Jdi na obsah Jdi na menu
 


  

Shrnutí: Není to klasický songfic, i když vděčí za svůj vznik písničce. Jenomže její slova jsou tak konkrétní a výstižná, že by už pro ta moje nezbylo místo. Tak jsem si jich půjčila jen pár.

Poděkování: panu Nohavicovi za inspiraci k příběhu, JKR za inspiraci k hlavním postavám a jedné mé „přítelkyni“ za inspiraci k charakteru.

Prosba: Já vím, že jsem z něj udělala strašného mizeru, ale nebijte mě. Kdo může vědět, co s námi nakonec život udělá. Věřte mi, nekecám. Zažila jsem to.

-------------------------------------------

    

Kam jsme se poděli
kam jsme se to poděli
kde je ti konec můj jediný příteli
zmizels mi nevím kam
sám sám sám
jsem tady sám

Mlčel celou cestu domů. Od okamžiku, kdy přes sál zamířili k východu. Nepromluvil, když si v šatně vyzvedávali pláště, projížděli výtahem jednotlivá poschodí a přecházeli přes halu ke krbům. Jenom když vhodil do plamenů hrstku letaxu, pronesl poněkud dutým hlasem adresu. Doma mrskl kabát na pohovku a začal si uvolňovat vázanku na společenském hábitu. Knoflík u krku nevydržel hrubé násilí a s cinknutím se zakutálel pod nízkou skříňku u okna. Nevěnoval mu pozornost.

Ignoroval i přítomnost své manželky. Věděl, že se rozhovoru nevyhne, ale teď jí byl za to ticho vděčný. Zatímco ona odešla nahoru do ložnice, on přecházel sem a tam po pokoji a chvílemi zatínal ruce v pěst. Tváře mu hořely rozčilením. Zklamáním, potupou, ponížením. Pocity, které už dlouho nezažil. A ještě nikdy ne od tohohle člověka.

Nechápal to. Tolik let stáli vedle sebe. Společně čelili posměškům okolí, strastem školních let i úkladům dospívání. Společně bojovali proti zlu, které se chystalo znovu zamořit svět.

* * *

Utíkal jako o život. Vědomí černých stínů v zádech mu dávalo křídla a on nevnímal zběsilý tlukot srdce ani tlak v plicích, kterým se při rychlém běhu nedostávalo dechu. Jenom pryč, pryč co nejdál od nich. Jako by se jim dalo utéct.

Zatočil za roh ulice a strnul. Byly tam. Vysoké, temné postavy v dlouhých pláštích s kápěmi, zakrývajícími bezzubá ústa vždy připravená k polibku. Pocítil mrtvolný chlad a po zádech mu přešel studený záchvěv, ačkoliv se mu čelo po předchozím běhu perlilo potem. Mysl se mu zaplnila nepříjemnými myšlenkami. Zburcoval v sobě šťastnou vzpomínku na jeho první vítězství ve famfrpálu a odhodlaně vykročil vpřed.

Nevěděl, co ho přinutilo se otočit. Neozval se sebemenší zvuk, ale najednou věděl, že jsou i za ním. Uvědomil si, že jich bylo víc. Mnohem víc. Silou své temné magie z něj odčerpávaly všechny pěkné myšlenky a vzpomínky a on jim už nedokázal vzdorovat. Celý okolní svět zmizel za mlhavou hradbou a okolo něj nezůstalo vůbec nic. Jen ticho, chlad a ta široce rozevřená ústa. Se zoufalým výkřikem upustil hůlku, zhroutil se k zemi a čekal na nejhorší.

„Expecto patronum!“

Jasný hlas pronikl mlhou, stejně jako důvěrně známá postava jeho přítele, který k němu natáhl ruku, aby mu pomohl vstát. Smutné a zoufalé myšlenky na něj přestaly útočit a on znovu uslyšel svůj přerývavý dech. Magický kruh ochrany vytvořený zaklínadlem mu dal sílu se vzpamatovat. Rychle pozvedl ze země svou hůlku a zopakoval ta dvě slova.

Stříbřitý obláček, který vzápětí vyšel z konce hůlky, se zformoval do zvířecí podoby a po boku druhého Patrona zaútočil na postavy v černých pláštích.

* * *

Stín na okenním skle, který v něm vyvolal vzpomínku na dávné nebezpečí, zmizel, když přešel blíž ke krbu. Pocítil naléhavou potřebu se něčeho napít a tak otevřel barovou skříňku a do broušené sklenky si nalil pořádnou dávku ohnivé whisky. Ani alkohol však nedokázal odehnat další vzpomínky. Pár dní nato přepadli Smrtijedi Prasinky a útok mozkomorů byl náhle jenom předzvěstí bitvy, která se krátce poté rozpoutala. Přesto se v tuhle chvíli raději v duchu vracel k těm smutným okamžikům, než by znovu a znovu prožíval dnešní potupu. Je dobře, že teď už proti němu nestojí temné stíny. Možná by jim musel čelit sám.

Dobro nebo zlo. Život nebo smrt. Jak to tehdy bylo jednoduché… Co by dnešku asi řekly ty dívčí oči, které s takovou láskou vzhlížely k jeho příteli? Možná, kdyby tady ještě byly, vypadalo by všechno jinak. Jenomže bitvy nejsou jenom o vítězstvích, v bitvách se i umírá. A zelenému paprsku se dá jen stěží uniknout.

Znovu si lokl zlatavé tekutiny, aby zaplašil vzpomínku na bledou dívčí tvář s doširoka rozevřenýma očima. Kruci, jemu přece taky chyběla. I po té spoustě let toužil znovu uvidět její úsměv. Přál si, aby se věci tak krutě nezměnily. Aby kolem nich nebylo tolik mrtvých. Aby mohli společně žít i ten normální život, tak jako všichni ostatní.

Aby byl i jeho přítel šťastný.

* * *

Musel se smát, když takhle viděl svou ženu. Natahovala se na špičky a vyskakovala, aby dosáhla na papír přivázaný k noze sovy, která právě vlétla do pokoje. Vypadala v tu chvíli stejně jako on, když mu přišel první dopis z Bradavic. I v očích měla tentýž dychtivý výraz smíšený s obavami. Přál jí to. Byl to jejich slavný den a ona měla právo se radovat. Vždyť kolikrát v životě člověk slaví narození prvního dítěte?

Rozbalila pergamen tak rychle, že ho téměř roztrhla. Jak její oči letěly nad jednotlivými slovy dopisu, veselé jiskřičky pohasínaly, až se vytratily docela.

„Nepřijede.“

Hlas zněl tiše, a přece to jediné slovo zabolelo jako seknutí meče.

* * *

Koutkem oka zahlédl, jak se plameny krbu odrážejí od čehosi pod skříňkou u okna. Vzpomněl si, že právě tam někam mu odlétl knoflík od hábitu, a tak odložil skleničku a vstal, aby ho zvedl. Místo knoflíku ale vytáhl ven obal od čokoládových žabek. Ušklíbl se. Samozřejmě, zase neposlechly. Slyšel ženu, jak před odchodem dětem důrazně nařizovala, aby večer už nechaly sladkosti na pokoji. Jenomže malá dostala včera z Doupěte obrovskou krabici a tak jí pochopitelně nedokázala odolat.

Znovu se posadil, zaklonil unaveně hlavu a opřel ji o horní okraj křesla. Myšlenka na dceru mu na chvíli vymazala z tváře rozčilený výraz. Uvědomil si, jak se celý jeho svět během pár let soustředil okolo zářivých dětských oček. Když k roztomilé holčičce po dvou letech přibyl malý zrzavý rošťák s potměšilým výrazem ve tváři, už si nedovedl představit, že by to mělo být jinak.

Třeba by i tohle mohl být důvod, proč se s přítelem tak odcizili. Když si on začal užívat klidného rodinného štěstí, žil jeho přítel mimo Anglii. Krátce po závěrečné boji odešel pryč ze země, nejprve jako hráč jednoho zahraničního famfrpálového družstva a později se jen tak toulal po světě. Sovy občas přinesly pár kusých zpráv z exotických krajů, kde právě pobýval, ale byly to jen strohé popisy míst, která navštívil. Nejdřív mu trochu záviděl, ale později mu z těch dopisů bývalo spíš smutno. Kdyby nebylo jeho ženy, možná by je ani nečetl.

* * *

„Nazdar, Deane! Co tady děláš?“ plácnul do zad svého spolužáka poté, co ho zahlédl přecházet sem a tam před Krucánky a kaňoury.

„U Merlina, tady je to jak v nebelvírské hale. Čekám tu na--“ Dean nedořekl.

Zvonek nad dveřmi obchodu zaklinkal a v nich se objevila postava jeho přítele. Nadšeně k němu vykročil a popadl ho za ruku, aby mu jí potřásl.

„U všech skřetů, ty už jsi zpátky? Proč ses neozval?“ spustil na něj příval slov, které v něm vyvolala radost, že ho po tak dlouhé době zase vidí. Náhle jako by se s ním svět zběsile zatočil a vrátil ho do časů školních let. Na Deanově tváři viděl, že on je na tom podobně.

„Když už jsme se tu tak sešli, co takhle si jít někam společně sednout?“ navrhl jeho spolužák rozjařeně.

Chtěl horlivě přikývnout, ale žvatlání okolo jdoucích dětí ho vrátilo do reality.

„Maximálně támhle naproti do cukrárny, mám tu totiž s sebou kluka,“ uculil se a pyšně ukázal na malou postavičku, která stála s očima přilepenýma na skle výlohy potřeb pro famfrpál.

„Jasně,“ souhlasil okamžitě Dean. „Že si dáš zmrzlinu, mladej?“

Povšiml si, že jeho přítel nemá z té změny příliš velkou radost, ale Dean už se řítil jako lavina k Fortescuově podniku a táhl za sebou jeho vesele přikyvujícího syna. Přítel pokrčil rameny a vydal se za nimi.

Nakonec koupili zmrzlinu jenom pro chlapce a jeho přítel navrhl, aby se společně přemístili k němu domů, že tam budou mít víc klidu. Netušil, kde přítel po návratu do vlasti bydlí, proto zůstal trochu šokovaně stát, když je v obrovské hale uvítala postavička domácího skřítka, který se jim ukláněl až k zemi. Začal se nenápadně rozhlížet kolem sebe, aby nevypadal jako zvědavec. Jeho syn podobné skrupule neměl a okamžitě se rozběhl k vitríně s vystavenými poháry a dalšími památkami na slavnou famfrpálovou éru majitele. Většina z nich byly nejspíš kopie, protože originály zůstávaly vždycky v pamětní síni klubu, ale už jenom to, že je tu měl, svědčilo o výjimečném postavení hráče. Kluk z nich měl oči navrch hlavy.

„Pánův přítel může jít klidně dál, Merry dá na chlapce pozor,“ šeptl mu skřítek do ucha a vesele na něj mrkl.

Usadili se v pohodlných kožených křeslech v obývacím pokoji, ale hovor poněkud vázl. Hostitel se ponejvíce obracel při řeči na Deana a k němu se choval trochu odtažitě. Dost ho to nadzvedlo. Dobře, objevil se poněkud nečekaně, ale to snad nejbližší přátelé můžou, ne? Několikrát se pokusil zapojit, ale brzy si uvědomil, že jeho historky o rodinných trablech nejsou právě to, co by jeho dva společníky zajímalo. Nakonec se přestal do jejich hovoru míchat úplně a nakvašeně se omluvil, že se půjde radši podívat po synovi. Našel ho v kuchyni spokojeně mlsajícího kopec pudinku politý šlehačkou. Ani za nic se odtamtud nechtěl hnout. Skřítek ho znovu ujistil, že tam chlapce může nechat, a tak se rozmrzele vrátil zpět do pokoje. Během další řeči z Deanových narážek pochopil, že se s jeho přítelem sešli, aby probrali pár věcí pro připravovanou knihu, takže jeho přítomnost působila trochu rušivě. Dean mu to později na Příčné ulici poněkud neochotně potvrdil.

„Promiň,“ ošil sebou při loučení. „Nenapadlo mě, že bude takhle reagovat. Asi by byl radši, kdybyste si spolu mohli popovídat v klidu.“

„Asi,“ zavrčel kysele.

Později se pokusil sám sebe přesvědčit, že tomu tak opravdu bylo. Jenom na křišťálovém skle přátelství se objevila tmavá skvrna.

* * *

Krb pomalu vyhasínal. V matné černi občas probleskl malý plamínek, ale oheň už ztratil svou sílu. Už dlouho seděl v křesle bez hnutí a prsty si bezmyšlenkovitě pohrávaly s broušenou skleničkou, na jejímž dně zbýval poslední lok ohnivé whisky.

Od té doby víckrát nesešli, dokonce ani v Doupěti. Nějak ztratil chuť do podobných akcí a také neviděl důvod, proč by se měli vzájemně zraňovat. Mnohem lepší bylo, když tam přijel se ženou a dětmi sám a v klidu si vychutnali radost z pohody, kterou jim ten dům vždycky nabízel.

Vzpomněl si i na ostatní, kteří tak rádi využívali pohostinství starého domova. Bill s Fleur. Charlie a Helen. Fred a George se svými rodinami. Když o tom teď přemýšlel – ti dva vlastně nikdy nevyrostli. Rodina nerodina, děti neděti, dvojčata si patrně budou hrát celý život. A je jim srdečně jedno, že ostatní jsou z nich na mrtvici a soužití s nimi představuje dennodenní nejisté balancování nad propastí.

Dnes poprvé v jejich bláznění shledával něco uklidňujícího. Pozvedl ruku se skleničkou v gestu přípitku a nepřemýšlel o tom, jak hloupě to zní, ani jak by vypadalo, kdyby ho někdo viděl, že mluví sám se sebou.

Do přítmí pokoje pronesl slavnostní slova: „Na vás, kluci. Na věci, které se nemění.“

V tuhle chvíli strašně, zoufale, úplně ze všeho nejvíc toužil po tom, aby takový byl i on. Jeho nejlepší přítel. Aby se dnešek nikdy nestal.

* * *

Nechtěl tam jít. Jako kdyby v kostech cítil, že to není dobrý nápad. Nikdy si neoblíbil podobné podniky a většinou mu naháněly husí kůži. Nekonečné otravné řeči, falešné chvalozpěvy, pochlebování a postranní pomluvy. Nic jiného to nebylo. Vždyť už jako děti nesnášely ten úlisný ministerský styl, prezentovaný nejdřív Popletalem a posléze Brouskem dovedený k dokonalosti.

Trochu měl své ženě za zlé, že ho k tomu umluvila. Až když ji uviděl scházet po schodech do haly, nádhernou v blankytně modrých šatech s vlasy vyčesanými do složitého uzlu a se stříbrným náhrdelníkem kolem krku, zadoufal, že to nebude ztracený večer. Do podobné společnosti chodili málokdy a tak už téměř zapomněl, jak se dokáže proměnit. Podal jí z křesla tmavomodrý sametový plášť a společně přistoupili ke krbu.

„Moc ti to sluší,“ usmál se na ni, když vykročili z plamenů do mramorové haly ministerstva.

„Děkuju, tohle jsem potřebovala slyšet,“ zašeptala mu do ucha. „Jsem strašně nervózní, bude tu tolik vážených hostů. Obávám se, že jsem už úplně zapomněla, jak se mám v podobné společnosti chovat.“

„Budeš úžasná, jako vždycky. A kdyby něco, tak si uvědom, že i toho nejslavnějšího panáka někdy bolí zuby. To ti ho hned polidští.“

Pohrozila mu prstem, ale napětí v její tváři přece jen povolilo.

Sjeli výtahem do pátého patra. Jednací sál odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci byl pro dnešek vyzdoben zářivými girlandami světel. Pod zrcadlovým stropem viselo množství velkých lustrů a v každém hořely desítky svíček a vyčarovaná okna nabízela výhled na jasnou noční oblohu, kde zářila snad všechna známá souhvězdí. Mezi okny visely portréty slavných kouzelníků v nadživotní velikosti a někteří z nich spolu vážně a důstojně hovořily. Musel se pousmát, když v rohu nad podlouhlým pultem s nabídkou jídla a nápojů všeho druhu objevil obraz muže s dlouhým bílým vousem a půlměsíčkovými brýlemi, zpoza kterých na něj spiklenecky mrkl. Pokud tam mají i něco sladkého, zaručeně se mu tu líbí, pomyslel si a s poněkud větším zájmem se rozhlédl okolo.

Na vyvýšeném místě při jedné z kratších stran haly byl umístěn stůl pro ty nejváženější účastníky banketu. Ubrus na něm byl ozdoben zlatým lemem a v rozích se leskl monogram čestného hosta. Ušklíbl se. Pompéznost a prázdná gesta byly stálou a neměnnou vizitkou ministerstva.

Po několika řečnických projevech naštěstí ztratil večer na formálnosti. Místností se nesla tichá nevtíravá melodie a mísila se s typickým šumem mnohohlasného hovoru. Chvíli jen tak courali po sále a zdravili se se známými. Byl překvapen, kolik jich tu viděl, a když spatřil v očích své ženy veselé jiskřičky radosti, byl rád, že se přece jen rozhodli sem vyrazit.

Pocítil zvláštní hnutí v hrudi, když přes davy hostů znovu a znovu viděl známou tvář svého přítele, a tak po chvíli váhání přece jen zamířili k vyvýšené části sálu.

„Ahoj,“ pronesl směrem k sedící postavě v tmavě zeleném společenském hábitu.

Muž na židle v čele stolu zvedl hlavu a trochu strojeně odpověděl: „Ahoj. Těší mě, že jste přišli.“

Slova nepříjemně zastudila. A nastalé ticho mrazilo ještě víc.

„Dlouho jsme se neviděli. Jak jde život?“ pokusil se přehlušit mlčení alespoň obvyklou frází, ale náhle marně pátral po důvodu, který ho sem vlastně přivedl. Jeho žena popošla dopředu a podala příteli ruku k pozdravu, ale ani její úsměv nedokázal rozpustit studenou atmosféru.

„Znáš to,“ pokrčil jeho přítel rameny.

Trapnou chvilku ukončil zavalitý kouzelník, který se zvedl ze své židle a zamířil k nim.

„Mohl byste na slovíčko?“ poklepal na rameno muži v zeleném hábitu.

„Jistě, pane ministře.“

Přítel výrazně změnil tón hlasu a chystal se povstat. Ministr mu chlácholivě položil na rameno ruku s krátkými tlustými prsty a přinutil ho zůstat sedět. Merlinvíproč se mu před očima objevil obraz Percyho, s jeho podlézavým výrazem ve tváři a snahou o zalíbení přímo čišící z každého gesta. Několik dalších slov pronesli oba kouzelníci šeptem, takže jim nebylo rozumět. Stejně ho jejich debata nezajímala a tak se obrátil k odchodu. Náhle ho do uší uhodila pronesená otázka.

„Kdo to vůbec byl?“

Zarazil se uprostřed kroku a pootočil hlavu zpět ke stolu. Ministr stál důvěrně nakloněn nad jeho přítelem, který v krátkém, ale výmluvném gestu jen pokrčil rameny.

„Jeden z mých spolužáků.“

„Chápu,“ pokýval hlavou tlustý muž. „Pokud je člověk úspěšný, stále se odněkud vynořují zástupy těch, kteří se chtějí hřát v jeho slávě. I kdyby mu v minulosti náhodou jen půjčovali koště.“

Zadržel dech. Do tváří se mu nahrnula červeň nad tou nebetyčnou urážkou a ucítil, jak žena po jeho boku ztuhla. Nechtěl poslouchat tajně jako malý uličník, ale tohle musel slyšet. Musel vědět, jak jeho přítel zareaguje.

Muž v čele čestného stolu ale mlčel.

* * *

Znovu přiložil skleničku k ústům, ale na dně už nebyla ani kapka. Otráveně ji postavil na stolek. Chvilku si pohrával s myšlenkou, že si nalije další, ale pak zvítězila lenost. Nechtělo se mu jít znovu k baru. Stejně mu manželka pořád říká, že by neměl před spaním pít, protože potom špatně usíná. Unaveně se zvedl z křesla a vydal se po schodech nahoru.

V ložnici se ještě svítilo. Když otevřel dveře, zvedla jeho žena hlavu od knihy a pátravě se na něj podívala. Zamířil do koupelny a když z ní po několika minutách opět vyšel, ležela už pod přikrývkou, i když oči měla stále otevřené. Natáhl se vedle ní a složil ruce pod hlavou.

„Taky jsem se tolik změnil, Hermiono?“

Dlouho bylo ticho, takže se začal bát její odpovědi.

„Všichni se měníme. Pod vlivem okolí, štěstí, zármutku a dalších emocí, které prožíváme,“ mínila mudrlantsky. „To jenom příběhy v knihách zůstávají stejné.“

„Proto je máš tak ráda? Myslím knihy,“ obrátil k ní hlavu. „Protože se nemění?“

„Taky,“ usmála se. „Ale hlavně mám ráda tebe, Rone.“

Na krátký okamžik uviděl v těch oříškových očích stejný žár a oheň, se kterým kdysi obhajovala práva skřítků nebo řešila nějaký zapeklitý domácí úkol. A kterým mu dávala najevo, co k němu cítí.

„Ty jsi moje jistota, lásko,“ zašeptal a přitáhl si ji blíž do náručí. Její ruce ho objaly kolem ramen. Zašátral poslepu za sebou a místnost se ponořila do tmy.

„Ne každá změna je k horšímu,“ poznamenala ještě, když se jejich rty na chvíli vzdálily.

„Já vím, jenže některá strašně bolí. Třeba když se z nejlepších přátel stanou bývalí.“

Kam jsme se poděli
kam jsme se to poděli
kde je ti konec můj bývalý příteli
zmizels mi nevím kam
sám sám sám
dýchám tady sám

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Au podruhé

(Casiopea, 30. 3. 2012 0:13)

A nejstrašnější je, když někdo dokáže psát tak, že je to tak reálné. :) Celou dobu jsi mě nechávala v napětí, kdo že je ten odcizivší se (ech... to je ale slovo). Bylo to výborné. :)

Ginny...

(Abigail, 29. 11. 2010 3:13)

Tohle se mi strašně líbilo. Vím, že to zní zvláštně, jenže já jsem jeden z těch nemnoha, kteří věří v konec paní Rowlingové. Harry a Ginny patřili k sobě a tohle... tohle tak dokonale krutě vystihuje něco, co se dost klidně mohlo stát... jsem ráda, že v kinze to tak nedopadlo. A líbilo se mi, jak se z Rona stal ten rodinný týpek...

Re: Ginny...

(Jacomo, 29. 11. 2010 12:30)

JKR napsala příběh s pohádkovým vyzněním, což jí rovněž nemám za zlé - všichni potřebujeme k životu sny a pohádky nám do nich otvírají brány. Já jsem tady prostě jen byla víc realistická.
Ron nic jiného být nemůžu - když má za mamku Molly :-)