Na sovích křídlech

Poznámka: Jenom romance by nám ale dlouho nevydržela. Život má totiž i své temné stránky. Co takhle trocha příšeří azkabanského vězení? Nebo snad raději menší noční můra?

Laboratoř opustil jako poslední. Zbytek dne střídavě studoval předané materiály a poslouchal Adamsovy a Hermioniny poznámky nad vyráběnými lektvary, prozatím do nich však nezasahoval. Když si ale uvědomil, že už potřetí čte tutéž pasáž, přinutil se soustředit svoji pozornost na popsaný postup. Někdy kolem poledne mu přinesla výsledky své dosavadní práce i ona a tak měl dostatečnou záminku, proč se zdržet do pozdních hodin.

Sotva se k večeru za jeho podřízenými zavřely dveře, odhodil pergameny na stůl a úlevně se opřel na židli. Jeho první den v novém působišti neproběhl právě nejlépe. Když se rozhodl tohle místo přijmout a překousnout nezbytnost návratu do vlasti, nečekal, že bude tak brzy nucen čelil minulosti.

Nechápal, proč ho tolik vyvedla z míry přítomnost té dívky. Odmítal si připustit, že by za to mohl fakt, že se její osobou během včerejšího dne několikrát zabýval, takže mu v ten okamžik připadala jako zhmotnění jeho myšlenek. Od chvíle, kdy ho téměř přejel kočár, odvážející ji coby nevěstu londýnskými ulicemi, se přistihl, že se jeho myšlenky občas rozeběhly zvláštní cestou. Někde tím směrem ležela dřevěná truhla a vyděšené hnědé oči… Kdysi, v tom dávném zapomenutém snu, v nich uviděl něco nádherného. Důvěru. Světlo, o kterém si myslel, že nenávratně zhaslo v zeleném ohni zlých kouzel, mu nečekaně dalo sílu, kterou už začínal pomalu ztrácet. Po Brumbálově smrti v sobě nějak nemohl najít energii, aby dál vzdoroval nátlaku Pána Zla a nepodlehl znovu temným stránkám magie. Ony jiskřičky hnědých očí však znovu zažehly plamen vzdoru.

Ale možná, že si to jen nalhával, třeba to v těch očích vůbec nebylo. Roztržitě si prohrábl vlasy a vstal. Už dlouho na tu dobu nevzpomínal. Většina těch vzpomínek byla nepříjemná nebo i bolestivá a on rozhodně nepatřil k lidem, kteří by se utápěli v sebelítosti. Prostě se tehdy rozhodl, jak se rozhodl. Byla to jeho volba. A stejně jako u té současné nezáleží na tom, co ho k ní vedlo, protože důležité je to, co přinese. Má před sebou důležitější úkoly, než se zabývat nějakou Hermionou Grangerovou. Vlastně Weasleyovou.

Snape se ušklíbl, jak se mu v mysli vynořila další myšlenka. Původně ředitele při představování zarazil, protože nijak netoužil slyšet příjmení jejího manžela, ale pak si uvědomil, že o ní stále mluvil jako o Grangerové. Nechala si svoje dívčí jméno?

Shrábl ze stolu štos pergamenových svitků a vhodil ho do zásuvky. Úsporným pohybem hůlky zhasl světla v laboratoři, vyšel na chodbu a zajistil dveře kouzlem. K zabezpečení se sice využívá prastará magie tohoto místa, která mimo jiné zabraňuje se v těchto prostorech přemísťovat, ale on byl rozhodnut tomu ještě trochu vypomoct.

Když opustil chráněné území Toweru, byla už tma. Lodě na hladině řeky na sebe blikaly výstražnými světly a plovoucí restaurace a vyhlídkové čluny vítaly první večerní návštěvníky. Popošel do stínu blízkých stromů a přemístil se. Hlasité prásknutí zaniklo v hrkotu kočáru, který přeplněn turisty mířil k osvětlenému mostu.

Večer v Děravém kotli se podobal večerům, jaké trávil v zemi za oceánem. Do pozdních nočních hodin si četl a nedovolil tak myšlenkám, aby se vydávaly nežádoucími směry a rozptylovaly jeho koncentraci. Už léta dával přednost tomu usnout únavou třeba i v křesle, protože tak měl alespoň malou naději, že se vyhne těm snům. Dnes si to přál víc než kdy jindy, věděl však, že doufá zbytečně.

* * *

Dřevěná pryčna v rohu byla jediným nábytkem v místnosti. Mezi hromadou špinavých hadrů, které na ní byly bez ladu a skladu naházené, by jen bystré oko pozorovatele rozeznalo ležící postavu. Muž, pro kterého byla tahle místnost už pět let domovem, spal zahrabán pod cáry přikrývek a hlasitě chrápal. Ta tam byla vznešená póza šlechtice, se kterou sem před tou nekonečnou dobou vstupoval. Už tehdy měl srdce sevřené strachem, ale navenek se snažil působit jako dokonale se ovládající člen vznešené rodiny.

Kameny obklopující úzký prostor by ale mohly vyprávět. Mohly by barvitě vylíčit, kolik zoufalství se ozývalo z úst vězněného mladíka během dlouhých dnů a ještě delších nocí. Kolik slz proteklo přes téměř průsvitné prsty, aby se vpilo do bavlněného povlaku polštáře. Kdy se z šedých očí postupně vytratil lesk vzdoru a tělo zvyklé na hřejivý dotek sametu nebo chlad saténu smířeně ulehlo na drsný uválený slamník.

„Hej, ty tam! Vstávej!“

Hlas se odrazil od hrubých kamenných zdí a strážcovy ruce drsně zatřásly mladíkovým ramenem.

„Vstávej, máš tu návštěvu.“

Pod zcuchanými mastnými prameny světlých vlasů se otevřelo jedno oko. Jeho šedomodrá duhovka pomalu zaregistrovala obrys vysoké postavy, ke které patřil neurvalý hlas. Vzápětí napůl probuzené uši zaslechly ještě další, mnohem tišší šepot.

„Jste si opravdu jistý, že je to on? Pro Merlina, nikdy bych ho takhle nepoznal…“

Mladík otevřel i druhé oko a beze spěchu se posadil. Tady nebylo kam chvátat. Každá vteřina, každý okamžik zabitého času mu vyplňoval tu nekonečnou prázdnotu, která ho obklopovala.

„Koukej si stoupnout, ty mizero!“ zahulákal znovu strážný a své doporučení podpořil kopnutím do vězňova kotníku. „Návštěva z ministerstva se nepřijímá jako kumpáni v hospodě!“

Mladík se vyškrábal na nohy a pokusil se zaostřit na nečekaného návštěvníka. Postava otálející zatím ve dveřích popošla do středu cely. Menší zavalitý čaroděj se v těchto prostorách zjevně cítil nesvůj. Zatřepáním ruky naznačil strážnému, aby poodstoupil, a vytáhl z pláště svitek pergamenu.

„Draco Malfoyi, na základě žádosti posoudil Starostolec rozsah provinění a přihlédl k vašemu chování po dobu zdejšího pobytu. Protože během uplynulých let na vás nebyla podána žádná stížnost, rozhodl se žádosti vyhovět. Zbylá část trestu se vám podmínečně promíjí a to s odkladem na dva roky.“

Bývalý premiant Zmijozelu se ušklíbl při zaslechnutí honosného slovního spojení ´zdejší pobyt´, ale pak se částečně otupělá mysl zarazila nad jiným sdělením. Na základě žádosti… Čí žádosti? On o žádné prominutí trestu nebo předčasné propuštění nežádal. Že by se o to postarala matka? Pochyboval o tom.

Obtloustlý čaroděj sroloval pergamen a zastrčil ho zpět do pláště. Nejistě přešlápl na místě s pocitem, že by snad měl ještě něco říct.

„Musí ještě proběhnout… nějaké ehm… formality. Během… asi dvou dnů… budete venku,“ vykoktal ze sebe a nervózně přitom zavíral a rozevíral prsty pravé ruky. Zřejmě v ní postrádal jistotu hůlky. Pak se obrátil k dozorci a poněkud úsečně poznamenal: „To je všechno. Půjdeme.“

Když se za nečekaným návštěvníkem i strážným se zaskřípěním zavřely dveře cely, Draco Malfoy se znovu natáhl na dřevěnou pryčnu a složil ruce pod hlavou. Rozhodně nejásal nad nečekaným příslibem svobody. Spíš než úlevu cítil strach. Jestli ho Azkaban naučil něco užitečného, pak to, že nic není v životě zadarmo. Za všechno se musí platit. I když to vypadá jako dar.

* * *

Ruce.

Byly tu zas. Svíraly ho v drsném objetí, sápaly se mu po hrdle, strhávaly z něj poslední cáry hábitu. Nebylo před nimi úniku. Jakmile se mu zdánlivě podařilo se jim vytrhnout, znovu po něm chňaply s ještě větší zuřivostí. Byly jako chapadla nestvůry, provazy, které poutají odsouzeného, řetězy stahující kotvu do temných mořských hlubin. Obtáčely ho jako nekonečný černobílý had.

Černá připomínala noc, ve které ji viděl naposledy. Vrásčitá, mrtvá ruka ho rdousila svými výčitkami, takže už téměř zapomněl, že uměla být chápavá a konejšivě ho hýčkat ve své dlani. Kdysi pevně držela záchranné lano, které hodila tonoucímu. Dnes měla barvu jeho svědomí.

Bílá v sobě skrývala zlo tak strašné, že pro něj ani žádná barva neexistuje. Nabízela moc, slávu, bohatství; rozdávala však smrt. Všechny plané sliby protekly mezi dlouhými prsty a nezanechaly po sobě sebemenší otisk. Kromě puncu zrady.

Černá a bílá. Ruce, které ho držely nad vodou a které ho shodily do nejhlubší propasti.

* * *

Trezor ve zdi byl dnes opět zakryt obrazem a podlouhlou pracovnu osvětlovaly pouze plameny z krbu. Poblíž něj seděli v křeslech dva muži, jejich stíny vytvářely na podlaze a protější stěně bizardní tvary. Starší z nich, drobný mužík s knírem se právě lehce naklonil dopředu, aby převzal podávaný pergamen. Malá bystrá očka pohlédla pátravě do tváře druhého muže, částečně skrytého ve stínu mohutného opěradla křesla.

„Myslíte si, že je to vhodná volba? Přece jen – vzhledem k okolnostem…“ položil směrem k postavě v pološeru otázku.

„Právě vzhledem k těm okolnostem se domnívám, že jeho zapojení do našeho plánu je ideální řešení. Ostatně má ten správný základ už z rodiny.“

Hlas mladšího muže zněl sebejistě a autoritativně. Nebylo pochyb o tom, kdo zde má hlavní slovo.

„A pokud byste chtěl namítnout, že je ještě příliš nezkušený-“

Bělovlasý muž naznačil rukou nesouhlas: „Ne, to v žádném případě. Je potřeba pro naši věc získat co nejvíc kouzelníků, především z řad těch mladých. Kdy ho budete kontaktovat?“

„Co nejdříve, nejlépe hned během příštího týdne,“ informoval staršího muže jeho společník. „Těch pár dnů by mu na aklimatizaci v novém prostředí mělo stačit.“

„Dobrá, očekávám vaši zprávu nejpozději v sobotu. Setkání by se mělo uskutečnit asi za měsíc, do té doby musíme mít jasno, kdo stojí na naší straně.“

Mužík rázně vyskočil z křesla a nasadil si na hlavu buřinku, kterou měl do té doby položenou na stolku. I druhý muž povstal, oba si podali ruce a starší z nich se natáhl na krbovou římsu pro dózu s letaxem.

„Ministerstvo,“ pronesl překvapivě zvučným hlasem a zmizel v plamenech.

* * *

Probudil se uprostřed noci, zpocený a vyčerpaný jako po těžkém zápase. Přerývavě oddychoval. Před očima měl stále ještě obraz černobílého hada, který ho před chvílí v hrůzném snu opět pronásledoval. S krátkými přestávkami už celých šest let.

Odhodil zmačkanou a propocenou přikrývku a unaveně se posadil. Do místnosti pronikal přes špínou zašedlé okno slabý proud světla z ulice, ve kterém se zahleděl na svoje ruce položené na kolenou. V mihotavém příšeří byly ještě bělejší než ve skutečnosti. Nenáviděl je. Nenáviděl vzpomínky na to, co všechno musely tyhle ruce udělat. Nenáviděl prsty, které i přes to, co učinily, pořád mohly svírat hůlku a míchat lektvary.

A nejvíc nenáviděl tu skvrnu na levém předloktí.

Okamžik, kdy mu na to místo Voldemortova hůlka vpálila obrys lebky s hadem, si pamatoval, jako by se to stalo včera. Matné příšeří ponurých ruin starého opatství kdesi na jihu Anglie. Stíny postav v pláštích s maskami přes obličej. Magický kruh zasvěcení. Odhalené levé předloktí a pramen zeleného světla kreslící mu na bledou kůži znak věrných. Nebolelo to. Tehdy ne. Bolest přišla až později.

Vlastně byl tuctový případ. Mladý, sotva sedmnáctiletý naivní blázen, který lačně natahoval ruce po všem, co mu vstup mezi Smrtijedy sliboval. Zmijozelská ctižádost a vlastní zoufalá touha po uznání ho přivedly až na samou hranici.

Přejel ukazovákem po tmavě hnědé skvrně, ve kterou se Znamení změnilo po Voldemortově smrti. Svraskalá, ztmavlá kůže vyhlížela jako jizva po spálenině. V jeho snech se ale po bílé ruce stále plazilo štíhlé hadí tělo a obtáčelo se kolem lebky. Tak, jak ho v té podobě tenkrát v Malfoy Manor uviděly i ty oříškové oči. Za denního světla vzpomínal na jejich poslední setkání s příjemným pocitem z důvěry, s jakou se svěřila jeho rukám, když ho ale v temných nocích sužovala noční můra, vracel se mu okamžik, kdy se uvolněný rukáv svezl k lokti a její pohled spočinul právě na symbolu prokletí. Proč se musel právě tehdy postavit mezi ně? V té chvíli nejvíc za celý svůj život litoval, že na těle nosí onen černý cejch.

Po zádech mu přešel proud studeného vzduchu. Oheň v krbu už dávno vyhasl, takže v místnosti bylo dosti chladno, proto raději ulehl a přitáhl si přikrývku přes ramena. Pochyboval o tom, že se mu podaří usnout, na to byla jeho mysl příliš rozjitřená. Nechtěl, aby se vrátil černobílý had a tak si před oči znovu a znovu přivolával Hermioninu tvář. Myslí se mu míhaly střípky vzpomínek. Náhle ho napadla zvláštní myšlenka. Jako čerstvá novomanželka má být na svatební cestě. Přece není tak pohlcena prací, aby si nechala ujít takový životní zážitek. Sice už ve škole projevovala mimořádnou ctižádost, ale tohle prostě ženy nedělají…

Krátce poté ho do své náruče vtáhl pitoreskní snový svět. Obrazy vykreslené rozverným štětcem fantazie se pospojovaly do neskutečného příběhu, který svým způsobem také představoval noční můru. I kdyby měl Severus ve zvyku se se svými sny svěřovat, tenhle by určitě nikdy nikomu nevyprávěl.

další kapitola