Na sovích křídlech

Zaslechla slabé zakňourání a okamžitě procitla. Chvíli ležela téměř bez dechu, ale ten zvuk se už znovu neozval. Úlevně se tedy zachumlala zpět pod přikrývku. Věděla, že spánek nejspíš definitivně odešel, ale vidina několika minut klidu navíc byla strašně lákavá a tak si dopřála trochu toho posledního lenošení, než jí začne ranní kolotoč.

Pod zavřenými víčky jí začaly defilovat pestré obrazy. Vzpomínala na poslední návštěvu u Harryho. Vůbec neměla v úmyslu tam jít, ale odpoledne nečekaně potkala před Medovým rájem Weasleyovic dvojčata a ta jí k tomu přemluvila.

„Tak dobře, na chvilku se tam zastavím,“ svolila po mnoha jejich přesvědčovacích pokusech.

„To je skvělý,“ zajásal Fred a neohrabaně ji objal, „Ginny říkala, ať dorazíme tak na šestou.“

No, ta z nás bude mít radost, pomyslela si Hermiona zamračeně a když dvojčata se smíchem zamířila ke svému obchodu, vrátila se honem zpátky do cukrárny, aby koupila nějaké mlsky pro Jamese, Siria a Lily.

Kolem šesté zavrhla možnost přemístění a raději se k Potterovým vydala krbem. První, koho spatřila, když vystoupila z plamenů, byla právě Ginny.

„Kde se tu bereš, tebe jsem nečekala…“ vykulila na ni kamarádka oči.

Hermiona si povzdechla: „To kluci. Nedali jinak, než ať taky přijdu. Aspoň na chvilku. Nevadí ti to?“

„Copak jsi mi tu někdy vadila? Spíš se mi po těch našich společných odpoledních stýská. Už sem tak často nechodíš,“ dodala trochu vyčítavě Ginny.

„Však já zase začnu, jen jak to bude trochu možné,“ usmála se Hermiona.

„Dneska nebudeme nic dělat. Dám jenom klukům večeři a pak si pěkně sedneme do koutka a pořádně pokecáme. Kdo ví, kdy se nám to zase povede.“

Se smíchem přešly do kuchyně, kde už vedle Harryho seděli tři další hladovci. Hermiona se sesunula na židli vedle Rona a Ginny začala nalévat do talířů polévku.

Náhle do místnosti s pláčem vběhla malá Lily.

„Mamí… kluci mi… vzlyk… proměnili panenku… vzlyk… v myš,“ stěžovala si přerývavě. „Strašně… jsem se… vzlyk… lekla.“

Fred s Georgem a Harrym se neudrželi a propukli v smích.

„Hele, ono… chacha… je to… chacha… dědičný?“ slzel smíchy George.

„Ohromná sranda,“ zavrčel kysele Ron a natáhl k Lily ruce. „Pojď sem, to nic není, zase ji přeměníme zpátky. A pak se domluvíme, co jim za to provedeme, jo?“

„To je fakt výchovný,“ ušklíbla se Ginny, ale očima vyslala tiché signály Hermioně. Vidíš, jak se snaží? říkal její pohled.

Jo, holka, vidím, pomyslela si Hermiona. Snaží se. Už dlouho. Však má taky proč.

Ono odpoledne v Doupěti, kdy se po měsících odloučení znovu setkala s Ronem, si toho moc neřekli. Kdyby zvědavě nevyslechla jeho rozhovor s Harrym, neměla by nejmenší tušení, proč se vlastně vrátil. Vlastně se jí pouze omluvil za to, jak tenkrát odešel. Když ji požádal, jestli by se mohli zase někdy vidět, jen pokrčila rameny.

Několik následujících týdnů na něj ale narážela téměř neustále. Když po službě opouštěla areál nemocnice, postával právě ve vstupní hale a bez uzardění tvrdil, že byl právě na převazu. Ruka se mu moc dobře nehojila, ale když se takhle potkali podesáté, přestala věřit, že je to jen náhoda. Asi mu to taky začalo připadat jako obehraná zápletka a tak se pro změnu začal motat poblíž Potterových. Často se objevoval, jakmile se chystala k odchodu a nabízel jí doprovod.

Největší šok ale zažila jedno úterní odpoledne, když přišla jako obvykle hlídat malou Lily, aby si mohla Ginny obstarat nějaké pochůzky a nákupy. Přemístila se před branku do zahrady a přes plot se jí nabídl nečekaný výhled. Po trávníku pobíhal Ron, kterému za krkem seděla James a kousek dál se v podobné pozici nacházeli Sirius a Lily. Zahradou se nesl veselý smích a halekání.

„Hyjé, hyjé, koníčku, utíkej,“ popoháněl James Rona a švihal ho imaginárním bičíkem.

„Hyjé, Siliusi!“ křičela Lily a snažila se napodobit svého bratra. Oba „koně“ utíkali jako o život, nakonec však okolo cíle, představovaného květináčem, proběhl dřív Sirius. Holčička radostně zavýskla.

Hermiona zůstala stát s rukou na klice vrátek jako přimražená. Ron si hraje s dětmi? On, který se jim vyhýbal jako Mundungus poctivé práci?

V zahradě zatím zaregistrovali její příchod a hrnuli se k vrátkům. Malá Lily ale v běhu zakopla a natáhla se jak široká tak dlouhá na trávník. Ron se rychle shýbl a zvedl ji do náručí. Drobnými ručičkami ho objala kolem krku a vlepila mu na tvář mlaskavou pusu. Hermiona vytřeštila oči.

„Máš trochu zpoždění a Ginny už musela odejít, tak jsem se nabídl, že je pohlídám,“ vysvětloval Ron váhavě svoji přítomnost, zatímco hladil holčičku po vláskách. „Tak já už půjdu, když jsi tady,“ dodal a postavil Lily na zem. Ta se ihned spolu s brášky vrhla na pytlík se Bertíkovými fazolkami, které jim Hermiona přinesla.

„Fajn,“ zamumlala tiše. „A díky.“

„Nemáš zač,“ ušklíbl se. Pak se rozpačitě ošil a dodal: „Nešla bys se mnou zítra na večeři?“

Snad ještě pod vlivem předchozí neuvěřitelné scény omámeně kývla. Po tváři se mu rozlil šťastný úsměv.

„Vyzvednu tě v sedm před nemocnicí,“ zavolal ještě a byl pryč.

Hermioně to však nešlo z hlavy. Byla nakloněna myslet si, že na ni Ron rozehrál nějakou taktickou přesvědčovací hru. Když se později vrátila Ginny, začala na ní vyzvídat. To, co ale kamarádka vzápětí řekla, jí ještě víc zamotalo hlavu.

„Ne, už je hlídal víckrát. Že lítá s Harrym a kluky na košťatech na louce za Doupětem, mě nepřekvapuje, ale když ho vidím, jak si hraje s Lily, vždycky žasnu. Tuhle tu byl, když jsem ji dávala spát a malá chtěla pohádku jen od něj.“

„Pozval mě zítra na večeři. Souhlasila jsem, ale…“ odmlčela se.

„Ale nevíš, jestli jsi připravená mu znovu důvěřovat, viď?“ doplnila chápavě Ginny. „V tom ti neporadím. Do budoucnosti nikdo z nás nevidí. Je to můj bratr, ale za to, co ti tehdy provedl, mám ještě dneska chuť ho občas roztrhnout jako hada. Harry ale tvrdí, že se hodně změnil.“

Hermiona jen zamyšleně hleděla z okna.

„Myslím, že si spolu teď rozumí daleko víc než před jeho odjezdem do Brazílie. Trochu mi to připomíná jejich spojenectví ještě ve škole,“ uvažovala nahlas zrzečka, zatímco míchala na sporáku omáčku. „A ujišťuju tě, že kdyby ti chtěl Ron ublížit, tak ho Harry přerazí.“

„To vím,“ pousmála se nejistě Hermiona. Bránila se zuby nehty tomu dát Ronovi znovu svoji důvěru, ale on postupně bořil všechny hradby, jež si kolem sebe vytvořila. Ačkoliv se mu zranění, která si přinesl ze svého brazilského působení, nikdy úplně nezhojila a donutila ho opustit profesionální dráhu brankáře, začala doufat, že se nevrátil jen kvůli tomu.

Už to budou dva roky, na té poslední návštěvě si o tom s Ginny zrovna povídaly. Škoda jen, že společný večer u Potterových skončil trochu předčasně. Hermiona nesla právě do obývacího pokoje podnos s čajem, když se jí najednou udělalo špatně, až jí tác vypadl z chvějících se rukou. Chytla se za břicho a s hekáním se sotva odplížila ke křeslu. Kluci začali zmatkovat, ale Ginny duchapřítomně přivolala pomoc a spolu s lékouzelníkem ji přepravila do nemocnice…

Zřejmě musela přece jen na chvilku zdřímnout, protože Ronovu přítomnost zaregistrovala, až když se k ní pod pokrývkou přitiskl. Jak ji na nahé pokožce zašimraly pramínky jeho vlasů, neubránila se tichému smíchu.

„Jsi příšerný, víš to? Nikdy mě nenecháš dospat.“

Položil jí něžně prst na ústa: „Pšt, ať nevzbudíš…“

Pozdě. Z rohu místnosti se toho rána už podruhé ozval slabounký pláč. Ron okamžitě vyskočil a než stačila cokoliv říct, sklonil se a zvedl z postýlky malý vrnící uzlíček. S něžným úsměvem jí ho položil do náručí.

V tu chvíli věděla, že se nezmýlila, když se rozhodla Rona znovu pustit do svého srdce. Život je přece tak krásný.