Kapitola 29: Bez návratu
Originál najdete na https://www.fanfiction.net/s/2542183/29/Not-Only-a-Granger
Za betaread děkuji mému světýlku Calwen.
V minulé kapitole... Konflikt mezi učitelem a otcem a Nathanovo probuzení.
* * *
„Tati!”
Ono slovíčko dorazilo do Severusových uší, projelo mu mozkem, ale až když se setkalo se srdcem, které při tom poskočilo, ocitlo se doma. Jeho ztuhlý postoj ostře kontrastoval s rukama dotýkajícíma se synovy hlavy a zad - to, že je zvedl, nevyvolala jen automatická reakce na chlapcovy paže omotané kolem jeho těla…
Severus se upamatoval, že je důležité dýchat.
„Spravil jsem to, tati.”
V tu ránu musel Severus alespoň na okamžik zavřít oči. Zaslechl, jak Hermiona po jeho boku zalapala po dechu a pocítil divný záchvěv v hrudi. Dýchej, chlape.
Odmotal ruce, které ho objímaly, a uchopil svého syna za ramena. Zářivý úsměv, ještě jasnější než ty spokojené oči, patřil jen a jen jemu. Díky němu Severus téměř zapomněl, kde jsou, kdo tam s nimi je a co by měl udělat. „Teď odpočívej,” doporučil chlapci a zatlačil ho zpět do polštáře.
„Ale já se právě vzbudil!” protestoval Nathan.
„Nespal jsi,” oponoval Severus, ačkoliv v něm stále narůstal pocit naléhavosti. Když se žena - Hermiona - naklonila nad Nathana, odsunula mu vlasy z čela a položila ruku na Severusova záda, stal se ten pocit téměř nesnesitelným, protože se cítil jako v pasti.
„Právě jsem se probudil, mami!” Protest se teď spíš podobal kňourání.
Severus pořád nemohl prchnout a skrz pálivou tíhu její dlaně nechtěně cítil její roztřesený hluboký nádech.
„Poslechni svého otce, zlatíčko. Lehni si a odpočívej.”
Už tu nemohl zůstat ani minutu. Vycouval od postele, přinutil Grangerovou, aby ruku stáhla - jako by mu po zádech přejel blesk - a doufal, že dostatečný odstup by mohl tu bouři v jeho nitru proměnit na chladnou zimní oblohu. Pomalu dýchej. Jeho rysy znovu získávaly svůj mrazivý výraz.
Grangerová šeptem konejšila Nathana, Poppy se vrátila ke snášení lektvarů a on zadní stranou svých nohou narazil do sousední postele.
Tati.
Vybavil si, že to slovo znělo jako závan větru, který rozfouká temné mraky, naruší jeho věčně zimní oblohu. Odstup nestačil; nebyl dost sám. Poppy na něj hleděla, zatímco Hermiona jí přes Nathana něco šeptala. Pohlédl na synovu tvář, aby si potvrdil, že chlapec usnul, tentokrát přirozeným spánkem.
„Půjdu uvařit novou várku,” sdělil jim Severus zdánlivě odnikud, protože si uvědomil, že ve skutečnosti naslouchal jejich rozhovoru ohledně povzbuzujícího lektvaru pro syna.
Bezodkladně opustil ošetřovnu, odkráčel rychlou chůzí a zastavil se, až když překročil nízký práh dveří do svých komnat ve sklepení. Tam ztěžka dosedl na pohovku a sevřel hlavu v dlaních.
Proč předstírat, že by fyzická vzdálenost mohla stačit na vymazání toho, co provedl s jeho srdcem fakt, že slyšel, jak mu jeho syn řekl tati? Stále bylo tím úderem rozbolavělé. Přiznal porážku. Vyňal z kapsy plochou lahvičku a palcem pohladil hladký povrch. Její zeleno-modrý obsah ho zahřál v hloubi duše a rozpustil zbytek jeho chladu.
„Ano, spravil jsi to, synku,” sevřel ruku kolem lahvičky a zašeptal, „sladké sny, můj chlapče.”
* * *
Ačkoliv se otevřely dveře a ozvěna kroků se přiblížila a poté ustala, dál naléval červenou tekutinu do lahviček a nespouštěl oči ze své práce.
Další lahvička.
„Dnes večer odcházím.”
Za použití naběračky shromáždil co největší zbytek lektvaru; ještě tu byla poslední prázdná lahvička.
Tedy měla být, na pracovním stole nalevo od kotlíku, ale nebyla tam. Severus se pátravě rozhlédl po stole. Nakonec byl nucen zvednout oči a podívat se po ní. Byla tam, v Hermionině ruce, která mu ji s úsměvem podávala.
„Chtěla jsem ti poděkovat, Severusi,” řekla a podívala se mu zpříma do očí.
Vzal si od ní lahvičku a naplnil ji povzbuzujícím lektvarem. „Přestaň mi děkovat za všechno, co udělám.”
„Musím ti poděkovat, když jsi udělal něco tak úžasného, jako je záchrana duše našeho syna. Už by sis na to měl zvyknout,” oznámila mu věcně přes zvuk naběračky jemně cinkající o skleněnou nádobku a o prázdný kotlík. Cítil její úsměv ještě dřív, než ho uviděl na její tváři. Opírala se o hranu stolu, samolibě se na něj dívala a on neměl čas zabránit jí hravě dodat: „Tati.”
Odfrkl si, ale ten zvuk zněl divně i jemu. Čeho čekala, že tím dosáhne? Naklonila hlavu, jako kdyby ho studovala. Severus začal umývat špinavý kotlík v naději, že když ji bude ignorovat, dosáhne jejího odchodu. Neměli o čem diskutovat.
„Nevím, co se mezi vámi dvěma stalo, když jste byli mimo, ale mám takový pocit, že za to, co všechno jsi dokázal, nebude prosté děkuji stačit.”
Zamračil se na kotlík plnící se vodou a čekal, jak bude pokračovat.
„Gratuluji, Severusi.”
Ztěžka si povzdechl a vyčítavě se k ní otočil, aby…
„Nezačínej zase,” odtušila. „To už máme za sebou, s tím musíš souhlasit. Prostě…” usmála se laskavě a popošla blíž, „… si to užívej.”
Severus v důsledku nedostatečného odstupu na okamžik ztuhl, a pak se pro uklidnění uchýlil k sarkasmu: „Ach ano, ten trest, co mi dluží, si užiju.”
Hermiona obrátila oči v sloup, ale nezdálo se, že by ji to zastavilo. „Jsem si jistá, že ho ještě stále bolí uši od přednášky, kterou jsem mu uštědřila já, když se konečně vzbudil. Pořád nemůžu uvěřit, že mohl takhle sám sebe proklít. Na co myslel?”
„Očividně nemyslel.”
„Věřím, že teď se situace změnila. Ať už ho k tomu přimělo cokoliv, vyřešilo se to. Vypadal, že je zase ve své kůži; byl samé objímání a úsměv. A ty jsi konečně táta.”
Severus ignoroval její poznámku a řekl: „Má problém s mým kmotřencem.” Možná bude Hermiona schopna vtlouct do Nathanovy zabedněné hlavy trochu rozumu.
„Ty jsi kmotr?” zeptala se.
„Ale, takové překvapení?”
„Já… ano, je to překvapení. Nathan se o tom nikdy nezmínil.”
No, Severus tedy překvapený nebyl. Vychutnal si napětí, které jeho mlčení vyvolalo; věděl, že se chce zeptat a že stěží zadržuje zvědavost. Několikrát otevřela a zavřela ústa. „Jestli jsi na odchodu, tak nashle,” řekl nakonec a pobavilo ho, že zůstala s pusou dokořán.
Příliš rychle se vzpamatovala a rozhořčeně se zamračila: „Kdo je tvůj kmotřenec?”
„Devon Malfoy,” odpověděl nenuceně, začal rovnat lahvičky do krabice připravené k přepravě a vychutnával si její zalapání po dechu.
„Malfoy?!”
„Není to jedenáctileté tajemstvím,” dodal posměšně. Nebylo to tak uspokojivé, jako kdyby tomu naplno věnovala pozornost, protože její doširoka rozevřené, nevnímající oči mu sdělovaly, že tomu tak není.
„To hodně vysvětluje. Všechny ty půtky, tresty, nenávistná slova…” Konečně se na něj znovu podívala. „Měl jsi mi to říct.”
Její rozhořčení ho rozčílilo. „Nevracejme se k tomu, co jsem ti měl říct, Grangerová. Tuhle hádku nemůžeš vyhrát.”
K jeho zklamání si jen povzdychla. Zklamání… Když zanalyzoval svou reakci na to, jak byla její odpověď na jeho poznámku nedostatečná, naštvalo ho to. Jaké zklamání? Jako kdyby ji snad škádlil pro zábavu.
„Promluvím si s ním o Malfoyovi,” řekla, a pak se zjevně snažila udržet jazyk za zuby, ale nepovedlo se. Znovu si povzdechla a nakonec se zeptala: „Je tu něco, o čem bych měla před tím, než si promluvím s Nathanem, vědět?”
„Trest se koná zítra v sedm.” A teď už odejdi, Grangerová, pomyslel si, ale nahlas nic neřekl.
Obrátila oči v sloup. Dokončil zabalení lahviček do krabice a vydal se k východu. Jestli ona nejde, tak on ano.
Zastavila ho položením dlaně na jeho paži.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?” zeptala se. Zahleděl se na ni, do jejích očí - a tam uviděl, že je jí jasné, že Devon bude ten trest sdílet s Nathanem. „Severusi, jaké máš plány?”
„Vzít tyhle lektvary k Poppy.” Ruce na jeho paži věnoval ostrý pohled. „Pokud mě omluvíš.” Když se znovu pokusil odejít, stiskla mu ruku.
Opět se jí zadíval do očí. „Pan Malfoy za ten stupidní žert v knihovně obdržel minimálně týden trestů. Potrestáni budou všichni zúčastnění, včetně Wooda, Browna a tvého malého Grangera,” objasnil.
„Co očekáváš, že dosáhneš tím, že je po tom, co se stalo, dáš takhle dohromady?” trvala dál na svém.
„Očekávám, že se budou chovat jako civilizovaní mladí kouzelníci. Není možné chtít příliš mnoho, zejména u trestu, který by jim měl připomenout, aby přestali být hloupí dutohlavci!” Doufal, že svým důrazným vyjádřením té ženské ukáže, že o trestu těch spratků nebude vyjednávat.
Zaváhala, ale pak jeho ruku pustila. Okamžitě odešel, v naději, že Hermiona do večera opustí hrad.
* * *
„Bude muset brát dávku povzbuzujícího lektvaru ještě tři dny, ale je to jen prevence. Rychle se zotavuje.”
„Děkuji vám, Madam Pomfreyová,” řekla Hermiona. „Byla jste během těchto dnů opravdu chápavá a já cítím potřebu omluvit se -”
„To je v pořádku, má milá,” ujistila lékouzelnice Hermionu a poplácala ji po ruce. „Můžete ho vzít do jeho společenské místnosti.” Ukázala hlavou k místu, kde na posteli seděl Nathan a v jasném gestu netrpělivosti klátil nohama. „Jsem si jistá, že je připravený.”
Hermiona se na ženu usmála. „Děkuju vám.” Pak popošla k Nathanovi, myšlenkami stále u toho, co jí Severus prozradil.
„Madam Pomfreyová říká, že už můžeš opustit ošetřovnu.” Nathan seskočil z postele. „Ne tak rychle!” zastavila ho Hermiona. „Ráda bych si s tebou chvilku popovídala.”
Poklesla mu ramena; předpokládala, že pravděpodobně očekával další přednášku. No, nebyl až tak daleko od pravdy.
„Mluvila jsem s tvým otcem ohledně toho, že máš problémy s jeho kmotřencem,” oznámila mu s důrazem na své nově získané povědomí o tom, kdo Devon Malfoy ve skutečnosti je, a vyčkávala.
„No a co?” zamumlal Nathan, očividně nesvůj z tématu, o kterém začala.
„To je ten důvod, proč vy dva děláte problémy? Protože jde o otcova kmotřence?”
„Já problémy nedělám,” zněla odpověď.
„Nathane…” varovala ho. Držet se dětinské zášti nikdy ničemu nepomohlo.
„Choval se ke mně hnusně a protivně i před tím, než jsem vůbec zjistil, že je profesor Snape můj otec, jasný? S ním budu mít vždycky problémy,” dodal a založil si ruce na hrudi.
„Pozor na ten tón,” pokárala ho Hermiona mírně a zároveň zvažovala, jaký vhodný přístup zvolit. „Uvědomuješ si, že když jde o otcova kmotřence, budeš muset najít způsob, jak s ním vycházet, že ano?” Nathan nijak nezareagoval, takže otázku zopakovala: „Že ano, Nathane?”
„Začal mě nenávidět jako první.”
„A tím mi chceš říct, že ty mu to teď oplácíš?”
Nathan k ní konečně vzhlédl. Kousal si spodní ret a očividně dumal nad tím, jak se vyhnout odpovědi ´ano´.
Hermiona si povzdechla a bokem se opřela o postel, kterou Nathan právě opustil. „Takhle to dál nepůjde, Nathane. Umíš si představit, jak by to vypadalo, kdybyste se ty, Lily a Sirius navzájem nenáviděli? Jak by to ničilo Harryho, Ginny a mě?”
„Nemůžu prostě poslouchat všechny ty sračky-”
„Slovník.”
„- které Malfoy pořád říká, a nechat to být. Všichni by si mysleli, že to, co říká, je pravda, a já že jsem zbabělec. A i kdyby to nebyly jenom lži, ten tón, jakým se mnou mluví - a koneckonců i s ostatními - je prostě hnusný.”
„Tvůj otec si s ním promluví.” Ona se postará, aby to udělal.
Nathan se uchechtl. Ten nedůvěřivý tón se Hermioně nelíbil. „Nic se nezmění. Každopádně doteď se to nestalo. Jediné, co musí Malfoy udělat, je nasadit žalostný výraz a kňourat, a vše je odpuštěno.”
Hermiona se zamračila. „Jsem si jistá, že to tak není, Nathane. Tvůj otec by takhle nejednal.”
„Ale strýčku Severusi,” napodobil Nathan posměšně druhého chlapce. „Je to odporné, mami,” dodal.
Podle toho, co si o rodičích malého Malfoye pamatovala, zřejmě to bude typický zmijozel, ale jen těžko mohla uvěřit, že by se sebou Severus nechal takhle manipulovat. Ačkoliv si vzpomínala, jak byl za jejich studia vždycky k Dracovi shovívavý. Myslela si, že to mělo něco společného s válkou, ale přesto si přála, aby ji Severus respektoval stejně, jako tomu zřejmě bylo u toho zmijozela. Aha… Konečně to pochopila. „Ty žárlíš,” prohlásila.
„Ne,” popřel to s divokým pohledem Nathan. „Proč bych měl žárlit na takového pompézního… albínského… pitomce?!” Teď si byla Hermiona jistá, že jde o žárlivost. Trpělivě vyčkávala, až to Nathan přizná. „Je to jen…” začal. „Profesor Snape vždycky skončí tím, že mu začne říkat Devone místo pane Malfoyi, a všechno je vyřešené. Já jsem ale vždycky pan Granger. To nejde trumfnout. Malfoy nikdy není potrestaný.” Hlas se mu zlomil frustrací a zklamáním.
Hermiona se usmála; občas si byli tak podobní. „Jak můžeš čekat, že ti bude říkat Nathane, když ty sám jsi nepřestal s formálností? Zkoušel jsi mu někdy říct ´tati´ místo ´profesore Snape´?”
„Nebelvír už nikdy znovu nevyhraje školní pohár, mami,” prohlásil se vší vážností Nathan.
Hermionin úsměv se při té hlouposti změnil v úšklebek.
„Poté, co jsem tě dvakrát slyšela oslovit Severuse ´tati´, nebyly sebrány žádné kolejní body,” podotkla.
Podle výrazu tváře se mu myšlenky nepochybně právě zatoulaly k okamžikům, které sdílel se Severusem těsně po vymanění z vlivu kouzla. Byl tak mladý a plný snů… Hermioně to připomnělo dobu, kdy trávili čas debatami o budoucnosti - ty rozhovory ji děsily, protože vedly vždy k jedinému: neznámému otci. Teď když se nemusela obávat Nathanových snů, když si sama mohla dovolit snít a nechat duchy minulosti za sebou, kam patřili… Přála si, aby Nathan snil tak moc, jak sám bude chtít. Usmála se a přitáhla si ho k sobě. Ano, nastal čas hledět vpřed a bojovat za své sny. „Pojďme, zlatíčko. Promluvíme si o tom cestou do věže.”
* * *
Když sebou Severus po vstupu do místnosti trhl, protože ji tam našel, Hermiona se nedokázala ubránit úsměvu.
„Dobré ráno,” pozdravila ho s větší srdečností než obvykle.
„Co tady sakra děláš?”
Úsměv se změnil v pousmání, takové, které jí občas věnoval on. „Chyběla jsem ti?” zeptala se a možná až trochu moc ocenila jeho podrážděnost. Nestávalo se každý den, aby měla možnost zastihnout tohoto kouzelníka nepřipraveného.
„Nesmírně,” ušklíbl se a konečně vešel do kabinetu. „Myslel jsem si, že už jsem se tě zbavil. Dřív jsi držela slovo, Grangerová.” Usadil se za stolem, aniž by k ní zabloudil pohledem, což bylo dobře, protože věděla, že její úsměv by ho naštval ještě víc.
Setrvala potichu a vyčkávala.
Nakonec zavrčel a věnoval jí plnou pozornost: „Co chceš?”
„Myslela jsem, že jsem ti to minule, když ses ptal, dostatečně objasnila, Severusi.”
Jen se na ni dál díval a její veselí se pomalu přetavilo ve vážný výraz.
„Přemýšlela jsem o všem, co se tento týden stalo, a… Potřebuji tě vedle sebe, po svém boku, Severusi.” Tyhle zpovědi byly vždycky trapné, nebo jim to aspoň tak připadalo. Možná to bylo horší pro Hermionu, protože ona přiznala jemu, že ho potřebuje, jako kdyby její houževnatost teď znamenala jen vnější fasádu. Ale chtěla žít tak, jak tomu bylo tento týden: se Severusem. Byl to snad zločin?
„Po svém boku? Co to je, sázka ve famfrpálu, kde si musíš vybrat stranu?”
Samozřejmě, že jí to naprosto ztíží.
„Myslím to vážně, Severusi. Posledních pár dní jsem…” Hermiona si povzdechla. „Být sám je snazší, když…” zkusila to. „Předtím jsem měla jen vzpomínky na společnou práci, vzdálenou připomínku, která šla snadno odstrčit stranou, ale teď… Teď, Severusi, vychováváme Nathana společně.” Doufala, že způsob, jakým zvedla bradu, by ho mohl odradit od toho, aby pokračoval v popírání, že tomu tak není, ale jeho pevné přikývnutí na souhlas ji překvapilo.
„Přijal jsem za něj odpovědnost a věřím, že se můžeme shodnout na většině věcí, které se Nathana týkají.”
Kousla se do rtu. „Ale to není všechno,” sdělila mu, protože potřebovala, aby porozuměl tomu, co se skrývalo mezi řádky.
„To tedy rozhodně je, Grangerová.”
„Proč, Severusi? To je ti myšlenka na mou náklonnost k tobě tak odporná?” V tu chvíli Hermiona věděla, že to zničila. Odpověděl jí jeho výraz, a tak vstala, aby stihla odejít, dokud jí zbývá ještě trocha důstojnosti. „Neodpovídej,” zaprosila a ani se na něj nepodívala.
„Nerozumím ti,” řekl. „Proč stále trváš na tom šílenství, Hermiono?”
„Ne, to ty tomu nerozumíš,” vzdychla Hermiona, už unavená ze svého ospravedlňování a zahanbená tím, že takhle odhaluje svoje srdce. Náhle si uvědomila, že na dnešní večer není naplánované žádné rodinné setkání. Měla by jít domů, jak to včera slíbila. „Přeji vám hezký týden, profesore Snape.” Formálně kývla hlavou a spěšně odešla dřív, než se nepříjemný pocit v očích přemění v pláč.
* * *
Když se dveře s klapnutí zabouchly, Severus si povzdechl. Proč na tom Hermiona musela stále trvat? Kdyby nevěděl, jak se věci mají, skutečně by uvěřil svému nařčení, že zešílela. Ale ona samozřejmě nebyla blázen, takže o co tu šlo? O pokání? Syndrom viny? Masochismus? O co?
Možná to všechno bylo kvůli Nathanovi - kdysi to Severus nazval žvásty o rodině. Ale takhle už o tom nepřemýšlel; jak by mohl, když ho Nathan oslovil tati? Byli rodina, jeho syn a on, ale nezahrnovalo to Hermionu. Severus se zamračil. Nathanova rodina zahrnovala Hermionu, ale Severusova ne. Mohlo by tohle existovat bez pokrytectví?
Zavřel časopis o výzkumu a opřel se v křesle s pohledem upřeným na zavřené dveře a myšlenkami na ženu, která jimi právě odešla.
Budou v kontaktu, neexistovala cesta, jak se tomu vyhnout, a aby byl upřímný, kdyby se držela tématu - čímž myslel Nathana - nepovažoval by to za problém. Takže přátelství? Severus byl přesvědčen, že je to přijatelné; Nathan si to zasloužil. Také sdíleli pracovní zájmy; v případě nutnosti mohli vést zajímavé rozhovory…
Ofrkl si. Koho se tu snažil obalamutit? Ona byla jediný člověk, který se skutečně snažil mít s ním nějaký vztah, na rozdíl od Malfoyových. Severusu předpokládal, že by se s její přítomností dokázal smířit. Konec konců, ona by byla tím, kdo by něco obětoval, ne on.
Kdyby jen chápal, proč…
Severus znovu otevřel časopis. Byl si jistý, že na analýzu Grangerové bude dost času. Nemyslel si, že by se chystala v dohledné době odejít.
* * *
Hermiona se přemístila do uličky poblíž svého bytu. Po známé cestě k domu prošla poslepu, s brekem jak pošetilá puberťačka, a vyběhla schody tak rychle, jak jen to šlo. Zápasila s klíči a téměř na otevření dveří použila magii - téměř. Zhluboka se nadechla, aby zklidnila ruce a zvládla dostat se do bytu. Všechna kontrola, která jí zbyla, zmizela v momentě, kdy zůstala se svou sebelítostí sama.
Začínala věřit Severusovu tvrzení, že se zbláznila. Jak mohl být někdo jako ona znovu a znovu odmítán, a přesto se k tomu stále vracet? Která žena by byla tak šílená, aby to dělala? Takové bláznovství!
Pološílená a rozbolavělá, jakoby ztrácející půdu pod nohama, neustále selhávající. Kdy si Severuse umístila na tak důležitý post v životě, že na něm teď záviselo i dýchání?
Ozvalo se zaklepání na dveře.
Hermiona si otřela slzy a pokusila se ovládnout.
Další klepání.
Další uklidňující nádechy. Tohle je směšné. Dělala z komára velblouda.
„Hermiono?”
Byla to Erika, její sousedka.
„Hermiono, jsi v pořádku?”
Hermiona se zvedla z pohovky a otevřela své kamarádce dveře. Musel na ni být hrozný pohled, protože jakmile ji Erika uviděla, vytřeštila oči. „Co se stalo? Je Nathan v pořádku?”
Při zmínce o svém - jejich - synovi začala Hermiona téměř zase znovu plakat. Vyvíjela takové úsilí, protože Severus byl Nathanův otec? Kdyby nebyl, zacházela by ve svém… škemrání tak daleko? Zavzlykala. Erika ji objala kolem ramen a nasměrovala zpět k pohovce. „Nathan je-je v pohodě,” sdělila kamarádce přiškrceným hlasem.
„Ach, díky bohu,” vydechla dívka úlevou, zatímco Hermionu útěšně hladila po zádech. To pomohlo. „Shánět tě tu tvůj přítel William a řekl mi, že jsi odešla, protože se něco stalo Nathanovi, a najednou jsi po několika dnech tady a brečíš… Myslela jsem… Já ani nevím, co jsem si myslela.”
Hermiona se trochu uklidnila a v péči kamarádky už jen popotahovala. „Nathan byl nemocný. Byla jsem u něj.”
„Co se stalo?” vyzvídala Erika.
Hermiona se zvedla z pohovky. „Čaj?” nabídla. Znala Eriku velice dobře a byla si jistá, že by se jí mohla svěřit, ale zdi kolem starých tajemství se nebortí snadno…
„Já ten čaj udělám. Jdi si opláchnout obličej a převléknout se do něčeho pohodlnějšího,” vystrnadila ji Erika z místnosti. Hermiona cestou do koupelny zaslechla z kuchyně cinkání kovu o kov.
Pohled do zrcadla ji přiměl zavřít oči; s tímhle by dokázalo něco udělat jedině důkladné namočení ve vaně, napadlo ji. Přesto si opláchla obličej. I když voda nepomohla opuchlým očím, aspoň jí vyčistila hlavu. Vrátila se do ložnice a převlékla se do něčeho měkkého a teplého, ale stejně se stále klepala. Před opětovným setkáním s Erikou se zhluboka nadechla.
Jakmile se usadila na pohovce, byl jí přistrčen hrnek s čajem. Hermiona se napila a ušklíbla se.
„Vím, že dáváš přednost tomu mít v něm cukr, ale myslím, že právě teď ho potřebuješ hodně silný,” odůvodnila volbu Erika. „Už jsi klidnější?”
Hermiona přikývla, a pak položila hrnek na nízký stolek vedle pohovky. „Díky.”
Erika se posadila vedle ní a s očekáváním se na ni zahleděla. Hermioně bylo jasné, že její kamarádka chce vědět, co ji tak rozrušilo, ale rozpakuje se zeptat. Povzdechla si a nakrátko zavřela oči.
„Jsem blázen,” připustila.
Po chvilce ticha se Erika zeptala: „Co tím myslíš?”
„Přišla jsem o rozum a spolu s ním i o jakoukoliv hrdost nebo sebeúctu,” pokračovala Hermiona. „Jo a ještě bych měla zmínit toho prevíta, moje srdce. To viním ze všech potíží, které k mému šílenství vedly.”
„Chlapi?” otázala se Erika.
Hermiona si odfrkla. „Tak si říkám, je to vůbec chlap? Může být takový bezcitný tvor z ocele a ledu označen jako člověk?” ušklíbla se, ale pak to vzdala a nechala svou hlavu spadnout na opěrku za sebou. „Severus,” hlesla s poraženeckým tónem v hlase.
„To mi zní jako mužské jméno,” poznamenala kamarádka. „Sice jsem ho od tebe nikdy dřív neslyšela, ale je to mužské jméno, tím jsem si jistá.”
Hermiona stočila hlavu ke straně, otevřela oči a s pohledem na Eriku řekla: „Je to Nathanův otec.”
Erika okamžitě vytřeštila oči: „On…? Ten…? Plakala jsi. Udělal…?”
„Ne. Takový on není.” Hermiona odvrátila od přítelkyně zrak. „Jsem hloupá.”
„To… to je mi líto. Nevím, co si mám myslet.”
„To je v pořádku,” ujistila ji Hermiona. „Je to naprostý mizera, ale takový není.”
„Hermiono.”
Když Erika skončila jen u jména, Hermiona si povzdechla, narovnala se a natáhla ruku po hrnku se silným čajem. Po napití opětovně následovaném grimasou spustila: „Setkala jsem se s ním znovu až poté, co Nathan nastoupil do té internátní školy; on je tam učitelem. Bylo to trochu komplikované, jak si asi umíš představit, zejména poté, co to o Nathanovi zjistil.”
„On to nevěděl?!” Hermiona na Eriky obviňující tón reagovala pohledem upřeným na svůj hrnek. „Promiň. Víš, tušila jsem, že to bylo nějak komplikované, ale… Sakra,” zaklela Erika, protože se jí pokus o omluvu moc nepovedl.
„Já vím. Je to totální katastrofa. Nathanovi to ublížilo, Severusovi to ublížilo a všechno je to moje chyba,” řekla Hermiona. Ji to bolelo za všechny tři dohromady. Bolelo ji to dokonce ještě víc, protože vyprávět to někomu jinému způsobilo, že její city k Severusi se zdály být ještě bláhovější nebo přinejmenším špatně načasované.
„Teď už spolu vycházejí,” pokračovala Hermina ve snaze najít na tom všem to dobré. „Nathan řekl Severusovi ´tati´,” pokusila se úsměv.
„Miluješ ho?” zeptala se Erika a Hermioně poskočilo srdce v hrudi a vzadu v očích se začaly hromadit slzy.
„Jsem blázen,” zněla její zlomená odpověď.
„Ach, moje zlatá,” hlesla Erika, vzala jí hrnek z ruky a vtáhla ji do náruče. Hermiona vzlykala své kamarádce na rameni a nechala svou frustraci vyjít na povrch a utopit se v slzách; hloupých, ale osvobozujících. Nakonec se jejich zásoba vyčerpala a zanechala Hermionu sice prázdnou, ale klidnější.
„Takže on je profesor,” pronesla Erika po tichu, které bylo už natolik přijatelné, aby ho bylo možno přerušit. „Nemůžu říct, že by mě to překvapilo.”
„Je hodně jako Nathan: inteligentní, tvrdohlavý…”
„A já si myslela, že tyhle rysy má Nathan po tobě.”
Hermiona nedokázala zadržet úsměv, který se prohloubil a cukal jí koutky úst. „Tmavé vlasy, oči, ladný pohyb rukou…” pokračovala ve výčtu. „Nathan je rozhodně Severusův syn. Ne že bych o tom někdy pochybovala,” dodala rychle, když si uvědomila, že by mohlo být její poslední tvrzení nesprávně vykládáno.
Erika se usmála, akceptujíc Hermionino ujištění. Byla to dobrá kamarádka, nikdy by Hermionu neodsoudila, i kdyby totožnost Nathanova otce byla zcela neznámá. To přimělo Hermionu zauvažovat, co by si Erika myslela o Severusovi. Byly si blízké věkem; Erika pro Hermionu vždycky představovala podporu při srdečních záležitostech, pomáhala jí při nejistotě a obavách týkajících se vztahů, které v minulosti měla. Mohla by jí pomoct rozebrat city k Severusovi, tu hromadu zmatku, bolesti a závratě, která jí zavalila srdce a nedala se odstranit?
Hermiona si uvědomila, že ji Erika pozorně sleduje, nepochybně byla na Severuse zvědavá. Nakonec došla k závěru, že situace nemůže být horší, než už je.
„Od té doby, co jsem ho znovu uviděla, jsem ztratila kontrolu nad svými myšlenkami, svými sny… Je to, jako kdybych celý svůj život čekala na ten okamžik, kdy potkám Severuse a… probudím se…” Vysvětlit to bylo těžší, než si myslela.
„Láska na první pohled?” nadhodila Erika.
„Myslela jsem si, že jo, ale už si tím nejsem tak jistá. Přicházím o rozum, Eriko. Říká, že jsem šílená, a já si začínám myslet, že má pravdu.”
„Plete se. Láska je všechno, jen ne racionální, Hermiono. Ty nejsi šílená,” oporovala jí kamarádka. „Možná jsi ho milovala už předtím. Možná jsi ho nikdy nepřestala milovat, ani po všech těch letech, která jste strávili odděleně.”
„Já…” Jak by mohla vysvětlit, že do Nathanova početí nebyla zapojená žádná láska? „Neexistuje žádné předtím, Eriko,” začala. „Severus a já jsme nikdy nebyli pár. Nathan… Strávili jsme spolu jen jednu noc a Severus se mnou už pak nikdy nepromluvil, až v poslední době.”
„A ty jsi byla nepochybně jeho chováním raněná,” usoudila Erika.
Ne, nebyla. Ona byla ten, kdo utekl z kouzelnického světa - od něj. „Ani já jsem ho nikdy potom nevyhledala. Mezi námi nic nebylo.”
„Muselo mezi vámi něco být,” nesouhlasila Erika. „Nedovedu si představit, že bys strávila noc s mužem, které bys neznala.”
„Pracovali jsme spolu; asistovala jsem mu u několika úkolů.” Hermiona zaváhala, zrudla, a pak dodala: „Dřív byl můj učitel.”
Eričiny oči získaly uličnický výraz.
„Tak to nebylo,” obrátila Hermiona ty svoje v sloup. „Nebyla jsem do něj ve škole zakoukaná nebo něco takového. Špatný typ učitele.” Ta poslední slova zamumlala. „Obdivuji na Severusovi jeho duchaplnost, inteligenci, zásadovost. Je velmi respektovaný, jako člověk i jako osobnost ve svém oboru. Je náročný učitel a pochybuji, že by ho někdo z jeho studentů obdivoval - ačkoliv Nathanovi se jeho hodiny vždycky líbily,” dodala Hermiona z náhlého popudu, a pak se pokusila vzpomenout, proč neviděla Severusovu duchaplnost od začátku.
Ach ano. Pramenilo to z toho, že se k Harrymu a jeho kamarádům, včetně jí, choval tak nepříjemně.
„Jako studentku mě nemohl vystát a já jsem ho za to nesnášela,” přiznala Hermiona. „Teprve když jsem opustila školu a pracovala s ním, začala jsem chápat, proč je jako učitel takový mizera.”
„A pak ses do něj zamilovala, skončila s ním v posteli a…” Erika se zarazila uprostřed věty, jako kdyby jí skládanka v hlavě zapadla na své místo. „Je ženatý, že jo?”
„Ne!” Prudkost odmítnutí překvapila dokonce i Hermionu. „Ne, myslím, že je svobodný. Domnívám se, že v jeho dřívějším životě nebylo moc prostoru pro vztahy a Severus je velmi rezervovaný, nechodí moc do společnosti.” O žádném milostném životě, který Severus mohl dřív mít, neuvažovala. Ani neměla příliš povědomost o jeho životě mimo Bradavice. Nezdálo se, že by někdy opouštěl hrad, ačkoliv příležitostně to asi dělat musel. Fakt, že Severus měl kmotřence, o kterém neměla ponětí, dokládal, že udržoval jakýsi společenský kontakt i mimo ony kamenné zdi.
Hermiona se zamračila. Byl ženatý? Rozvedený? Náhle se zasmála. Nebyl, jinak by použil manželku jako argument, aby se jí zbavil.
„Co je tu k smíchu?” zeptala se jednoznačně zmatená Erika.
„Severus s manželkou,” odpověděla stále se usmívající Hermiona. Pak zvážněla. „Je to samotář, který se snaží udržet každého, kdo mu chce vstoupit do života, v uctivé vzdálenosti.” Hermiona si vybavila spoustu diskuzí, které o tom s Nathanem vedli. „Myslím si, že se nepovažuje hodný toho, aby se o něj někdo zajímal.”
„A ty se zajímáš.”
„Ale on se nezajímá o mě. Dal mi to víc než jednou velice jasně najevo.”
„Jsi si jistá? Ty, taková láskyplná žena, Hermiono…”
Ten kompliment u ní vyvolal úsměv. „Jsem si tím naprosto jistá, Eriko. Vysvětlil mi to velmi výmluvně.” Hermiona se podívala na prázdné hrnky na nízkém stolku a srdce se jí v hrudi sevřelo. „Budu jeho přání akceptovat a posunu se dál.”
* * *
Komentáře
Přehled komentářů
Aaach jo, chlapi jedni :)
Ach jo
(Michelle, 2. 2. 2017 0:07)Tak a zase se vzdalují :( tak snad alespoň s Nathanem jim ta blízkost zůstane..
No počty kapitol
(Fido, 12. 10. 2016 6:47)
jsou známé, tak má pár kapitol na nápravu... Severuse samozřejmě. Něčím ho pořádně praštit.
Jsem zvědav jak se dva chlapci popasují a na ten trest
díky
Re: No počty kapitol
(Jacomo, 4. 11. 2016 13:23)
Věci se ještě zamotají, ale nakonec... uvidíme :-)
Díky!
...
(Zuzana, 8. 10. 2016 15:56)Chúďa Hermiona. Severus by si už zaslúžil nejakú príučku, poriadne ho opiť aby sa odviazal a priznal si čo cíti. Alebo ho treba možno znovu uspať? Ďakujem za kapitolu:)
Re: ...
(Jacomo, 4. 11. 2016 13:22)
Však počkej, on tu svoji lekci dostane. A bude koukat!
Díky za komentář, Zuzano!
...
(grid, 7. 10. 2016 19:21)Ďakujem za novú kapču. Sa z nich oboch asi zjavím! A Nathan...no chlapec je očividne mixom tých dvoch tvrdohlavcov.
Díky
(martik, 4. 10. 2016 17:14)Jsem nadšená, že se objevila další kapitola. Až to bude všechno budu to muset zhltnout naráz. Však on Severus nakonec roztaje i vůči Hermioně :-) Já tomu věřím. Děkuji za překlad.
Re: Díky
(Jacomo, 5. 10. 2016 10:23)
Kapitolu jsem měla přeloženou už asi 2 měsíce, ale beta se mi zasekla v budování bydlení. Teď už bude mít skoro dobudováno, tak snad ty prodlevy mezi kapitolami budou kratší. Snad...
Díky!
Jupí
(Lupina, 4. 10. 2016 13:50)Konečně další kousek. Tak Severus je mezek tvrdohlavý a Hermiona si myslí, že to půjde a posune se dál? Hm, asi bude zklamaná :-) Moc se mi líbí, jak se Nathan k otci přibližuje. Pěkné... Děkuji za překlad!
Re: Jupí
(Jacomo, 5. 10. 2016 10:22)
No klasika, oba popírají, co můžou. A my se bavíme.
I já děkuju!
:)
(zuzule, 26. 5. 2017 6:47)