Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 33: Závislost

 
Překlad: Arda z Lyry          Betaread: Jacomo
 
 
V minulé kapitole… Severus nemůže dostat Hermionu z hlavy
 
 
Hermiona se tento týden vrátila domů s mnoha pochybami a polevujícím odhodláním. Věděla, že nebude lehké ignorovat city vůči Severusovi, ale doufala, že to jeho nepřátelské chování a neobyčejná drsnost ve vztahu k ní nějakým způsobem ulehčí. Muž, kterého o víkendu nalezla v Bradavicích, však nemohl být tentýž kouzelník. Severus byl téměř příjemný. Dokonce by i zariskovala a označila ho za otevřeného.
 
Její křehká obrana se zhroutila.
 
V neděli ho nekonfrontovala jen z toho důvodu, že s nimi byl Nathan, jinak by ze sebe zase udělala blázna, když by mu znovu pateticky vyznávala lásku.
 
To nebude stačit. Musí být silnější, pokud chce, aby její srdce přežilo tuto vynucenou důvěrnost, dokud Nathan nebude dostatečně silný na to, aby se svým otcem jednal samostatně.
 
Potom by ho mohla přestat navštěvovat každý týden.
 
Už teď bolelo, když si jen pomyslela, že by někdy takový okamžik nastal.
 
Aspoň ty sny si můžu nechat, zkoušela vyšachovat svou duši, nechat ji ve víře, až ji přinutilo protočit oči sama nad sebou.
 
Nemohla střežit Severuse ve svém podvědomí a současně předstírat, že se z toho dostala. Severus nemohl být mužem, skrývajícím se v její duši. Hermiona by se z toho cítila mizerně, a to nebyl způsob, jak by chtěla končit své dny. To nebyla cesta, jak by si našla někoho, s nímž by sdílela svůj život. Nathan se z Bradavic vrátí jako dospělý muž, a tak by to mělo být a bylo na čase se na to připravit.
 
A Severus ji nechtěl.
 
I když mi nabízel víno tak svůdným způsobem.
 
A touto myšlenkou Hermiona prohrála další bitvu. Bylo to nesmyslné; potřebovala pomoc!
 
 Erica, pomyslela si Hermiona, ona mi pomůže. Přestala hloubit svými kroky příkop v koberci v obývacím pokoji a zamířila k sousedce, dlouholeté přítelkyni a nejlepší naději na spolehlivou radu.

 
***
 
„Opravdu mi navrhuješ, abych začala chodit s Williamem?“ zeptala se Hermiona, aniž by na té představě skutečně spatřovala cokoliv pozitivního.
 
„Velice jsi ho zaujala, tak, jako by to vůči tobě cítil každý neženatý muž, který tě zná,“ zdůraznila Erica, aby svým způsobem zkritizovala Severusovo chování, „a už dlouho jste přáteli. Nejsi s ním ráda?“
 
„No jo, jsem, ale…“
 
„Žádné ,ale´, Hermiono. Pokud chceš zapomenout na starou lásku, musíš ji nahradit nějakou novou. Bude to zábava, uvidíš. Jednoduše dej Williamovi šanci.“ Erica kývla, aby svým slovům propůjčila důraz, což bylo v rozporu s Hermioninou méně entuziastickou reakcí na její návrh.
 
„Já nevím, Erico. Nepřijde mi to správné, zatahovat takto Williama do této záležitosti.“
 
„Nesmysl,“ zamítla Hermionina přítelkyně její argument. „Bude milovat každou minutu.“ Erica se usmála, a Hermioně se zdálo, že opravdu ví, o čem mluví.
 
Povzdechla si: „Tak dobře, budu o tom přemýšlet.“
 
„Skvělé!“ zatleskala Erica nadšeně rukama, jako by už o tom byla Hermiona přesvědčená.
 
To jediné, co Hermiona opravdu věděla, bylo, že musí přestat milovat Severuse Snapea. Každé ráno se budila zamotaná do smyček Severusovy přítomnosti ve svých snech, a pak toužila všechnu tu frustraci vykřičet. Proto dala Erice zapravdu a požádala Williama o setkání a večeři. Nezajímalo ji, co si myslel o tomto jejím náhlém rozhodnutí; Hermiona prostě jen chtěla jít dál svou vlastní cestou v životě.
 
***
 
„Páni,“ zašeptal Nathan.
 
„Co je?“ zeptal se Severus, maličko zmatený reakcí chlapce.
 
„Úplně jsi přehlédl mého jezdce tady,“ zašklebil se Nathan a posunul danou figurku vpřed. „Šachmat,“ řekl s pobavením.
 
Severus svraštil obočí, načež s jediným povzdechem svůj obličej uvolnil. Po dvou nocích za sebou, které strávil s Hermionou v jejích snech, toho přehlédl hodně. Položil svého černého krále a oznámil: „Je pozdě. Doprovodím tě k tvé koleji.“
 
„Jen proto, že jsem vyhrál?“ protestoval Nathan.
 
Severus po něm střelil pohledem. „Zítra ráno máme oba vyučování.“ Zvlnil jedno obočí a vyzval chlapce, aby zpochybnil jeho autoritu.
 
„Jasně,“ souhlasil Nathan a ztratil část své radosti.
 
Severus se přinutil ukázat trochu uznání. „Užívám si šachové partie s tebou,“ poznamenal, zatímco ukládal hrací figurky do krabice.
 
Nathan se usmál a pomohl mu. „Já taky. Pokud chci vyhrát, musím mnohem hbitěji přemýšlet, než když hraju s Andym nebo Kevinem.“
 
„To je jen přirozené. Žádá to čas a cvik, abys tuto hru mistrovsky zvládal, a já už hraji mnohem déle než ty,“ souhlasil Severus a vzal krabici, aby ji uložil ve skříni v ložnici.
 
„Které jiné hry hraješ?“ zeptal se Nathan ode dveří.
 
„Tchoříčky,“ odpověděl nepřítomně, protože jeho duch byl nyní zaměstnán nelibostí z přítomnosti studenta v jeho nejosobnější místnosti. I když to byl jeho syn.
 
„Slyšel jsem o nich, ale nikdy jsem he nehrál, ani neviděl hrát,“ přiznal Nathan a naprosto nic netušil o Severusově nevoli.
 
„Naučil jsem se to v dětství od mé matky. Ve skutečnosti dávala Tchořičkům přednost před šachy,“ svěřil se Severus, zatímco oba vedl zpátky do obývacího pokoje.
 
„Pak je to čarodějka?“ zeptal se Nathan.
 
V této situaci si Severus uvědomil, jak málo se v jejich společném čase baví o skutečném životě toho druhého, a také, jak těžké pro něho bylo se otevřít a vpustit svého syna dovnitř. „Byla,“ odpověděl, přičemž opatrně prozradil více, než nač byl tázán, a testoval tím vlastní hranice.
 
Nathan při své inteligenci ten smysl pochopil: „Aha.“
 
Než mohl chlapec položit další otázku, Severus ho předběhl: „Můj otec byl mudla, a také on zemřel před dlouhou dobou.“
 
„To je mi líto,“ vyjádřil Nathan.
 
Severus to necítil stejně, ale to svému synovi vyprávět nemusel. Ten okamžik byl už tak dost těžký a mlčení ho ještě zhoršovalo. Bylo na čase tento večer ukončit. „Pojďme.“
 
Šli bok po boku bradavickými chodbami. Studenti, kteří jim křížili cestu, se na ně podívali jen jednou a Severus poprvé pochopil, že potkat profesora Snapea a pana Grangera, jak spolu jdou chodbami hradu, by bylo něco neobvyklého.
 
Zvláštní, že už ani Severus to nevnímal příliš odlišně. Vědomí, že jejich vztah trval déle než jen několik divokých a nešikovných měsíců, usnadňovalo akceptování skutečnosti, že byl otcem dvanáctiletého chlapce. Jejich duše spolu byly spojeny odpočátku a Severus konečně mohl rozumět těm zdánlivě cizorodým pocitům, které choval vůči Nathanovi.
 
Mohli se mít rádi a bylo to naprosto v pořádku.
 
Nathanova reakce na mimotělní zkušenost pod vlivem kouzla Anima Liberta teď byla pro Severuse jasně srozumitelná a dokázal se do ní vcítit.
 
„Táto,“ zavolal jeho syn a to oslovení vyslalo teplou vlnu k Severusovu srdci, „ty žiješ celou dobu na hradě?“ Otázka Severuse překvapila. „Myslím tím, co děláš během školních prázdnin a svátků, když se nevyučuje?“
 
Samozřejmě – když Severus Nathanovi právě povyprávěl něco o svých rodičích, bylo jen přirozené, že jeho zvědavost zatouží vědět víc. Chtěl by však Severus víc odhalit? Mohl by někdy Nathana vzít s sebou do děsů Tkalcovské?
 
Zamyslelal se, podíval se na chlapce a řekl: „Obyčejně zůstávám na hradě.“ Bylo lepší nechat nyní Tkalcovskou mimo Nathanův život.
 
„Celou dobu? Dokonce i během dlouhých školních prázdnin, jako těch letních?“ dotíral Nathan.
 
„Obvykle jsem pozvaný na pár dní někam jinam a někdy to pozvání přijmu.“
 
To zřejmě Nathanovu touhu po vědění uspokojilo, neboť vyptávání ustalo, ale Severuse to podnítilo k přemýšlení… Jaké to bude, až bude mít Nathan letní prázdniny a bude mimo hrad? Odloučí se, než začne další semestr? Severus se s touto představou nemohl příliš smířit. Zvykl si na přítomnost chlapce; nebyl jen Nathanovým učitelem, ale i jeho otcem.
 
Dorazili k portrétu Buclaté dámy, když Nathan znovu promluvil. „Mohl bys mě přijít navštívit a zůstat u mě, až skončí vyučování. V mém pokoji je dost místa pro další postel,“ usmál se.
 
Severuse toto pozvání překvapilo, přišlo tak nečekaně. „Děkuji, ale nemyslím si, že by se to jevilo jako proveditelné.“
 
„Jsem si jistý, že by máma proti tomu nic neměla. Mohl bych se u ní za tebe přimluvit.“ Další úsměv. „Dobrou noc, táto.“
 
Žít s Hermionou… Severus zakroutil hlavou, aby se osvobodil od té překrásné, avšak nedosažitelné představy, a vydal se na zpáteční cestu ke svému bytu. Navštíví ji dnes v noci pod vlivem kouzla.
 
Znovu.
 
Severus si povzdechl. Už se nikdy pořádně nevyspí.
 
***
 
Ačkoli ho to vyčerpávalo, navštěvoval Severus Hermionu i dál, přičemž používal kouzlo, které osvobodilo jeho duši. Apeloval sám na sebe, že by to neměl zneužívat, ale bylo těžší a těžší přestát celý den bez radostí, které mu mohla přinést jen její duše – něco naprosto odlišného od všeho, co kdy cítil.
 
Kdykoli šel do postele s předsevzetím prospat celou noc, zavřel oči a nepřítomnost oné energie – kterou nechtěl nazývat láskou – mu dávala pocit, jako kdyby šel spát hladový. Obzvláště po náročném dni nebo po setkání s Nathanem se Severusovi nepodařilo držet se zpátky a z kouzla se stal zvyk, který ho dostával tam, kde se nachází ona, lhostejno, jak vyčerpaný následujícího rána bude.
 
Nehrálo žádnou roli, jestli byla vzdálená několik chodeb nebo mílí, jestli byla v Bradavicích nebo v Londýně, Severus byl vždy schopen ji najít. Jen na ni pomyslel a bylo to, jako by ho přivolávala pomocí Accia, tím nádherným magnetismem sebe sama. Mrknutí oka a myšlenka na ni ho vedla. Druhé mrknutí a byl s ní, ať byla kdekoli. Tak lehké… Tak neodolatelné…  
 
Dokonce ještě lákavější bylo dorazit k ní dřív, zastihnout ji ještě v bdělém stavu, což mu umožnilo malý vhled do jejího všedního života. Nacházel ji čtoucí, opřenou v pohodlně vypadajícím křesle v jejím apartmánu v Londýně. Její klid ho po celém jeho dni plném nepříjemných situací uvolňoval. Severus si nedokázal vzpomenout, že by se to kdy stávalo v přítomnosti kohokoli jiného – ani vedle Lily. Bylo to strašlivé a příjemné zároveň uvědomit si, nakolik mohla její přítomnost v téže místnosti uklidňovat. Na tomto a na skutečnosti, že ho nemohla vidět, si vytvářel závislost. Mohl neustále pozorovat výraz jejího obličeje a každý z jejích úsměvů, linie, které se jí objeví v obličeji, když to nejméně čekal – to vše bylo pro něho i teď ještě stále nové.
 
Následujícího večera dorazil do Hermionina apartmánu a na okamžik pocítil ztrátu orientace, zřejmě kvůli náhlému útoku na některý z jeho smyslů, o kterých nevěděl, že byly natolik schopné vnímat – neočekávaně slyšel hudbu. Severus se rozhlédl a našel ji v kuchyni, kde vařila za taktu příjemných zvuků. Zaznamenal, že se pohybovala ladně; ta ladnost byla jiná než ta, kterou vnímal, když pracovala s lektvary. Broukala si pro sebe a tiše zpívala, čímž mu pomáhala vzpomenout si na horký hlas, kterým mu předchozí noc šeptala do ucha. Začínal si na její hlas zvykat, nyní, když přicházel s řadou úchvatných slov, které rozvířily vše v hloubi jeho duše.
 
A dnes večer k němu přišla ona, a také nepřišla sama. Severus ji předtím viděl ve Velké síni, pozoroval ji. Vědět, že si není vědoma těch společně strávených nocí, bylo nepříjemnější, než předpokládal. Donutilo ho to přemýšlet o tom, jestli je schopná vybavit si své sny, a pokud ano, na co myslela, když se na něho ohlédla během oběda s těma zářícíma očima a přemýšlivým výrazem, a pozdravila ho.
 
Nathan na druhé straně se na něho jednoduše usmál, sladce a nevinně, a skutečnost, že to bylo poprvé, kdy po prvním zážitku s Hermionou v jejím apartmánu uviděl duši chlapce, ho nutila cítit trochu vinu. Jeho duše by měla duši svého syna navštěvovat častěji.
 
„Věděl jsem to!“ vykřikl Nathan. „Ty to kouzlo používáš!“ Zdálo se, že ho to zjištění potěšilo, místo rozzlobení, které očekával, že nastane.
 
„Myslela jsem si, že bychom mohli spolu strávit trochu času, ale doufala jsem, že budeš dnes v noci snít.“ Hermionina neustálá výčitka ohledně jeho neustálého používání Anima Liberta nikdy jeho vnímání neušla, rychle ji však vždycky zamítl.
 
„Musel jsem tě vidět,“ přiznal Severus a cítil se vinný. Bylo to tak lehké být v tomto stavu vůči ní upřímný, když věděl, že si na to zítra nebude pamatovat.
 
„Jsem od tebe jen několik pater dál, o čemž jsem přesvědčena, že víš. Myšlenka, že bys mě opravdu navštívil, tě však ještě nenapadla, že?“ vmetla mu se svou otázkou velkou výčitku.

Tato velice rozzlobená verze Hermiony byla pro něj nová a Severus byl zasažen překvapivou silou studu, který pociťoval za svou zbabělost. Když ji uviděl ve Velké síni, usmála se, a jeho první impulzivní reakce byla jít za ní a políbit ji, až by zapomněla na všechno okolo sebe. Velice rychle si samozřejmě uvědomil, že se nachází uprostřed síně plné hlučných dětí a dospělých, kteří se nadměrně zajímají o životy ostatních, a ještě hůře, kteří byli naprosto bdělí.
 
„Proč se zlobíš na tátu, mami?“ pokáral ji Nathan a přišel k Severusovi, aby ho objal, jakoby jí tím chtěl ukázat, jak se k němu má chovat.
 
Severus se usmál na svého chlapce, na malý okamžik ho objal jednou rukou a pak se zase podíval na Hermionu. „Ona se na mě nezlobí, Nathane. Že ne, Hermiono?“
 
Stále na něho hleděla rozzlobeně, ale došla tam, kde stáli s Nathanem, a letmo políbila Severuse na tvář. „Samozřejmě, že se zlobím,“ prohlásila, což naprosto neodpovídalo jejímu chování.
 
To protichůdné chování v něm vyvolalo obavu i pobavení zároveň. Kdyby se na něho opravdu zlobila, cítil by to, ne? Když nemohl její hněv cítit, tak snad proto, že její slova nešla opravdu od srdce. Výsměšně se ušklíbl. Přimhouřila oči. Jeho výsměšný úšklebek se změnil na opravdový úsměv.
 
„V každém případě máme zítra schůzku,“ zkoušel ji Severus obměkčit. Pak, aby odvedl její pozornost, položil otázku Nathanovi: „Co je v plánu dnes v noci?“
 
„Abys nesnil…“ Nathan se otočil ke své matce a zeptal se: „Stejně se držíme pevného plánu, ne?“
 
„Ano, jistě,“ odpověděla, stále ještě velmi rozrušená, jak si všiml. „Je pátek, je sníh a my jdeme na pozemky; nezkaž to,“ oznámila Hermiona vážně Severusovi a opustila místnost, aniž by na ně čekala.
 
Dobrá, možná byla nakonec přece jen trošku rozzlobená.
 
„Nemá ráda překvapení, to je všechno,“ ozřejmil mu Nathan se šťastným malým úsměvem. „Pojď už. Nebude se ti líbit, pokud by se pro nás musela vracet.“
 
Sníh pokrývající pozemky Bradavic se třpytil v záři měsíce – dokonce zářil, jako by v sobě skrýval vlastní světlo. Severus kráčel po boku Hermiony, příliš ztracené v hořkých myšlenkách, a oceňoval ten nepřirozený jas. Podobně jako ona neměl rád překvapení a procházka po bradavických pozemcích nebyla to, co si naplánoval na tento večer. Stejně tak na jeho seznamu nestálo trávení času se špatně naladěnou Hermionou.
 
„Pořád ještě jsi naštvaná,“ rozhodl se to komentovat – tak vysoký byl stupeň jeho zlosti na její chování.
 
„To jo, to je snad zjevné. Ty jsi stálý zdroj frustrací,“ dívala se všude, jen ne na něho, a jeho to rozhněvalo, než dodala tišším hlasem než obvykle: „Mám starosti.“
 
Severus svraštil čelo. Začala ho rovněž znepokojovat, i když zřejmě z naprosto jiných důvodů. „Starosti?“ zeptal se váhavě, přičemž se – za každou cenu – vyhnul slovům ´s kým´, avšak pokusil se to skrýt.
 
Hermiona neodpověděla, stáli mlčky vedle sebe. Severus zjistil, že Nathan se sice nachází před nimi, ovšem taktéž zůstal stát – protože se zaměstnával sněhem. Když už Severus hodlal využít vzdálenost mezi nimi a chlapcem ve svůj prospěch, aby ji donutil k odpovědi, dolehl k němu její napjatý hlas.
 
„Mám veliké starosti o tebe.“ Pak se otočila k němu, a to, co ho zasáhlo doprostřed hrudi, byly vlny něčeho důvěrného, avšak šly daleko hlouběji než předchozí ostré pocity. Skutečnost, že mu svěřila, že to, co cítí, byla starost, bylo to jediné, co ho uchránilo od toho, aby utrpěl nervový otřes. „Myslela jsem, že je naše budoucnost pro tebe důležitá,“ doplnila.
 
 „Postavte si obranné valy!“ zakřičel Nathan z místa, kde nyní dřepěl za hromadou sněhu. To přitáhlo pozornost rodičů a oba uviděli, jak ze země zdvihá hrst sněhu. „Útočím!“ Sněhová koule minula Hermionino rameno, ovšem ne o moc.
 
„No tedy!“ rychle se ohnula pro sníh a hodila ho po Nathanovi. Vzápětí překvapila naprosto zaraženého Severuse, když se schovala za něj. Sněhová koule letěla těsně okolo jeho levé nohy a další ho trefila do hrudníku.
 
To byla válka. Severus se kryl.

***
 
Severus těžce oddychoval, když ho Nathan překvapivou silou přidržoval na zasněžené zemi. Severus uznal svou porážku. „Jsem na to už starý.“
 
Hermiona se smála, zatímco se sama zvedala ze země. „Slez ze svého ubohého, starého otce,“ řekla jejich synovi. Když ho Nathan pustil, natáhla ruku, aby mu pomohla vstát. Chytil ji, ale místo aby vstal ze země, k sobě Hermionu stáhl.
 
Držel ji v pase a hleděli si z očí do očí. „Možná ne tak starý,“ pronesl k ní, než ji poprvé tuto noc políbil na rty – velice uspokojivě.
 
„Můžete s tím přestat?“ zeptal se Nathan. „Je to odporné a trapné.“
 
Hermiona přestala Severuse líbat a obdivně se na něho usmála. On mohl reagovat pouze tak, že úsměv opětoval. Lehce ho bouchla do hrudníku. „Ty jeden zmijozeli,“ řekla, než se skutálela vedle něho.
 
Severus natáhl k Nathanovi ruku. „Pomož nám vstát,“ řekl chlapci.
 
Nathan na ni nedůvěřivě pohlédl. „Stáhneš mě dolů, co?“
 
„Odpíráš svému starému otci pomoc?“ zeptal se Severus svým zastrašujícím hlasem.
 
Nathan další vteřinu váhal, avšak poté svolil. Jakmile se jejich ruce dotkly, stáhl Severus Nathana, který proti této nespravedlnosti hlasitě protestoval, mezi sebe a Hermionu do sněhu.
 
Severus si nedokázal vzpomenout, kdy se naposled tak intenzivně a naprosto šťastně smál – štěstím, které vnímal jako trvalé. Jak mohlo být takovým způsobem naplňující ležet ve sněhu se svým synem a svou ženou po takovém představení bezstarostného bláznění? Možná toho o štěstí věděl ještě méně, než si původně myslel.
 
O málo později, už v teple jeho bytu, zmizela Hermionina radost a povídavost z vnějšího záření její duše. Poté, co Nathan odešel do své ložnice, ji Severus zastihl v zamyšleném mlčení na gauči vedle sebe.
 
„Pořád si ještě děláš starosti,“ poukázal na zjevné. „Dokonce i po tom, co jsme prožili dnes večer, máš stále ještě strach, že je naše budoucnost v nebezpečí.“
 
„Jaká budoucnost?“ odpověděla rétoricky.
 
„Ale, Hermiono? Myslel jsem, že jsem dokázal, že moje úmysly…“
 
„Nemůžeš mít obojí, Severusi,“ pověděla mu. „Nemůžeš napořád žít v obou realitách. Trápíš sám sebe, když sníš v bdělém stavu a přitom zkoušíš být pro svou rodinu tady, ale opouštíš nás v té chvíli, kdy se probudíš. Copak to nevidíš?“
 
Věděl, že s tím trápením má pravdu, pokud šlo o to probouzet se každý den bez nich obou, ale naprosto se mýlila, když věřila, že nemohl ignorovat bolest z toho, co s nimi skutečně sdílel ve snech. Severus nikdy nevymění jistotu toho, co měl ve snech, s možností, že všechno ztratí.
 
„Chci tě v mém životě, Severusi, ne jen v mých snech. Přijď ke mně, když oba budeme bdělí. Přijď ráno a buď se mnou celý den. Dej mi šanci, abych si na tebe vzpomněla, na to, jaký skutečně jsi. Nech mě poznat, co ke mně cítíš, místo abys mě nechal dohadovat se pouze na základě intuice,“ prosila ho snažně a on mohl zřetelně cítit její zoufalství.
 
To, co Severus mohl udělat, bylo, že si ji přitáhl k hrudi a pevně ji objal. To, co Severus nemohl udělat, bylo, jít za ní, když bděla.
 
***
 
„Myslela jsem, že dnes strávíme večer jinak než obyčejně a povečeříme v mém bytě,“ navrhla Hermiona.
 
Doufala, že Severus nepřijde na pravý důvod jejího požadavku; nikdy mu nemůže říct, že na ni u něj v bytě jeho šarm působí ještě víc, že ne? Způsob, jak se na ni v poslední době díval, byl dostačující k tomu, aby svůj úmysl proměnila v obyčejné oznámení svého úmyslu. Ne, nemyslela si, že mohla to riziko podstoupit.
 
„Ve tvém bytě?“ zeptal se s pochybami.
 
Když nepřicházelo očekávané rozzlobení, cítila se Hermiona povinna zdvořile odpovědět. „Ano, jen jako změnu, abychom viděli, jak Nathan reaguje na novou dynamiku.“ Nathan – nikdy ona sama.
 
„Nemám námitek,“ souhlasil bez dalšího vykrucování. „Stejný čas?“
 
Hermiona se náhle cítila nejistá. „Ano, jistě,“ potvrdila. Protože nevěděla, co dalšího by mohla ještě v jeho přítomnosti udělat, otočila se k odchodu. Jen na okamžik se přes rameno ohlédla, než za sebou zavřela dveře jeho pracovny.
 
***
 
„Proč zůstáváme dnes večer tady?“ otázal se Nathan inkvizitorsky poté, co sám zaujal místo na gauči a očekával otce.
 
„Myslela jsem, že by bylo dobré čas od času podávat večeři i tady. Jednoduchá zdvořilost, nemyslíš?“
 
„Když to říkáš…“
 
„Víš, že to tak je. Myslela jsem, že jsem tě naučila lepším způsobům, mladý muži, takže přestaň střečkovat. Velmi dobře si vzpomínám na někoho, koho jsem ještě před pár měsíci musela na tyto večeře ve sklepení přitáhnout, a já jsem to nebyla.“
 
„Tak jo, ale to bylo tehdy. Teď hrajeme šachy, a ty tady ani nemáš šachovnici.“
 
„Ne, to nemám, ale jsem přesvědčena o tom, že najdeme něco jiného, co zabaví tvou ubohou znuděnou duši.“
 
„Má tato změna co do činění se skutečností, že jsi v šachách vážně hrozná?“
 
„Nebuď hloupý,“ odmítla Hermiona jeho argument, zatímco soustředila svou pozornost na papír před sebou, kam rychle naškrábala nějaké poznámky. Jen si všimla, že po krátkém mlčení Nathan znovu promluvil.
 
„Víš, někdy jsi stejná jako on,“ komentoval.
 
Tím vzbudil její zájem, nechala tedy papír ležet stranou a obrátila pozornost na Nathana. „Co jsi to říkal?“
 
„Říkal jsem, že jsi někdy stejná jako můj otec,“ zopakoval a potvrdil tím, co si myslela, že slyší. Poté dodal: „Studuje a pracuje celou dobu, i když se baví s jinými lidmi.“
 
„Promiň,“ omluvila se a pocítila vzrůstající vlnu viny. Nechala papíry položené na psacím stole a připojila se k synovi sedícímu na gauči. „Neměla jsem v úmyslu dělit svou pozornost.“ Omluvně se usmála. „Teď už patřím pouze tobě.“
 
„Už je to dobrý.“
 
„Ne, není.“ Hermiona mu odhrnula vlasy z očí. „Potřebuješ ostříhat,“ vyslovila nahlas své pozorování.
 
Silně sebou škubl a unikl jí. „Chci si je nechat narůst.“
 
„Nevykládej mi, že chceš mít vlasy jako otec?“ svraštila čelo.
 
Nathan pokrčil rameny.
 
Potlačila povzdech a ještě jednou vztáhla ruku k jeho vlasům. „Vypadáš dobře tak, jak jsi. Není důvod cokoli měnit.“
 
Znovu se od ní odtáhl. „Tak nech moje vlasy na pokoji.“
 
Hermiona věděla, že je to zbytečná diskuse. „Jenom, pokud mi dovolíš dát ti pořádnou mlaskavou pusu na tvář.“ Zatáhla ho za ruku.
 
„Mami, nechci pusu, a už vůbec ne tu mlaskavou.“
 
„Ale já chci. Pojď sem.“ Zatáhla a podařilo se jí ho pažemi obejmout. Nathan se bránil jen tak napůl, brzy to vzdal a nechal ji, aby si s jeho tváří udělala, co chce. Smála se, když si všimla, že zrudnul.
 
***
 
Jak se Severus blížil, slyšel zvuky vycházející z Hermionina bytu. Poznal její smích a přede dveřmi zastavil, aby se nasytil vnímáním vln její radosti. Pocit se zintenzivnil, když uslyšel, jak se směje i jeho syn. Severus přímo cítil, jak ho jeho duše táhne, aby jednoduše vkročil dovnitř a připojil se k nim; zaklepal.
 
Natha přišel otevřít dveře, zrudnul a široce se zašklebil: „Ahoj, tati!“
 
Hermiona pohodlně seděla na gauči, avšak rychle vstala, aby ho pozdravila. Její ramena však ztuhla. „Dobrý večer.“
 
„Dobrý večer.“
 
Kam zmizela ta rozesmátá žena? Nevypadala, že by se v jeho přítomnosti hodlala uvolnit, jak bylo obvyklé, když spala, a v Severusovi to vyvolalo přání vzít ji do náručí a uklidnit ji. Její prosebné oči z minulé noci, když ho žádala, aby k ní přišel, až bude vzhůru, ho vyhledaly, a on se cítil zahanben, že jí to teď upírá.
 
„V noci jsem o tobě snil,“ vyprávěl mu Nathan s úsměvem a přerušil tím Severusovo potopení do temnot jeho duše.
 
„Měl jsi noční můru?“ zeptal se Severus chlapce hořkým tónem. Příliš pozdě si všiml, že Hermiona také napínala oči i uši.
 
Nathan protočil oči: „Jasně, že ne. Pořádali jsme sněhovou bitvu na pozemcích.“ Už tu byl zase ten úsměv plný štěstí.
 
Severus zároveň loupl očima k Hermioně, aby zaregistroval její zmatek. Copak si to také mohla pamatovat? Pokud ano, tak to neřekla.
 
„Nepředpokládám, že bychom opravdu teď mohli jít ven, že?“ zeptal se Nathan.
 
„Venku je dost tma,“ odpověděl Severus.
 
Hermiona, která stála za Nathanem a ruce měla položeny na jeho ramenou, ho pozorovala se zvláštním výrazem. Severus si přehrál svoje slova, aby je překontroloval, ale nebylo jim co vytknout. Zkusil tedy odsunout nepohodlí stranou jako nějakou paranoiu, ale stejně nechtělo zmizet.
 
Ačkoli byl od tohoto okamžiku se svými slovy o dost zdrženlivější a následujících rozhovorů se účastnil s opatrností, zdálo se, že málo kontroloval své oči, které ho prozrazovaly. Zalétaly k Hermioně, ať už dělala cokoli, což mu připomínalo jejich společné noci.
 
„Ještě víno, Severusi?“ nabídla mu po chvíli.
 
„Ne, děkuji.“ Zatracené víno, pomyslel si, zatímco odložil prázdnou skleničku.
 
Ze Severusova úhlu pohledu nepřinesl večer žádná překvapení, to však nerozptýlilo skrytý dojem, že v průběhu večera se něco strašně pokazilo. Když popřál Hermioně dobrou noc a doprovodil Nathana k nebelvírské věži, dostalo se mu tipu, co to mohlo být.
 
„Děkuji moc za to, že jsi byl dneska večer milý k mámě,“ pronesl jeho syn.
 
Severus jen přikývl, neboť nepociťoval přání věci zhoršit ještě víc, než už zřejmě byly.
 
„Je fajn vidět, že spolu dobře vycházíte.“
 
„Dobrou noc, Nathane,“ řekl Severus, chtě ukončit téma.
 
„Dobrou noc, tati.“
 
Severus odešel dolů do sklepení s jistotou, že tuto noc ze sebe udělal naprostého blázna.
 
***
 
„Grangere.“
 
Nathan se otočil za hlasem a poznal, že k němu přichází Malfoy. Andy a Kevin zůstali rovněž stát a čekali na něho. Nathan svraštil čelo. Malfoy stál před nebelvíry a vypadal rozhodně a formálně, když natahoval ruku, ve které držel obálku.
 
„Co je to?“ zeptal se Nathan nedůvěřivě.
 
„Pozvánka, co jiného?“ odpověděl Malfoy znechuceně.
 
Nathan uvažoval, jestli si má obálku převzít. „Pozvánka na co?“
 
„Říkal jsem otci, že jsi necivilizovaný,“ vyplivl ho Malfoy pohrdavě. „Chceš, abych ji tu držel věčně?“
 
Nathan si konečně vzal nabízenou obálku. „Pozvánka na co?“ trval na vysvětlení.
 
„Na oslavu mých narozenín. Doufám, že jsi ten den naprosto zaneprázdněn a nemůžeš přijít.“ Malfoy se otočil od skupinky zmatených nebelvírů a rychle odcházel opačným směrem, mizíc za rohem chodby.
 
„Co?“ zareagoval konečně Kevin.
 
„Malfoy pozval Nathana na oslavu svých narozenin,“ odpověděl Andy a sklidil pichlavé pohledy od obou přátel.
 
„To víme,“ setřel Kevin jeho slova. „To, co nevíme, je, proč.“
 
Andy pokrčil rameny. Nathan se rozhodl, že obálku otevře, zatímco jeho přátelé mu zvědavě koukali přes rameno.
 
„Je to párty u příležitosti jeho dvanáctých narozenin, příští neděli…“ předčítal jim Nathan.
 
„Na Malfoy Manor,“ dodal Kevin se zjevným odporem.
 
„Ano,“ souhlasil Andy.
 
„Vyloženě nechce, abych přišel, tak proč se teda vůbec namáhá a zve mě?“ divil se Nathan, zatímco zastrčil pergamen zpět do obálky a vsunul ji do tašky.
 
Andy pokrčil rameny.
 
„Možná proto, že to byla jeho povinnost. Víš, tvůj otec je ředitel Zmijozelu,“ řekl Kevin a rovněž pokrčil rameny. „Půjdeš tam?“
 
Zamířili po chodbě dolů, a když vstoupili do třídy obrany, Nathan stále ještě neměl ani v nejmenším jasno. „Myslíte, že bych tam měl jít?“
 
„Já bych tam nešel!“ pospíšil si Kevin, aby vyjádřil své mínění.
 
„Já jsem nebyl pozvaný, ale myslím, že bych tam nešel tak ani tak. Je to Malfoy, že jo,“ souhlasil Andy s Kevinem.
 
„Hmm.“ Nathan byl natolik fascinovaný pozvánkou, než aby to tak rychle zahodil. Profesor Lancey dorazil a začal s vyučováním, takže tím přinutil Nathana, aby na okamžik zapomněl na Malfoye a jeho pozvánku.
 
***
 
Ve středu hrál Nathan s otcem šachy a popíjel čaj a stále se ještě musel rozhodovat, co provést s Malfoyovou pozvánkou. Předchozí den konečně dal dohromady rozumné vysvětlení, proč byl pozván: byl Snapeův syn a Snape byl Malfoyův kmotr. Všechno, co teď musí udělat, je zjistit, jestli jeho otec chce, aby šel na tu hloupou oslavu.
 
„Tati,“ začal Nathan.
 
„Ano.“
 
„Byl jsem pozván na Malfoyovu narozeninovou oslavu. Mám tam jít?“ Tak. Konečně se zeptal.
 
Jeho otec zdvihl pohled od šachovnice. Svraštil čelo. „Pozvánku, říkáš?“
 
„Ano. Malfoy mi ji vnutil v pondělí před přeměňováním.“
 
Otec protočil oči, posunul jednoho pěšáka vpřed a poznamenal: „To byl zřejmě Dracův nápad. Je ta oslava tady v Bradavicích?“
 
„Ne,“ odpověděl Nathan. „Je to na Malfoy Manor. Je to opravdu panské sídlo?“
 
„Myslel jsem si to. Ano, opravdu je to panské sídlo,“ odpověděl jeho otec.
 
Nathan pohnul věží a čekal, že jeho otec řekne víc. Když se tak nestalo, zeptal se znovu: „Takže… mám tam jít?“
 
„Chceš jít?“ odpověděl jeho otec otázkou.
 
„Já nevím. Nemám žádnou představu o tom, co se ode mě očekává,“ přiznal Nathan.

„Očekává?“ zeptal se jeho otec a naléhavě na něho hleděl.
 
„No jo…“ začal Nathan. Jak má vysvětlit své dilema, aniž by vypadal nevzdělaně? „Jsi jeho kmotr a já jsem tvůj syn, takže… se ode mě očekává, že tam půjdu?“
 
Výraz obličeje jeho otce se nezměnil po celou dobu, kdy na sebe zírali a Nathan čekal na odpověď.
 
Po nějaké době jeho otec konečně, více či méně, odpověděl: „Malfoyovi očekávají, že jejich pozvánku budeš akceptovat, zatímco já žádná očekávání nemám.“
 
Nathan měl velkou chuť si povzdechnout. Taková odpověď mu vůbec nepomohla! Rozhodl se, že svou otázku maličko změní. „Půjdeš tam ty?“
 
„Ode mě se zřejmě očekává, že tam půjdu,“ odpověděl muž, aniž by zdvihl oči od šachovnice.
 
„Je to ,ano´?“ zeptal se Nathan, který na základě vyhýbavé odpovědi ztratil trpělivost.
 
Jeho otec zvedl jen zrak, aby na něho pohlédl, a nechal ho čekat, než Nathan zvedl jedno obočí.
 
Muž si povzdechl. „Můžeš jít se mnou.“
 
Nathan protočil oči. „V pořádku.“
 
Táhnul pak naprosto hloupě, aby partii rychle ukončili. Nathan nevěděl, na jaký druh odpovědi čekal, ale věděl, že ta, kterou dostal, to nebyla. Možná měl tu blbou pozvánku přímo odmítnout.
 
***
 
„Kam si myslíš, že jdeš oblečený takovýmto způsobem?“
 
Také ti přeju dobrý den, táto, pomyslel si Nathan. „Myslel jsem, že jdeme na Malfoyovu párty.“
 
„Máš na sobě mudlovské oblečení.“
 
„To je oblek. Babička pořád říká, že v něm vypadám výborně,“ nabídl jako vysvětlení, ale naprosto přesně věděl, že problém nepředstavovalo jeho rozhodnutí, jaké mudlovské oblečení bude mít na sobě, ale v prvé řadě spíš skutečnost, že to, co měl na sobě, bylo mudlovské oblečení. „Myslel jsem, že to bude formální oslava, když je Malfoy takový nafoukaný…“
 
„Příště dávej pozor na to, co říkáš,“ přerušil ho otec nebezpečným tónem, aby se pak vrátil na začátek… „Nemůžeš se účastnit takové události v Malfoy Manor a mít na sobě mudlovské oblečení, ať už je jakkoli formální.“
 
Zkazíš každou srandu, pomyslel si Nathan. Jeho úmysl šokovat tradiční kouzelnickou společnost zhatil jeho vlastní tradicionalistický otec.
 
„Kde máš společenský hábit?“ zeptal se muž. „Neříkej mi, že žádný nemáš, neboť velmi dobře vím, co stálo na seznamu, který jsi dostal společně s dopisem z Bradavic.“
 
„Poženeš mě celou cestu až nahoru jen kvůli tomu, abych se převlékl?“
 
Jeho otec jen založil paže na hrudníku a střelil po něm pohledem. Nathan si povzdechl. Jakmile se otočil, aby opustil mužův byt, oznámil mu otec ještě: „Uvidíme se za patnáct minut ve vstupní hale a ani o minutu později, nebo tz zůstaneš.“
 
***
 
O dvacet minut později vešel do ložnice prvního ročníku prefekt nebelvírské koleje.
 
„Profesor Snape stojí před portrétem Buclaté dámy a nevypadá obzvlášť šťastně. Říká, že se s ním máš ještě tuto minutu setkat přímo tam, Grangere.“
 
„Sakra,“ zaklel Nathan.
 
„Říkal jsi, že půjde bez tebe!“ komentoval to zděšeně Andy.
 
„Říkal, že přesně to udělá, když se do patnácti minut neobjevím,“ pokrčil Nathan rameny.
 
„Jseš mrtvej,“ pronesl prefekt na rozloučenou.
 
„Musím souhlasit s Thomasem,“ řekl Kevin.
 
Nathan si vzdychl, z kufru vytáhl zmačkaný společenský hábit a hala bala si ho oblékl. Když procházel společenskou místností, otočilo se několik hlav a pozorovalo ho. Pro Nathana bylo jednoduché je ignorovat – tváří v tvář obavě, která v něm vzrůstala – zatímco se zneklidňoval myšlenkou na to, která část Snapeovy osobnosti ho očekává venku.
 
„Pohni sebou,“ řekl muž, jakmile ho spatřil. Jeho další slova následovala, až šli přes bradavické pozemky. „O dochvilnosti si promluvíme, až budeme zpátky.“
 
Nathan neměl, co by odpověděl, a když se přemístili k takzvanému Malfoy Manor, zadrhla se mu v hrdle i ta poslední slova, která ještě měl. Jeho otec se k němu obrátil, což jeho nervozitu ještě zvýšilo. Jedna její část byla způsobená kritickým pohledem muže, ale o zbytek se postaral výhled na budovu před nimi, která byla do jisté míry zastrašující. Dům strýčka Harryho byl velký – největší, v jakém Nathan dosud byl – ale tento dům byl nejen obrovský, ale také velmi působivý. Nathanovy oči se soustředily na ty otcovy, když mu muž narovnal límec jeho hábitu a hůlkou se dotkl ramen, aby vyhladil záhyby tmavě šedé látky pod zimníkem, zatímco celou dobu něco tiše mumlal a krabatil čelo.
 
„Dobře poslouchej,“ řekl muž srozumitelnějším hlasem. „Tvoje přítomnost na nás přitáhne pozornost, a ne všechna bude příjemná.“ Nathan v nervózní reakci na vážnost svého otce polkl. „Jsi Nebelvír…“ Nathanova obava se při těchto slovech nepatrně zmenšila a působila jako povzbuzení, než následovalo… „Pokus se zabránit tomu, abys jednal dřív, než myslel, a věci ještě zhoršil, čímž se dostaneš do problémů.“ Pokárání završilo jedno zvlněné obočí.
 
Čisté kamínky okolo jeho nohou, na které tak soustředěně zíral, vzbudily naproti tomu Nathanovu zvědavost. Zdálo se, že na kamínky, které vedly k vysoké a bohatě zdobené bráně, nepadá sníh. Nathan slyšel, jak jeho otec vzdychl a hned si připadal ještě víc na špatném místě.
 
„Tak ať to máme za sebou,“ pronesl muž a přicházel k bráně. Nathan ho následoval.
 
Vešli do domu, který se zdál prázdný. Přemístili se na správné místo? Domácí skřítek se objevil s hlasitým prásknutím, které se odrazilo od mramorových stěn. „Profesore Severusi, pane.“ Malá postavička se uklonila a zírala pak na Nathana velikýma očima, jež chlapci nedopřály ani o málo menší pocit nepohodlí. Malý skřítek odebral jejich kabáty, a teprve teď si Nathan všiml rozdílu v odění jeho otce. Měl na sobě samozřejmý černý hábit, ale látka hábitu měla lesklou úpravu, a na klopě se něco lesklo – jakýsi druh spony. Nathan nikdy předtím neviděl, že by jeho otec nosil ozdoby jakéhokoli typu.
 
„Severusi! Jaké potěšení!“
 
Přivítání v šokující hlasitosti téměř přimělo Nathana otřást se úlekem. Ženiny nohy skryté pod vrstvami zelených volánových šatů ani nedokázal zahlédnout.
 
„A vidím, že jste přivedl doprovod! Jak úchvatné!“ Úsměv jí nedosáhl až k očím. Nathan se jí podíval přímo do nich.
 
„Paní Malfoyová.“ Nathan si všmil, jak jeho otec uchopil ženinu ruku za prsty a dotknul se jich rty. Potlačil zamračení. „Nathan, můj syn.“
 
„Okouzlující.“ Další falešný úsměv, který zůstal bez odezvy.
 
„Předpokládám, že svého kmotřence najdu v plesovém sále.“
 
„Skutečně ho tam najdete. Bude přešťastný, že vás uvidí, Severusi.“ Pak shlídla na Nathana a dodala: „A vás také, samozřejmě.“
 
Kolik dalších neupřímných úsměvů ho ještě dneska čeká, ptal se sám sebe Nathan, když následoval otce.
 
Zvuk hudby a hovoru dolehly k Nathanovým uším a prozrazovaly, že uvnitř panského sídla opravdu probíhá večírek. Lidé shromáždění uvnitř se otočili, aby je sledovali, jak vstupují do plesového sálu a – jak ho varoval jeho otec – jejich objevení na veřejnosti mělo za následek zvědavost a poznámky s dlaní zakrytými ústy. Nathan se rozhodl, že se už nebude cítit sklíčený. Blížil se k nim Malfoyův otec.
 
„Severusi,“ pozdravil ho blondýn s úsměvem a s respektem mu potřásl rukou. „Začal jsem věřit, že pro tebe budu muset poslat domácího skřítkla.“ Pak se obrátil k Nathanovi… „Těší mě, že jste přijal pozvání mého syna, pane Snape.“
 
Nathan uchopil nabízenou pravici, avšak opravil ho: „Jmenuji se Granger, pane.“
 
Snape rychle zasáhl, než se hněv v očích druhého muže proměnila v rozezlená slova. „Měli bychom najít Devona a poblahopřát mu. Pokud nás omluvíš…“
 
Jakmile byli z doslechu, chytil Snape Nathana za ramena. „Nikdo ti tady nebude říkat Granger. Neopravuj je.“
 
„Ale - “ začal Nathan, ale než mohl svou větu dokončit, našel si je oslavenec.
 
„Strýčku Severusi!“ Chlapcův úsměv zmizel, když uviděl, kdo doprovází jeho milovaného kmotra. „Grangere.“
 
Nathan se skoro zasmál a demonstrativně se koukl na svého otce kvůli tomu, jak ho Malfoy oslovil. Pak zaměřil svou pozornost znovu na Malfoye, který se tvářil, jako by kousl do kyselého citrónu.
 
„Překvapení!“ zavtipkoval Nathan a zároveň se snažil udržet vážný výraz obličeje.
 
Snape, zdánlivě slepý ke zjevné nevraživosti mezi oběma chlapci, vytáhl z kapsy balíček, předal ho Devonovi a řekl: „Nathan a já bychom si přáli, abys přijal tento dárek ke svým narozeninám.“
 
Nathan svraštil čelo nad způsobem, jakým ho jeho otec zahrnul do záležitosti dárku, o kterém ani nevěděl, že existuje, avšak vývoj situace výjimečně pozoroval mlčky.
 
„Děkuji, strýčku Severusi.“
 
Nathan cítil pohled svého otce a vymáčkl ze sebe tiše: „Všechno nejlepší k narozeninám.“
 
Malfoy Nathana ignoroval; byl příliš zaměstnán otvíráním balíčku a odstraňováním víčka z krabičky, která se skrývala uvnitř. Nathan ztělesňoval naprostý nezájem o to, co krabička obsahuje, ale bylo to překvapivě náročné, když se zmijozel s upřímnou radostí zašklebil na Nathanova otce.
 
„Mohu doufat, že jsi s dárkem spokojený?“ zeptal se Snape Malfoye.
 
„Budu to vědět s jistotou, až zjistím, co to je,“ odpověděl chlapec, stále ještě s lehkým úsměvem.
 
„Předpokládám, že to teď půjde rychleji, když už jsi v Bradavicích,“ vyprávěl Snape Malfoyovi, z čehož byl Nathan ještě zmatenější.
 
Nathan se díval ze svého otce na Malfoye a zpátky, ale oni jako by si ho vůbec nevšímali. „Co je v té krabičce?“ zeptal se Nathan nakonec.
 
Jakoby si až nyní uvědomil, že tu Nathan je, na něho otec pohlédl a řekl: „Možná byste to měli zjistit společně. Přenechám vás, chlapci, tomuto problému.“
 
„Ale…“ Malfoy zkusil protestovat, ale Snape se otočil a odcházel tam, kde stál Malfoyův otec uprostřed dalších významně vyhlížejících kouzelníků.
 
Nathan si byl náhle vědom toho, že s ohledem na Malfoye byl ponechán vlastnímu osudu. „Co je v té krabičce?“ zeptal se znovu.
 
„To se tě netýká.“
 
„To, co právě říkal můj táta, bylo něco jiného.“
 
Malfoy po něm šlehl pohledem, ale Nathan odmítal couvnout. „Můj kmotr mi vždycky daruje něco, co nějak souvisí s lektvary, něco, co jsem ještě nikdy předtím neviděl, většinou nějakou přísadu.“
 
Nathan se zamračil.
 
 „Jak jsem řekl, tebe se to netýká.“ Malfoy se otočil a hodlal odejít z místnosti, ale něco ho donutilo zastavit se na půli cesty a vrátit se tam, kde zůstal stát Nathan. „Musíš jít se mnou do vedlejší místnosti.“
 
„Proč?!
 
„Protože musíš.“ Malfoy se zase vzdaloval, a tentokrát ho Nathan následoval.
 
„Proč nemůžu zůstat tady?“ trval Nathan na odpovědi a potají se bál, že musí opustit otce.
 
„Protože nemůžeš!“ utrhl se na něho Malfoy. „Proč ses vůbec objevil na mojí párty?“
 
„Můj táta mě donutil přijít. Desetkrát víc bych se bavil, kdybych zůstal v Bradavicích a dokončil esej z Dějin kouzel, tím jsem si naprosto jistý.“
 
„No a co, Grangere. Prostě mi jenom zkus jít z cesty a nezkazit mi narozeniny.“ Malfoy ho obešel a zamířil ke skupince chlapců, přičemž mu schválně vrazil do ramene. Nathan poznal tři havraspáry, jednoho mrzimora a… obrovskou spoustu zmijozelů.
 
Nathan si povzdechl. Skutečně – proč vůbec na tu zatracenou oslavu chodil!

***
 
Severus komunikoval s novými a starými známými Malfoyů s minimální pozorností. Díky letitým praktickým zkušenostem velmi přesně věděl, jak se mezi ně vmísit, aniž by to opravdu udělal. Nacházel se v okruhu lidí, kteří plácali o malichernostech, a myšlenky měl vyladěné na to, co se děje v sousedním plesovém sále. Čas od času vytáhl Severus z kapsy kulatou plochou lahvičku a pozoroval její obsah. Právě to udělal znovu, když uslyšel Dracův hlas.
 
„Stalo se něco?“
 
„Draco,“ řekl, uschoval lahvičku a pracoval na strategii, jak skrýt své překvapení, že byl přistižen ve chvíli, kdy si nebyl vědom svého okolí. „Člověk sotva postřehne, jak při takovém příjemném společenském setkání plyne čas.“ Možná mu Draco skočí na to, že jen koukal na hodinky.
 
„Co to máš v kapse?“
 
Ne, neměl to štěstí, jak se zdálo. „Flakón s lektvarem,“ odpověděl Severus, čímž vyjevil jen část pravdy, jak se mu tak úspěšně dařilo po tolik let.
 
Draco lehce zkrabatil čelo: „Je ti dobře?“
 
Severus vzdychl. „Jsem v pořádku,“ uklidnil Draca. Neměl v úmyslu zneklidňovat hostitele.
 
„Dnes odpoledne ses všem vyhýbal více než obvykle. Bylo to, jako bys vůbec nebyl přítomen, jako bys byl myšlenkami naprosto jinde. Jsi si opravdu jistý, že se nic nestalo?“
 
Velmi bystré, pomyslel si Severus. „Ano, jsem.“
 
Draco zavrtěl hlavou, ale dál už se neptal, nýbrž převedl řeč na něco, čemu by Severus mohl věnovat svůj obvyklý díl pozornosti. Lektvar v kapse ukazoval, že Nathan neměl v úmyslu někomu vrazit pěstí nebo něhoho proklít, ale Severuse jeho starosti neopustily. Lektvar během odpoledne postupně přešel z neutrálních barev do temnějších, na základě čehož se Severus ptal, co jeho chlapce ve vedlejší místnosti rozesmutnilo.
 
Z nějakého důvodu očekával mnohem živější barvy, což by znamenalo, že jeho syn má vztek, a to by zase Severuse přimělo zakročit, aby zabránil nějaké scéně. Smutné barevné tóny, které místo toho pozoroval už více než hodinu, Severuse zalarmovaly do zvýšené pohotovosti. Bylo to neočekávané a vzbuzovalo to obavy.
 
K jejich rozhovoru se přidávali další lidé a Severus se nabádal k tomu, aby k zábavě nepřispíval pouze bručením. Přesto si všiml, když řeč ustala docela. Severus se otočil za důvodem zvědavosti ostatních.
 
Nathan se blížil a jeho tmavé oči – větší, než si je Severus pamatoval – se vpily do jeho. „Profesore Snape,“ volal jeho syn a jeho oči ani na okamžik neuhnuly, jakoby věřil, že všichni ostatní, kteří jejich rozhovoru pozorně naslouchají, jsou neviditelní. „Říkal jsem si, jak dlouho tu ještě zůstaneme, pane.“
 
„Vy musíte být mladý pan Snape.“
 
Nathan působil zranitelně, když byl přinucen odvrátit zrak a pohlédnout na paní Ollertonovou. Severus očekával, že jí odpoví podobně jako Dracovi, avšak to, co Nathan řekl, u něho vzbudilo mnohem větší obavy.
 
„Předpokládám, madam.“
 
„Máte oči po svém otci,“ komentovala paní Ollertonová.
 
„Merlinudíky, že chlapec nezdědil nos Princů,“ přidal se pan Ollerton, možná hlasitěji, než zamýšlel.
 
Paní Ollertonová se smála nevkusnému vtipu svého muže, avšak nikdo z ostatních se k ní nepřipojil. Když se to týkalo Severuse, dali přednost opatrné neutralitě. Byl konec konců známý tím, že přežil Pána zla, a každý z nich věděl, že to nebylo náhodou.
 
Severusova pozornost však byla upřena na Nathana. Chlapec na něho ostýchavě hleděl a svýma očima snažně prosil, aby se vrátili domů. „Draco, v Bradavicích na mě bohužel čeká práce. Bylo to krásné odpoledne.“
 
„Nechceš zůstat o trochu déle?“
 
„Obávám se, že to nebude možné.“
 
„Ty už jdeš?“ Severus neslyšel Devona přicházet. „Ale ty nemůžeš odejít! Ještě jsi neochutnal narozeninový dort!“
 
„Devone…“ pokárala ho Pansy.
 
„Velice děkuji, že jsi přišel, strýčku Severusi,“ řekl chlapec nepřesvědčivě a dodal ještě opožděně, „a Nathane“.
 
„Bylo mi potěšením,“ odpověděl Severus zdvořile. „Pokud nás nyní omluvíte…“ uklonil se, chytil Nathana a opustil oslavu.
 
Zakrátko po tom stáli před branou Malfoy Manor. Nathan pažemi objal Severuse, připraven se přemístit, aby už byli doma.
 
Severus se však nepřemístil hned. Místo toho objal svého syna pažemi a držel ho v kradmém objetí na své hrudi. Cítil, jak Nathanovi pokleslo napětí v ramenou, a věděl, že to udělal správně. Teprve pak je Severus přemístil k branám Bradavic.
 
„Je mi to líto.“ Jakmile se objevili v ledovém vzduchu Skotska, přerušil Nathan mlčení slovy, která Severuse většinou rozpálila doběla.
 
Severus vzdychl: „Proč se omlouváš?“
 
„Přiměl jsem tě odejít před tím, než servírovali dort.“
 
Severus si odfrkl: „Opravdu si myslíš, že bych tam zůstal?“
 
Nathan škubnul rameny.
 
„Nathane, podívej se na mě.“
 
Chlapec vzhlédl a Severus ho zevrubně prohlédl kvůli kletbám nebo otravě. Nathan neprotestoval. Severus nic nenašel.
 
„Jedl jsi nebo pil něco, co by ti dal Devon?“ zeptal se.
 
S odfrknutím byl na řadě Nathan.
 
„Tak co se stalo?“
 
„Nic. K smrti jsem se nudil.“
 
Konečně – odpověď, která snad zněla víc jako od jeho syna. Snad… Severus se zdráhal uvěřit, že to byl celý příběh. Bylo za tím víc, avšak on se spokojí s každým náznakem normálnosti.
 
Tuto noc šel Severus do postele, teprve až pozoroval, že se lektvar v ploché lahvičce zbarvil do jasné zelené, což ho informovalo o tom, že Nathan v klidu usnul. Jeho první zastávka po té, kdy na sebe zakouzlil Anima Liberta, byla ložnice jeho syna, a ulevilo se mi, že před sebou vidí jeho duši stejně dobře naladěnou jako vždy. Severus byl rád za tu dětskou schopnost odpouštět a zapomínat.
 
***
 
Ve středu následujícího týdne vstoupila Severusova duše – uvolněná a vědomá – vstupními dveřmi do Hermionina apartmánu a málem ji porazila nyní obvyklá vůně koření linoucí se z kuchyně. Severusova nově objevená mánie spočívala v tom, že Hermionu sledoval při vaření. Stál vedle ní, přihlížel, jak míchala v hrnci rajskou omáčku a pobrukoval si spolu s ní stejnou melodii, která zněla z obývacího pokoje.
 
Bylo to totéž opojné štěstí a blaženosti jako po většinu večerů s ní, dokud neuslyšel, jak na Hermionu do těch uklidňujících tónů hudby volá mužský hlas, což Severuse přimělo otočit se jeho směrem neuvěřitelnou rychlostí – šokovaně.
 
„Jsi si jistá, že nepotřebuješ s ničím pomoct?“ zeptal se jí mudla, zatímco vstupoval do malé kuchyně.
 
„Naprosto,“ odpověděla a na mudlu se lehce usmála.
 
Severusovy oči, už tak obrovské, se ještě zvětšily, když mudla Hermionu zezadu objal a položil jí bradu na rameno.
 
„Tady, ochutnej,“ nabídla mudlovi trochu omáčky na dlani, on ji olízl a souhlasně zamručel.
 
„Souhlasím s tebou; s večeří pomoct nepotřebuješ.“ Mudla ji políbil na tvář a pustil ji. „Prostřu stůl. Můžu?“
 
Hermiona se maličko usmála a Severusovo srdce bolelo dost na to, aby ho oči začaly pálit. „Ano, můžeš.“
 
„Kde schováváš příbory?“
 
Zase se zasmála a Severus opustil kuchyni dřív, než mu mohla explodovat hruď, čímž prozmeškal zbytek jejich rozhovoru. V každém případě toho viděl dost. Jeho první impuls zmizet a ochránit se před bolestí se rychle proměnil v pocit ztráty a nepřátelství, ale to, co zůstalo, byl hněv.
 
Místo aby se vrátil do svého těla, zůstal a pozoroval. Možná by mohl být považován za masochistu, ale on chtěl vědět – musel přímo rozumět – jak se z jeho snu v řádu vteřin stala taková noční můra.
 
Večeřeli v přátelském rozhovoru o denních záležitostech, smáli se a vyjadřovali si náklonnost pohledy. Hermiona se usmívala a rudla, když jí mudla lichotil. Mudla nevynechal jedinou příležitost, kdy se mohl dotknout její ruky. Bylo to zvrácené, ale Severus to pozoroval.
 
Přesunuli se na gauč, paže se zapletly a hlavy něžně přitulily. Severus odvrátil hlavu, když se jejich rty střetly, ovšem jen na dobu nutnou k tomu, aby znovu vyvolal svůj hněv a svou rozhodnost, a pak se otočil, aby se znovu díval a pozoroval oba při tom, jak se vášnivě líbali.
 
Střízlivě vzato – Severus mohl vidět, že se mudly dotýkala stejným způsobem jako jeho.
 
Analyticky vzato – všiml si, že druhého muže líbala stejným způsobem jako jeho.
 
Metodicky vzato – pozoroval, že dovolila, aby ty cizí ruce klouzaly po jejích vlasech, jako by byly Severusovy.
 
A usmívala se.
 
A ten bastard úsměv opětoval.
 
A Severusův obličej se zkroutil nutkáním zvracet. Rozhodl se, že počká, aby jí oznámil, jak velmi jí pohrdá – na nějakém místě, kde nebude jemu za zády líbat jakéhosi mudlu. Severus se rozhodl, že zůstane a ukáže jí, jak pohrdavě o ní smýšlí. I kdyby to posloužilo jen ke skrytí toho, jak prázdný se cítí, dutý, vykrvácený vlastní zlostí a trpící každým kouskem své duše, přiměje ji k tomu, aby si vyslechla všechno, co jí o zradě řekne.
 
Severus odešel do ložnice a čekal tam. Chtěl, aby přišla, a stejně tak chtěl, aby si nešla lehnout. Když vstoupila do pokoje, neměl odvahu ani zběžně zjistit, jestli je sama. Zůstal sedět na posteli se zavřenýma očima, a až když ustal veškerý pohyb, cítil se dostatečně silný, aby oči otevřel. Cosi ihned zaplnilo část prázdného prostoru v jeho duši: byla sama.
 
Teď už bylo jen otázkou času, kdy neusne.
 
A Severus jí nevěnuje ani pohled, když bude plakat bolestí – vydaná napospas jeho ostrému jazyku.
 
Och, milovaný Severus,…
 
Zavřel oči, jakmile začal vnímat její sladký hlas, který volal jeho jméno. Okamžik pravdy nastal; Severus seděl zády k jejímu spícímu tělu na posteli.
 
Nemluv na mě, odbyl ji hrubě.
 
Severusi… Její hlas jen šeptal, avšak celá jeho duše se zachvěla bolestí, kterou vyzařovala.
 
Ruka se dotkla jeho ramene a Severus vyskočil na nohy, jako katapultovaný úderem elektrického proudu do zlosti nad svou ztrátu.
 
Nedotýkej se mě! Ty tvoje… pošpiněné… ruce… V obličeji chtěl zraněnýmy rysy ukázat, jak jí pohrdá.
 
Severusi, prosím…
 
Proč mi to děláš? Jak jsi mohla nechat ty špinavé rty, aby tě líbaly, a ještě si to užívat?
 
Nemohla jsem…
 
Vlastně – proč ho nepozveš do své postele a nedokončíš to?
 
Protože k němu nic necítím.
 
Lhářko!
 
Nelžu; nikdy jsem ti nelhala.
 
Nemluv na mě, zaskřípal skrze sevřené zuby. Nezkoušej mi namlouvat, že sis neužívala každou minutu toho, kdy tě ty špinavé ruce ošmatlávaly po celém těle, Hermiono, protože bys lhala! Viděl jsem způsob, jakým jsi ho líbala, jak ses ho dotýkala. Ukázal jí, jak se mu to protiví.
 
Proč jsi zůstal? Proč jsi jednoduše neodešel, když jsi viděl, co mám v úmyslu u…
 
Zmlkni! zařval. Nechci slyšet tvůj hlas!
 
Severusi…
 
Jsi zatracená lhářka, Hermiono. Jak mě můžeš tak lehce podvést? Řekla jsi, že mě miluješ, a pak… Výraz jeho obličeje zkroutilo zhnusení. Strpěla jsi jeho odporné ruce všude na svém těle. Dala jsi mu svá ústa. Smála ses s ním…
 
Ale ty jsi ten, kterého miluji.
 
Lhářko!
 
Osamocená slza stékala po jejím obličeji. Miluji tě, zašeptala.
 
Ne, nemiluješ!
 
Zkoušela jsem tě varovat, že se to může stát…
 
Odmítavě zavrtěl hlavou.
 
… že nemůžeš mít obojí…
 
Nechci to slyšet.
 
… když jsem pochopila, že za mnou nepřijdeš…
 
Zmlkni!
 
… věděla jsem, že se to jednou stane…
 
Zmlkni, zatraceně!
 
Zmlkla. Ztěžka dýchal nosem.
 
To není – moje – vina! Rozumíš mi? NENÍ to moje vina!
 
O krok přistoupila a Severus mohl vnímat její lásku k němu, kterou vyzařovala její duše, ale místo aby ho to uklidnilo, zabolelo to.
 
Nevzdávej to, snažně ho prosila. Vnímej moji lásku. Bojuj o mě, Severusi. Nenech mě uniknout mezi prsty. Prosím tě, prosím, bojuj o naši lásku.
 
Sklopil pohled k ní, tak blízko nyní byla, a to jediné, co mu přešlo přes rty, byla zašeptaná latinská zaříkací formule, která ho poslala zpět do jeho těla – a to naposledy, slíbil sám sobě.
 
Tuto noc se sám proplakal do spánku, dušuje se, že už nikdy k Hermioně nepůjde.
 
Přísahal si, že už se nikdy nezamiluje.
 
***
 
V pátek stál Severus přede dveřmi k jejímu bytu v Bradavicích, a jakmile otevřela, vrhl se dovnitř, nemotorně ji uchopil za pas a otočil se s ní, takže ji zády natlačil na dveře, které se pod vahou obou těl zavřely. Kromě malého překvapeného vykviknutí neměla čas vydat ze sebe ani hlásku, než si jeho ústa podmanila ta její. Jeho
naléhavost byla vysloveně dechberoucí.
 
„Severusi?“ zvládla říct, když se od jejích úst dostatečně vzdálil. Cítila z něj ohnivou whisky, věděla, že nemohl být při smyslech, a přesto zavřela oči a její ruce se těsně přimkly k jeho pažím.
 
„Rozkošné rty,“ zněla jeho odpověď, než se na ni znovu vrhnul.
 
Jazyky se do sebe zapletly a Hermiona bojovala o jasné myšlenky. Věděla, že by ty vášnivé polibky neměla opětovat, ale bylo to bez diskuse, zcela lidsky nemožné. Jeho ruka se jí zapletla vzadu do vlasů a ona věděla, že by mu neměla dovolit pokračovat, avšak cítit jeho prsty ve svých vlasech bylo božské.
 
Znovu se odtáhl, aby nabral dech. Kdy zavřela oči? I jeho víčka byla zpola zavřená. Bože, ty jeho vlhké, líbáním nateklé rty!
 
„Máš strašné vlasy,“ řekly ty sexy rty.
 
Zatraceně! Měla by být ráda, že ta slova vyslovil, nebo by nikdy nepřišla k rozumu. „Severusi, nejsi při smyslech.“ Musela tomu učinit přítrž, a nebesa stůjte při ní, pokud by nebyla úspěšná.
 
„Myslel jsem, že mě ráda líbáš,“ odpověděl blízko u jejího ucha, jako kdyby na to její tělo nebylo reagovalo.
 
„Severusi,“ zkusila mu spílat.
 
„Hermiono…“
 
Do prdele! Tála z toho, jakým způsobem vyslovil její jméno, tam, jen centimetr od jejího ucha, které jí začal jemně okusovat.
 
„Severusi, musíš přestat.“ Nebylo to víc než zašeptání, ale konečně ho to přimělo zdvihnout nos od její šíje a pohlédnout jí do očí.
 
„Nechci, abys přestával,“ ujistila ho, „ale jsi opilý a nikdy bys mi neodpustil, kdybych připustila, aby ses na mě vrhnul v tomto stavu – Bože, co to říkám?“ Letmo ho políbila na jeho stále ještě zatraceně velmi lákavé rty.
 
„Ale já se na tebe chci vrhnout.“ Jemný polibek otevřenými ústy a lehký dotyk jazykem. „Musím tě mít.“ Krátké zatahání za kudrnaté vlasy. „Musím si tě vytlouct z té mé zatracené hlavy.“ Ostré zuby, které se sevřely okolo jemné kůže. „Přivádíš mě k šílenství.“ Zašeptání do bílé kůže.
 
„Je to špatné…“ Koho zkouší přesvědčit, jeho nebo sebe?
 
„Špatné…“ souhlasil slovy rozostřenými alkoholem, a přejel pak jazykem po jejím hrdle.
 
Přeběhl jí mráz po zádech. Chytila ho za vlasy a zahleděla se do jeho očí ve stejné úrovni s jejími. „Je to špatné.“
 
Sklopil pohled. „Máš rozkošné rty.“ Už to jednou řekl a ona si tu informaci uložila pro pozdější potřebu.
 
„Ty také,“ vrátila mu kompliment a palcem lehce přejela po jeho spodním rtu. Jeho oči se třepotavě zavřely. Povzdechla si. Proč ses musel opít? Pomalu ho od sebe odstrčila a sáhla po klice. „Vrať se, až budeš střízlivý.“
 
„Nejsem opilý,“ řekl chabě, bez dalšího protestu ovšem odešel.
 
Hermiona zavřela dveře a znovu se o ně opřela, tentokrát bez dalšího závaží na sobě. Bože můj!
***
 
 
Poznámka autorky: Haha! Opilecké polibky… Tsss! Na co jsi myslel, Severusi? No jo, máme jakousi přibližnou představu, na co jsi asi myslel :-D
 
V příští kapitole: … Poslední napadení Severusových obranných valů a další Princův příběh.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Vykrádají vás

(Lupina, 12. 12. 2017 15:42)

Jsem pohoršena. Našla jsem tento váš překlad tady
https://www.wattpad.com/466774895-ne-jen-granger-z%C3%A1vislost/page/2
Holky, to je drzost, co? Musím si udělat účet na Wattpadu a budu asi prudit.

Re: Vykrádají vás

(mrbu1, 12. 12. 2017 16:44)

Příběh jsem našel v pořádku. Text nijak neupravený, uvedení všech autorek i s odkazy. Ze začátku to vypadá že si to autorka trochu přivlastňuje, ale vypadá to, že jí to časem došlo a dooznačila autorky. V čem je tedy problém?

Re: Re: Vykrádají vás

(Lupina, 12. 12. 2017 18:49)

Přiznala se, až když jsme ji upoornily. Podívej se na odpověď u poslední kapitoly, opravdu se tvářila, že je to její práce. Až po zásahu doplnila - okamžitě - zdroj.
A mimo mísu, mohla aspoň požádat o zveřejnění. Vím, že to není povinností, ale slušností ano.

Re: Re: Re: Vykrádají vás

(Lupina, 12. 12. 2017 18:52)

A ještě - Domluvený sňatek má také v přesném znění jako Dohodnutý sňatek v překladu missbee. Zatím bez uvedení zdroje.

Re: Re: Re: Re: Vykrádají vás

(mrbu1, 12. 12. 2017 19:59)

Domluvený sňatek? Ten jsem nenašel

Re: Re: Re: Re: Re: Vykrádají vás

(Lupina, 12. 12. 2017 20:32)

Už to stáhla. Jak jsem se dozvěděla.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Vykrádají vás

(mrbu1, 12. 12. 2017 21:21)

A řeší se to nějak?
Pokud to stáhla, tak bych to nechal na ní a dělá co uzná za vhodné

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Vykrádají vás

(Lupina, 13. 12. 2017 10:25)

Víc, než upozornit na uvedení plného creditu (autor, odkaz na originál, překlad, odkaz na překlad a pokud možno povolení o uveřejnění, přístupnost) nemůžeme.
Pokud vše doplní, popřípadě stáhne, není důvod se jí víc zabývat.
Právně se nic neděje, je to nevýdělečná fanfiction, jde o lidskou stránku věci, o slušnost a o svědomí. Takže asi tak :-)

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Vykrádají vás

(mrbu1, 13. 12. 2017 14:38)

Děkuju

...

(mrbu1, 12. 12. 2017 16:40)

Konečně jsem zase našel přečíst celý příběh znovu. Musím uznat že je nádherný. Obdiv vaší práci

Supéér

(Petty002, 4. 9. 2017 20:17)

úžasný, skvělý, nejlepší,... a ten fofr při překládání, klobouk dolů, moc děkuji za překlad :-)

Re: Supéér

(Jacomo, 14. 11. 2017 9:24)

On to zase takový fofr nebyl - vzhledem k té pauze.
A obávám se, že teď zvolním, musím dokončit jiné závazky.

:-)

(Dobby, 30. 10. 2017 17:10)

Som rada, že preklad tejto poviedky pokračuje. Teším sa na ďalšiu kapitolu.

..

(Michelle, 24. 10. 2017 23:52)

Evidentně málo prudime.... kapitolu prosím prosím... nebo aspoň kousíček ;)

Vyhlížím

(Michelle, 8. 10. 2017 22:41)

Milé dámy, můžeme očekávat další kapitolku? Prosím prosím, smutně koukám...

Děkuji

(martik, 6. 9. 2017 20:22)

Toho bylo tolik, že nevím, co komentovat dřív. Severus snad trpí schízou. No každopádně ten jeho opilecký kousek musí s věcmi zásadně pohnout. Teď už i Hermiona ví, že ty jeho zdvořilosti a kradmé pohledy nejsou jen tak. I když ten jeho způsob "vyznání" - no potěš koště. Děkuji Ardo i Jacomo a těším se na příště.

děkuju

(Nora, 6. 9. 2017 13:06)

milá Jacomo, děkuju, že trpělivě a vytrvale překládáš a přidáváš další díly:-))) je to pěkná povídka a a těším se i na její zakončení.

:)

(zuzule, 6. 9. 2017 10:49)

Aaaach ti muzi :D
Dekuju!

Wau...

(gama, 6. 9. 2017 8:52)

Takhle rychle a tak dlouhou kapitolu jsem ani nečekala. Jsi nejlepší!!! :-) Byla parádní, děkuji moc.

Ten Severus

(Lupina, 5. 9. 2017 9:32)

Ach jo, ten je ale rozervaný. Celou kapitolu jsem měla sto chutí s ním pořádně zatřást, aby se vzpamatoval. Zabejčenec. Beran. Tvrdohlavec. Tak jako ve snu zjistí, že ho Hermiona miluje, ale né, nemůžou spolu být. Pak zase reaguje na toho mužského tak přehnaně, že to až pěkné není. A pak teda za Hermionou zajde, až se ožere. No, měl by si ujasnit priority. Nathan ale rozhodně v kapitole vede. Dokonce i zvládl oslavy. Moc děkuju, těším se, až Severus prozře :-)