komnaty by byly asi vhodnější,” navrhla. “Mohlo by mu to pomoct pochopit rozdíl mezi otcem a učitelem.”

Přikývl.

“Co máš v plánu během té doby podnikat?” vyptávala se dále.

“Myslel jsem, že setkání bez tebe znamenají, že si mohu vytvořit vlastní program,” pozvedl obočí.

Viděl na ní, že měla chuť protočit oči, ale ovládla se. Měl sto chutí se ušklíbnout.

“Myslím, že tím nám zůstává poněkud omezený prostor k diskusi, ledaže bys chtěl mluvit o počasí,” odpověděla viditelně podrážděně.

Usmál se.

“Ve skutečnosti je tu něco, o čem si musíme promluvit. Po tom cirkusu s Věštcem došlo k nárůstu množství pošty. Potřebuji, abys zjistila, jestli nedostal něco, o čem bych měl vědět. Holoubková ho velmi ohleduplně představila mým nepřátelům.”

“Myslím, že by se zmínil, kdyby mu někdo vyhrožoval, ale nebude na škodu se zeptat. Jsem si jistá, že to můžeš zahrnout do svého programu, Severusi.” Sklonila hlavu, jako kdyby nepoznal odvetu, když ji viděl.

“Dobře,” řekl, i když odmítal přiznat jí vítězství. “Zeptám se ho sám.”

Usmála se.

A s vytrvalým úsměvem ho pozorovala. Chtěl se zeptat, čemu se směje, ale nebylo to nutné. Už věděl, že se raduje z každé maličkosti. Nicméně se mu její úsměv líbil.

“Co plánuješ na neděli?” zeptal se jí.

Její úsměv se během popisování plánů na společné setkání ještě rozšířil. Přála si, aby spolu večeřeli každý týden, jen oni tři. Na jeho skeptický výraz reagovala vykládáním o tom, jak si během večeře rodiny povídají o uplynulém dni - nebo v jejich případě o uplynulém týdnu. Severus by se mohl hádat, že nejsou normální rodina, ale rozhodl se, že večeřet jednou týdně s Grangerovou je něco, co už stejně podniká. Jediná změna spočívala v místě a přítomnosti Nathana.

“Souhlasím,” řekl jí.

“Skvělé. Přijdeme za tebou do bytu v pět,” usmála se znovu. “Těším se na to.”

Proč by měla? Je to masochistka, napadlo ho. “Když to říkáš,” pokrčil rameny, protože už si představoval, jak trapný večer to bude. “Budu tam.” Sáhl po pergamenu na stole a doufal, že to bude stačit jako signál, že debata je u konce.

“Pak jsme domluvení,” zvedla se k odchodu. “Uvidíme se u snídaně.”

“Víš dobře, že ano,” odpověděl.

Severus měl dojem, že po těch tichých slovech při své cestě ke dveřím zaváhala, ale nevěděl to jistě. Poté, co je pronesl, už nevzhlédl.

* **

Jakmile se Nathan rozhodl, že bude tím, kým je, bez ohledu na to, co si o něm lidé myslí, cítil se ono sobotní ráno jistější. Přijal Andyho pozvání, aby spolu šli na snídani, a zamířil do Velké síně. Kevin šel s nimi, ale vypadal rozmrzele. No, jeho škoda, pomyslel si Nathan, ale rozesmutnilo ho to.

Dál ho sledovaly anonymní oči, mohl je cítit, ale už mu nenaháněly tolik strachu. Andymu to nevadilo, tak proč by mělo jemu? Cestou k nebelvírskému stolu si povídali o zadání z hodiny přeměňování. Vypadalo to, že Andy ho postrádal tak moc, že byl i o víkendu ochotný bavit se o domácím úkolu.

Nathan si všiml, že jeho matka už snídá, usazená po otcově boku. Usmála se na něj, když zachytila jeho pohled; profesor Snape ho jen opětoval a dál se podle zvyku tvářil znuděně. No, Nathan si říkal, že je jen dobře, že profesor Snape za celou dobu svůj způsob jednání nijak nezměnil.

Posadili se a nabrali si na talíře jídlo. Kevin zatím neřekl ani slovo, ale Nathan se tím nenechal vyvést z míry. Choval se, jako kdyby ony noviny nikdy nedorazily, a živě se bavil s Andym. Tedy aspoň dokud hovor neznemožnil rámus pocházející od sov, které vlétly do síně.

Mnoho z těchto ptáků zamířilo rovnou k místu, kde seděl Nathan, a upustilo mu dopisy do snídaně. Další houf letěl k učitelskému stolu k jeho rodičům, ale těch si nevšímal. Od onoho vydání Denního věštce se objem Nathanovy pošty enormně navýšil.

“Tolik pošty!” poznamenal Andy.

“Takhle to je už od té doby, co o mně psal Denní věštec,” sdělil mu Nathan. “Vypadá to, že je ze mě teď celebrita,” zasmál se.

Andy se přidal a zažertoval: “Jsou to žádosti o autogram?”

“Pár jo,” odpověděl Nathan vážně.

Andy vyvalil oči. “A co je v těch ostatních?” chtěl vědět hned na to.

“Většina tvrdí, jak moc mě litují. Další mě nabádají, abych nevěřil tomu, co se v tom článku píše, že mým skutečným otcem je strýček Harry,” protočil Nathan oči, a poté dodal, “a pár ji říká, že je to kvůli mně těší.”

“Ti samí, co chtějí autogram,” nadhodil Kevin a prolomil tak svoje mlčení.

Když se mu Nathan chystal odpovědět, přistál mezi nimi balíček.

“Tenhle se opozdil,” poznamenal Andy držící pohár, který se ještě před chvílí nacházel na místě, kam balíček dopadl. “Je to pro tebe, Nathane.”

Když Nathan sáhl po krabici a začal ji zkoumat, odkudsi se vynořila větší ruka a vzala mu ji. Natolik ho to pobouřilo, že ještě než se otočil a podíval se, kdo je ten zloděj, nepřemýšlel a vyhrkl: “Hej! To je moje!”

Jeho otec pozvedl obočí. Nathanovy oči se na okamžik rozšířily zděšením, vzápětí je ale přimhouřil.

“Vezmu si i ty dopisy,” řekl Snape a s očekáváním nastavil prázdnou dlaň.

“Jsou pro mě,” sdělil Nathan klidně otcově ruce.

Zavládlo mezi nimi mrtvé ticho, souboj vytrvalosti a tvrdohlavosti. Všichni studenti je napjatě sledovali. Snapea ovšem čekání omrzelo, chňapl po dopisech ležících na stole a zamumlal cosi, co Nathan nezachytil. Ten pohyb neměl být nečekaný, ale Nathan se přesto ocitl v rozpacích, co má udělat. Chvíli mu trvalo, než zareagoval.

“Pane,” zvolal, zvedl se ze sedadla a následoval muže, který se rychle blížil k učitelskému stolu.

Snape pokračoval v cestě.

“Pane profesore,” zavolal znovu rozmrzele a zrychlil, aby otce dohonil.

Snape se konečně zastavil a otočil se.

“Proč mi berete mou poštu?” zeptal se Nathan, když k němu došel.

“Znáš někoho z těch lidí?” odpověděl profesor Snape otázkou a zamával dopisy, které držel v ruce.

“Nevím, pane. Ukradl jste mi je dřív, než jsem si mohl přečíst, od koho jsou,” zamračil se Nathan, ale jeho otce se to nijak nedotklo. “No a co, že je neznám? Pořád to poslali mně,” zkusil to znovu.

“Jsou zabaveny. Ode dneška nebudete otvírat žádnou korespondenci pocházející z neznámých zdrojů. A teď se vraťte na své místo, pane Grangere.”

“Ale-” Nathanovi odumřela námitka na rtech, když viděl otcův výhružný postoj - ruce svírající balíček a dopisy měl založené na hrudi. Nathanovi mělo být jasné, že už nic neuhádá. Otočil se a vrátil se k nebelvírskému stolu plný bouřlivého vzteku.

“Kdo si myslí, že je, aby mi bral moje dopisy?” mumlal si pro sebe, když si znovu sedal vedle Andyho.

“Tvůj otec,” odpověděl mu chlapec.

Nathan po něm střelil vražedným pohledem. Andy se od něj odvrátil a pustil se potichu do jídla.

“Nemůže sem přijít a zabavit mi poštu!” vztekal se Nathan, který po tom, co se stalo, prostě nedokázal mlčet. “Byla adresovaná mně, ne jemu!” Zakousl se zuřivě do toastu a zachytil Kevinův pohled. “Co je?” vyprskl.

Někdo další třeštil od učitelského stolu oči, ale nikoliv na Nathana. Hermiona se snažila pochopit, co se právě stalo, a tak upřeně pozorovala Severuse.

“Máš pusu dokořán, Grangerová,” sdělil jí, odhodil dopisy a balíček vedle svého talíře a znovu se posadil.

Zavřela ústa a přimhouřila oči: “Co jsi to právě udělal?”

“Říkala jsi, že bych se měl postarat o ten problém s korespondencí. Tak jsem se postaral.”

“Ty jsi říkal, že si s ním o tom promluvíš, Severusi. Moc mluvení jsem nezaznamenala,” podotkla.

“Jestli se ti nelíbí, jak jsem se s tím vypořádal, měla jsi to udělat sama,” odsekl a pustil se do míchaných vajíček, jako kdyby se nic nestalo. Nepostřehl, že protočila oči.

Hermiona sáhla po hromadě dopisů, ale chňapl po nich také, aby jí zabránil si je vzít, a jejich pohledy se setkaly. Doufala, že její výraz ukazuje, že nemá na takový dětinský boj náladu. Asi se jí to povedlo, protože to s povzdechem vzdal.

Probírala se dopisy a četla jména, která na nich byla napsaná. Náhle se zarazila, odložila jeden stranou a zavrtěla hlavou. Očividně ji to naštvalo. Když skončila, zaslechla ho, jak řekl: “Spokojená?”

“Asi v polovině štosu byl dopis od Harryho, ale nečekám, že bys to věděl. Než jsi je sebral, nedíval ses, ani ses neptal.”

“Jak víš, že v tom dopise není nic riskantního?” zeptal se a pozvedl obočí.

“Ale prosím tě!” Vstala a zmíněný dopis si vzala s sebou. Když ho míjela, byla si jistá, že zaslechla jeho uchechtnutí. Myslí si, že je to legrace? Hermionu to tedy nepobavilo.

Došla k Nathanovi a pozdravila jeho kamarády.

“Měl jsi tam dopis od Harryho,” řekla synovi. “Severus ti asi nevysvětlil, proč ti vzal ty dopisy, že ne?”

“Ne, nevysvětlil,” odpověděl zřetelně naštvaný Nathan a převzal od ní dopis.

“Je to pro tvoji bezpečnost,” objasnila mu. “Povíme si o tom víc později nebo možná zítra při rodinné večeři.”

“Při rodinné večeři?” zeptal se Nathan.

“Ano. Každou neděli budeme společně večeřet. Můžeš za mnou přijít do laboratoře a já ti to všechno vyložím.”

Políbila ho do vlasů a opustila Velkou síň.

“Skvělé,” zamumlal Nathan a otevřel dopis od svého kmotra.

* * *

Když Nathan chodil za matkou do jejích komnat ve třetím poschodí, uniformu nenosil. Dohodli se, že si obleče něco neformálního i na společnou večeři. Nathan nechápal, proč by džíny, tričko a svetr mohly něco změnit, ale pro ni to zřejmě bylo důležité.

Hermiona čekala u dveří také oblečená neformálně; měla na sobě karmínově rudé šaty, které ráda nosila, když šla do kina, a kabátek, který vypadal jako kouzelnický hábit. Uvítala ho s vřelým úsměvem.

“Připraven?” zeptala se.

“Ano,” odpověděl a snažil se ignorovat nepříjemný pocit v žaludku.

“Nevzal sis ten přívěsek?” vyptávala se dál, když mu urovnávala límec přes svetr, aby vypadal upraveně.

“Ne,” řekl klidně. Zaregistroval výraz, který vždy předcházel dlouhé debatě, a tak dodal: “Mám ho s sebou. Než ho budu znovu nosit, chci vědět, jak přesně funguje.”

“Tak dobře,” připustila. “Pokud jsi ochoten vyslechnout jeho důvody.”

Matka mu řekla, že profesor Snape chtěl, aby přívěsek, který dostal k Vánocům, znovu nosil. Sundal si ho ten den, kdy zjistil, že je Snape jeho otec. Také mu vysvětlila, proč mu Snape zabavil poštu, ale pořád měl ohledně toho určité podezření. Ze stejného důvodu si ještě nechtěl znovu vzít ten přívěsek. I přes matčino vysvětlení to chtěl nejdřív slyšet od profesora Snape, než se rozhodne. Zdálo se to rozumné.

Zamířili do sklepení, kde se měli s otcem sejít na večeři. Nathana tentokrát nepřekvapilo, že minuli dveře profesorova kabinetu a šli rovnou k těm dalším, o kterých věděl, že vedou do soukromých komnat. Matka zaklepala a dveře se brzy otevřely.

“Dobré odpoledne, Severusi,” pozdravila. Odpovědí jí bylo kývnutí mužovy hlavy.

“Dobré odpoledne, pane,” připojil se Nathan a i jemu se dostalo pokývnutí.

Snape ustoupil stranou a pozval je otevřenými dveřmi dál. Vešli a čekali, až jim bude řečeno, aby se posadili. Když se tak stalo, Nathan si sedl vedle své matky na pohovku, zatímco jeho otec do opodál stojícího křesla. Oboje bylo natočené směrem ke krbu.

Nathan hleděl do ohně, protože nevěděl, co jiného by měl dělat. Cítil ve vzduchu napětí, což bylo něco, kvůli čemu byl vždycky nesvůj. Prostředí vyvolalo vzpomínky na jejich poslední setkání, takže měl dojem, jako kdyby tím vším procházel znovu, jako kdyby se vrátila všechna slova, která byla pronesena, včetně jejich tónu.

“Máš úžasnou sbírku knih, Severusi,” ozvala se nakonec jeho matka. Naneštěstí ještě dodala: “Nemyslíš, Nathane?”

Nathan neochotně odtrhl oči od ohně a rozhlédl se po místnosti. Dvě stěny byly od podlahy ke stropu zakryty knihami, čehož si při své minulé návštěvě vůbec nevšiml. Byla to úžasná sbírka knih. “Ano,” souhlasil.

Znovu nastalo ticho.

“Četl jsi je všechny, Severusi?” zeptala se matka a jeho tentokrát chválabohu vynechala.

“Většinu,” odpověděl otec.

Nathan se snažil ve Snapeově hlase postřehnout nějaký náznak jeho nálady, ale nešlo mu to. Nepomáhalo, že měl oči upřené na svoje ruce místo na mužovu tvář, ale udělat to nepřipadalo v úvahu.

“I my máme víc knih, než potřebujeme, a myslím si, že Nathan většinu z nich také přečetl. Ze všech těch knih, co jsi četl, Nathane, kterou bys označil za svou oblíbenou?”

Zase to udělala, zase se ho ptala, a na tak těžkou otázku! “Ehm…” zamyslel se Nathan. “Neumím si vybrat jen jednu.”

“A ty, Severusi?”

Nathan se při změně matčina terče zhluboka nadechl. Tohle bylo horší než ústní zkoušení!

“Ne.”

Tohle ne rozhodně znělo podrážděně. Vypadalo to, že ani profesoru Snapeovi se ten výslech nelíbil. Nathan slyšel, jak si matka povzdechla.

“Fajn! Tak se budeme zbytek večera dívat do krbu!” řekla.

Nathan se na ni podíval. Rozhodně je naštvaná, vyvodil si. Letmo pohlédl na svého otce - svíral si kořen nosu. Rozhodně je podrážděný, hádal. Znovu sklopil oči dolů, přemožený trapností tohoto setkání, když tu si vzpomněl na přívěsek, který měl v kapse. Kousl se do spodního rtu a dospěl k rozhodnutí. Vzal ten předmět do ruky.

“Přinesl jsem ten přívěsek,” oznámil tiše.

“Měl bys ho mít na krku, nikoliv v kapse,” sdělil mu otec a podíval se na něj.

“Než ho začnu znovu nosit, chci vědět, jak funguje.”

“Umožňuje mi dozvědět se, když se dostaneš do potíží,” řekl muž, jako kdyby to bylo dostatečné vysvětlení.

Nathan chtěl víc. “Jak? Vím, že lektvar ukazuje moji náladu, ale myslím, že to by mi moc nepomohlo.”

“Severus také může vidět tvoji náladu. Když se dostaneš do nebezpečí, bude to vědět a bude schopen jít ti na pomoc,” zasáhla do debaty matka.

“Ale jak?” dožadoval se Nathan.

Profesor Snape vstal a vyšel dveřmi za Nathanovými zády. Za chvilku se vrátil s čímsi v ruce. Nathan se nemusel ptát.

“Tohle je lahvička se stejným lektvarem, jaký máš ty v tom přívěsku. Jsou propojeny. Barva, která se objeví v přívěsku, objeví se i tady. Když se dostaneš do potíží, dozvím se to.”

“Proč si myslíte, že se dostanu do potíží?” Zdálo se mu zvláštní, že si to mysleli a pořád o tom mluvili.

“Jsi nebelvír,” řekl Snape. “Tohle je to, co vy děláte.”

Nathan se přimhouřenýma očima podíval na otce, ale matčin smích ho přiměl zmateně změnit směr pohledu.

“Pardon,” omluvila se a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. “Tvůj otec a já známe lidi, kteří by nám mohli chtít kvůli tomu, co se dělo za války, ublížit. S ohledem na to, že ses dostal do popředí zájmu, nám dělá starosti, že by se ti mohl někdo pokusit nějak ublížit, aby to zasáhlo nás.” Teď se tvářila velmi vážně. “Chceme, abys byl v maximálním bezpečí, a kdyby se někdo opravdu odvážil k tobě dostat, tak se s tím idiotem vypořádáme.”

“To je důvod, proč si nemůžu přečíst svou poštu?” zeptal se Nathan.

“Nemůžeme předpokládat, že ty dopisy jsou neškodné,” odpověděl profesor Snape.

“Mohl jste to tak říct už předtím,” řekl Nathan otci.

“To měl,” souhlasila matka a zpražila otce pohledem.

“A já se umím před obyčejnými dopisy bránit,” dodal Nathan.

“Pokud ovšem tak strašně toužíš vědět, jak moc tě lidé litují, můžeš si je vzít zpátky,” řekl profesor Snape.

“Pár lidí psalo, že jsou kvůli mně šťastní,” opáčil. “A nechci je zpátky; můžete si je nechat, pane. Jen říkám, že se umím bránit.”

Profesor Snape znovu vstal. “Pak už tohle nepotřebuješ,” řekl a vzal přívěsek Nathanovi z ruky.

To Nathana zaskočilo. Chtěl se sám sebe zastat, ale nechtěl, aby mu Snape přívěsek vzal. Byl to vánoční dárek!

Hermiona zřejmě pochopila, co mu táhne hlavou, a zasáhla: “Ale no tak. To myslíš vážně?” Vstala a vzala Severusovi přívěsek z ruky. “Nasaď si ho, Nathane.”

Nathan poslechl. Přívěsek se zlatě rozzářil, stejně jako lahvička ve Snapeově ruce.

“Myslím, že bychom se teď měli najíst,” dodala a zamířila od krbu k malému stolu v rohu místnosti. Nathan ji následoval, protože nechtěl zůstat pozadu se svým otcem, který také dlouho neváhal a připojil se k nim.

Jídlo servíroval domácí skřítek, kterého Snape zavolal, jakmile se usadili ke stolu. Jedli v trapném tichu, rychle, takže večeře byla brzy u konce.

“Sejdeme se zase příští týden,” oznámila jeho matka profesoru Snapeovi, který unaveně přikývl. “Nathane, ty se setkáš se Severusem zase ve středu večer. Jen vy dva. Myslím, že by bylo dobré, kdybyste si teď domluvili místo a čas.”

Nathanovi vyschlo v ústech. Setkání bez matky? Netěšil se na to.

“V sedm v mém kabinetu,” sdělil mu Snape a to tak, že to Nathanovi znělo jako školní trest.

“Ano, pane,” byla jeho automatická odpověď.

“Hezký večer, Severusi,” řekla Hermiona.

Odešli. Nathan se cítil vyčerpaný. Jako kdyby se mu svaly na ramenou odpojily od kostí a rozpustily se. Přál si jediné - zalézt do postele a spát.

* * *

Poznámka autorky: Ne, není to snadné, ale já těm třem plně důvěřuji :o)

Příště… Víc naplánovaných setkání a něco, co v plánu vůbec nebylo.