Na sovích křídlech

Chlad. Nekonečný chlad. Ne zima, před kterou dokáže ochránit teplý plášť nebo jiskřičky životadárného ohně, ale ten nekonečný pocit prázdnoty a beznaděje, který okolo sebe umí šířit jenom mozkomorové. Byl všude kolem něj. A navíc to neustálé čekání. Jak je to dlouho, co psal naposledy ženě? Týden, měsíc, rok? Nevěděl. Už dlouho nebyl sám sebou. Už dlouho cítil jenom zoufalství a každý pohled na pohublou bílou ruku s olámanými nehty to všechno jen zhoršoval.

Náhle se ozval šramot a ve škvíře pode dveřmi se objevila otrhaná krabice, jen ledabyle převázaná několikrát nastavovaným provázkem. Zřetelně už prošla přes nesčetně prohlídek, ministerstvem počínaje a veslařem, který jej převážel přes studené moře k ostrovu, konče.

Hubený blonďatý muž se zachvěl. Snad tam vydržela. Snad ji nikdo neukradl. Horečnatě se vrhl ke krabici a začal ji prohledávat. Odhodil stranou několik kusů oblečení, balíček s kousky masového koláče i láhev vína a zoufale se prohrabával na dno.

Konečně ji uviděl. S radostným zavýsknutím, tak nepatřičným v těchto vězeňských prostorách, vytáhl ven černé kožené pouzdro s blýskavými iniciálami L.M. navrchu. Nedočkavě otevřel drobný zlacený zámeček na boku a zálibně nahlédl dovnitř.

Oddechl si. Byla tam. Poslala mu ji. Jeho osobní soupravu nůžtiček na nehty.

KONEC