Ti, kteří přežili - třetí kapitola
Originál viz http://www.fanfiction.net/s/2544317/3/Survivors
Trvalo mu dlouho, než sebral odvahu, aby sem přišel.
Kde se dům nachází, mu matka sdělila už před časem. Ale Draco dlouho nevěděl, jestli chce toho muže znovu vidět. Snape mu od samého počátku lhal… mistru lektvarů důvěřoval a považoval si uznání a chvály, které mu tak velkoryse věnoval. Teprve když obdržel své vlastní poslání, sám nejistý, jestli je zvládne vykonat, a vyděšený z možné ztráty šance vykoupit svoji rodinu, otočil se ke staršímu muži zády. A dokonce i poté mu Snape přispěchal na pomoc, zabil Brumbála a ochránil ho…
Ale byl zvěd. Celou tu dobu.
Draco unikl Azkabanu jen o vlásek. I když byl technicky vzato Smrtijed, byl schopen pravdivě přísahat, že se jeho život a rodina ocitly v ohrožení… a nakonec po tom všem Potterovi pomohl, z větší části kvůli strachu z toho, co by mohl Voldemort udělat, kdyby přežil, než pro cokoliv jiného. Matka měla pravdu… pravda mohla představovat větší ochranu než lež, pokud se používala správně. I ona se dočkala propuštění… koneckonců měla s Voldemortem do činění ještě méně než on. Poté se z nich samozřejmě stali vyvrhelové společnosti a většina rodinného jmění šla do kytek, ale zůstal naživu a na svobodě, což bral a byl za to vděčný.
Dokonce ani teď si nebyl jistý, na co se to chce Snapea zeptat. No dobře, tak ne… věděl, na co se ho chce zeptat. Ale utíkat k němu jako dítě, které žadoní o ujištění, že ho měl Snape opravdu rád a chránil ho, protože chtěl a nikoliv z nějakého svého vlastního rafinovaného důvodu… to se mu nechtělo.
Zaklepal na malé, oprýskané dveře a zamračil se. Možná, až ho uvidí, bude vědět, co říct.
Pak se dveře otevřely a to, co chtěl říct, z něj vypadlo samo. „Co TY tady děláš?“ vyhrkl v absolutním úžasu.
Grangerová se na něj zahleděla… byla to ona, i když vypadala velmi odlišně. Vlasy měla svázané do pevného copu a působila unaveně a trochu nerozhodně. A ani trochu ji netěšilo, že ho vidí. „Mohla bych se tě zeptat na totéž,“ prohlásila zpříma. „Co chceš?“
„Vidět profesora Snapea. Tohle je jeho dům,“ řekl Draco, ale v hlase se mu ozval stín nejistoty. „Nebo ne?“
„Ano.“ Ustoupila, nechala ho vejít do žalostně malého, kobku připomínajícího obývacího pokoje. „Dal jsi mu vědět, že přijdeš?“
„Ne.“ Draco se otočil, založil si ruce na prsou a zamračil se. Najít tady ze všech lidí zrovna ji… „Co tu děláš, Grangerová?“
„Starám se o něj,“ pronesla chladně. „Někdo musí.“ Nevšímala si Draca stojícího s pusou dokořán a přešla k jedné z knihoven. Otevřela ji a odhalila průchod k úzkým schodům. „Řeknu mu, že jsi tady. Když se rozhodne tě přijmout, nerozčiluj nebo nerozrušuj ho… není to pro něj dobré.“ Vešla a knihovna se za ní zabouchla.
Dlouhou dobu se za ní díval. Hermiona Grangerová? Tady? ´Starám se o něj´? Co měla ta poněkud nevyzpytatelná mudlovská šmejdka za lubem? Přece si nemohla myslet, že by mohla podvést nebo oklamat Severuse Snapea… a i když se s postupujícím věkem její vzhled vylepšil, rozhodně neměla po fyzické stránce zrovna co zvláštního nabídnout. Tak proč byla tady? Proč ji Snape nevyhodil?
Prohlížel si další police s knihami a začínal netrpělivě zvažovat, že odejde, když zaslechl, jak se knihovna znovu odklopila. Otočil se, aby to Grangerové řádně vytmavil. A trhl sebou.
Snape si toho všiml a pousmál se. „Obávám se, Draco, že jsi mě nezastihl zrovna v nejlepší kondici,“ poznamenal suše. V příšerné, neúmyslné parodii na svoji obvyklou rozvážnou chůzi dokulhal ke křeslu a s tichým povzdechem se posadil. „Co tě sem přivádí?“
I když Draco věděl, co chce říct, pohled na muže, kterého od dětství respektoval a obdivoval, ho připravil o řeč. Po obličeji hluboké, nafialovělé jizvy, vyhublý až na kost a nápadně slabý… Grangerová řekla, že se o něj stará, ale neuvědomil si, co tím myslela. „Já… chtěl jsem vás vidět, pane,“ pronesl nejistě, a pak by sám sobě nejradši nakopal. Znělo to tak hloupě.
„Tak mě vidíš.“ Snape se opřel v křesle a jeho zbylé oko pozorovalo bývalého studenta chladným, vypočítavým pohledem. „Přišel sis jenom vychutnat přehlídku příšerností, Draco, nebo sis chtěl taky promluvit?“
„Já… nevěděl jsem to,“ zajíkl se Draco. „Že to bylo tak zlé. Kdybych to věděl, přišel bych dřív.“ A byla to pravda. Mistr lektvarů se k němu choval s obezřetnou vlídností, nabídl mu výjimečné uznání a přijetí. Na světě existovalo jen pár lidí, u kterých byl Draco ochoten přiznat, že pro něj hodně znamenají.
Snape si ho pronikavě prohlížel, a pak se trochu uvolnil a koutky úst se mu na chvilku zkroutily úsměvem. „Kromě slečny Grangerové o tom ví jen málokdo,“ připustil. „A ona je, jak si jsi zajisté vědom, příšerně zvědavá. Rozhodně jsem neměl v úmyslu dovolit jí, aby to zjistila.“
Draco přikývl a značně zmateně se zeptal: „Pane… proč je tady? Proč jste se jí nezbavil, pokud nechcete, aby tu byla?“
Úsměv povadl a muž se odvrátil. „Protože nemůžu,“ pronesl poněkud ponuře. „Díky mému zranění a nedávné nemoci jsem… značně zesláblý. V tuhle chvíli mi chybí schopnost vystrnadit tu ničemnou holku z mého domu. Ujišťuju tě, že ji osobně vyhodím v momentě, kdy toho budu schopen.“
Draco ztěžka polkl. Pokud Snape přiznal slabost, musel na tom být opravdu špatně. „Já… chápu.“ Posadil se na okraj úzké pohovky a lehce se zamračil. „To ale nevysvětluje, proč ona-“
„Draco, pokud jediné, o čem si přeješ debatovat, je přítomnost slečny Grangerové, možná by bylo prospěšnější probrat to s ní. Ohledně důvodů pro svoji zdejší přítomnost je schopná zajít do podrobností. Já nikoliv.“
„A… ano, samozřejmě, pane,“ vycouval Draco a sklopil oči ke svým rukám. Na to se uchýlil k formalitám. „Matka mě požádala, abych vám vyřídil její omluvu. V tuhle chvíli vás nemůže navštívit, ale možná tak učiní někdy v budoucnu. Požádala mě, abych vám poděkoval, že jste dodržel slovo.“
Snapeův výraz trochu změkl. „Prosím, pozdravuj ji ode mě. A… pokud možno zmírni trochu zprávu o mém stavu. Zotavuji se a není důvod přidělávat jí starosti.“
Draco přikývl. „Jistě. V současné době se… velmi snadno rozruší. Neudělám nic, co by to ještě zhoršilo.“
Muž přikývl. „Předpokládám,“ začal poněkud chmurně, „že chceš slyšet o mé… loajalitě. Během války.“ Draco nadskočil a ihned sklopil hlavu. „To z mé strany nevyžaduje žádné mimořádné deduktivní schopnosti. Na tvém místě by mě to také zajímalo.“
„Ano,“ přikývl Draco a prsty položené na kolenou zaťal v pěst. „Chci vědět… proč jste tak často měnil strany.“
„Často ne,“ odvětil Snape chladně. „Strany jsem změnil jen jednou, Draco. Litoval jsem své věrnosti k Pánu zla, šel jsem za Brumbálem a on mě přijal a odpustil mi. Od toho dne patřila moje loajalita jen jemu a mému vlastnímu svědomí.“ Když se na něj Draco překvapeně díval, svraštil obočí a dodal: „Ano, jedno vlastním. Poněkud zakrnělé, ale vlastním.“
Draco se zamračil. „Jednou jste mi řekl, že svědomí je slabost,“ poznamenal vyčítavě. Takže Snape mu lhal.
„Pokud si vzpomínám, řekl jsem ti…“ Snape na okamžik zavřel oko a zamyslel se. „Jen slabost nám dovoluje být ovládán bodáním svědomí. Stejně jako strachem, hněvem a pýchou, které jsou taky špatnými rádci.“ Znovu otevřel oko a podíval se na Draca. „Říká se, pokud si to vybavuješ, že pýcha je dobrý sluha, ale špatný pán. Snažil jsem se ti beze slov naznačit, že všechny tyto čtyři vlastnosti jsou užitečné, jen když jsou pod kontrolou… pokud ovládají ony tebe, pak jsi slabý.“
„Mohl jste mi to říct takhle!“ vyštěkl Draco. Mýlil se, Snape nebyl jiný… byl naprosto stejný jako jeho otec, prostě očekával, že Draco pochopí, co mu bylo řečeno, co potřeboval vědět, i z toho nejmenšího náznaku.
„Neodvážil jsem se!“ napřímil se Snape a v oku mu blýsklo zlostí. „Snažil jsem se tě vést bezpečnějšími cestami, než jaké ti vybrali rodiče, Draco, ale neodvážil jsem se to dělat otevřeně! Pokud byste mi ty nebo oni přestali důvěřovat-“
„Neměl jsem vám důvěřovat!“ Draco kašlal na to, že se chová nepřiměřeně. Zjistil, že i další člověk, na kterém mu záleželo, mu lhal a zacházel s ním jako s pitomým dítětem, které nemůže být pokládáno za důvěryhodné. „Lhal jste mi, celou tu dobu-“
„Snažil jsem se tě chránit!“ rozkřikl se Snape a vyskočil na nohy, přičemž Draco udělal totéž. „Kdyby měl tvůj otec podezření, že tě svádím z cesty-“
„Aha, tak ono to bylo pro moje dobro? A já jsem byl příliš pitomý na to, abych to pochopil? No, samozřejmě, teď to dává smysl! Měl bych vám být za vaši blahosklonnost vděčný, že?“ Dracův hlas sílil, zostřený bolestí a hněvem. „Nechal jste mě slepě nakráčet ke Smrtijedům, protože jste měl příliš velké starosti o moje blaho, než abyste mě VAROVAL!“
Snape se nadechl k dalšímu křiku… a začal se dusit. Zapotácel se, přitiskl si ruku ke hrudi a vydával chraplavé zvuky, jak se snažil popadnout dech a nedařilo se mu to. Vyděšený Draco stál jako přibitý a netušil, co má dělat, co si má myslet…
Za jeho zády se s bouchnutím otevřely dveře a kolem něj rychlostí blesku prolétla šmouha modrých šatů, aby zachytila Snapea, který se s popelavou tváří znovu zakymácel. „Říkala jsem ti, ať ho nerozčiluješ!“ zasyčela a probodla Draca ostrým pohledem. „Jdi mi z cesty!“ Pomohla Snapeovi dojít k pohovce a lehnout si. Klekla si vedle něj, vylovila z kapsy malou lahvičku, otevřela ji a přidržela mu ji u úst. „Vypijte to,“ řekla hlasem, který byl jemnější a hřejivější, než by Draco dokázal pokládat za možné. „Snažte se odpočívat… tak.“ Hrozivá bledost ustoupila a Snape se sípavě znovu nadechl. „Tak je to lepší. Nepokoušejte se mluvit,“ dodala, když začal znovu otevírat ústa. „Jen klidně ležte, odpočívejte a snažte se znovu normálně dýchat. Víte, co říkal lékouzelník.“ Vstala, otočila se k Dracovi a přimhouřila oči. „A ty,“ pronesla oním důvěrně známým hádavým tónem, „pojď se mnou. Hned.“ Popadla ho za ruku a táhla ho ke dveřím, které se s prásknutím otevřely – opět – za jednou z knihoven.
Stále ohromený Draco se nechal odtáhnout temnou úzkou chodbou do malé, ošuntělé jídelny, která jednoznačně sloužila jako pracovna. „Už je to pár měsíců,“ hlesl ustaraně a ohlédl se přes rameno. „Jak dlouho bude trvat, než se úplně uzdraví?“
Grangerová se k němu se zamračením otočila. „Neuzdraví se,“ řekla zpříma. „Zlepší se to, ale nikdy už nebude zcela v pořádku.“
Draco cítil, jak mu spadla čelist. „Ale… nikdy?“ zeptal se téměř dětinsky. Snape vždycky vypadal tak silný, takřka nezranitelný…
„Ne. Nikdy. Ta zranění… prostě jich bylo příliš moc. Má poškozené plíce – většinu času je v pořádku, ale když se moc namáhá nebo rozruší… no, viděl jsi, co se stane.“ Odvrátila se a on si překvapeně uvědomil, že místo triumfu, který očekával, vypadala spíš smutně. „Je pro něj těžké vědět, že tolik ztratil,“ řekla tiše. „A nezbylo mu ani zdraví.“
Draco pomalu přikývl. „Proč jsi tady?“ zeptal se znovu, ale tentokrát chtěl opravdu slyšet odpověď.
Pokrčila rameny. „Potřebuje mě,“ řekla tiše. „No… potřebuje někoho. A vzhledem k tomu, že od mého příchodu jsi prvním hostem, byl by mrtvý dávno předtím, než bys sem dorazil na návštěvu… Ocitla jsem se v pozici dobrovolníka tak nějak zásahem osudu.“ Hořce a nevesele se zasmála. „Věř tomu nebo ne, ale ve skutečnosti jsem měla téměř radost, že tě vidím. Fakt, že se s ním chce někdo – kdokoliv – setkat, by mohl příznivě ovlivnit jeho aktuální duševní stav.“
„Ale ty jsi ho vždycky nenáviděla,“ zamračil se Draco. Dokonce i v případě šílené, pošetile ušlechtilé a obětavé nebelvírky to nedávalo smysl. „Proč bys to dělala? Proč jsi… já nevím, třeba nezavolala mně nebo někoho z ostatních zmijozelů?“
„Proč? Protože kdybych upozornila na skutečnost, že se odplazil zemřít o samotě, najednou by vám to nebylo jedno?“ odsekla. „Byla jsem jediný člověk, který se obtěžoval sem přijít a zkontrolovat ho. Nevěřila bych nikomu, koho bych sem musela dotáhnout za ucho, aby splnil svou povinnost.“
„Proč na tom TOBĚ záleží?“ vyštěkl na ni. „Ani pro sentimentální nebelvírku-“
„Ach bože, přestaň už s těmi kolejními sračkami!“ zavrčela. „Už nejsme ve škole, Draco, chápeš? Nikoho bych nenechala samotného a napospas trápení, jakým prochází on. Ani tebe a to tě na rozdíl od něj nerespektuji.“
Draco otevřel pusu, ale uvědomil si, že nemá tušení, co na to říct. Hodně se změnila, z té kostnaté, otravné dívky, kterou si pamatoval. Všechno se od té doby změnilo. Překvapeně si uvědomil, že se změnil i on sám. „Ani já jsem tě nerespektoval,“ řekl, ale bez jakéhokoliv hmatatelného nepřátelství. „Aspoň do dneška. Teď… si nejsem jistý. Jsem rád, že tu byl někdo, kdo se o něj postaral.“
„Přestože jsem to musela být já?“ zeptala se a s úsměvem pozvedla obočí. Uvědomil si, že má svým způsobem hezký úsměv.
„Přestože jsi to musela být ty,“ souhlasil a poněkud smutně se usmál. „Bude… v pořádku? Myslím poté, co jsem ho rozrušil?“
Přikývla. „Už se to stalo několikrát předtím. Už zřejmě bude schopen opět mluvit… asi bychom se k němu měli vrátit dřív, než se pokusí vyrazit sem. Měl by po těch záchvatech odpočívat, ale nikdy nechce.“ Když se hovor stočil zpátky ke Snapeovi, hlas jí zřetelně změkl. Bylo to… zvláštní. A trochu znepokojující.
Draco ji následoval do obývacího pokoje, kde našli sedícího Snapea, lehce opřeného zády o pohovku. „Já… omlouvám se, pane,“ řekl Draco provinile, když viděl, jak je starší muž stále pobledlý.
Snape si netrpělivě odfrkl. „Nebuď směšný. To, že mám plíce na kusy, není tvoje vina.“ Opřel se pevněji o opěradlo pohovky a na okamžik zavřel oči. „Omlouvám se, Draco, že jsem tě nemohl líp chránit,“ pronesl tiše bez ohledu na jejich vyděšené výrazy. „Kdybych věděl, že máš být naverbován ke Smrtijedům ještě před koncem školní docházky, byl bych tě varoval výmluvněji.“
„Já… děkuji vám, pane.“ A myslel to tak. Draco mu věřil – nikdy by se nepřiznal k chybě (notabene před Grangerovou), kdyby to pro něj nebylo důležité. „Měl bych jít. Mohl… bych vás znovu navštívit, abych viděl, jak se máte?“
Snape zamrkal a teprve poté věnoval Dracovi ojedinělý, malý úsměv, kterého se dostalo málokomu. „Budu… rád,“ přiznal s trochu rozpačitým a… potěšeným výrazem. „Děkuji ti, Draco.“
* * *
Bolest způsobovala neklidný spánek a Severus se nechtěl stát závislým na lektvarech pro spaní. Hermiona mu je tu a tam vnutila, když měl za sebou víc než jen jednu nebo dvě špatné noci, ale pokud šlo o ostatní záležitosti, nechávala ho na pokoji. Byla, jak musel alespoň v duchu připustit, velmi dobrá ošetřovatelka. Respektovala jeho soukromí a důstojnost, ale zároveň se nebála na něj zatlačit, když to bylo nezbytné. Otřásl se při pomyšlení, co by se dělo, kdyby zůstal v Bradavicích… Poppy Pomfreyová byla ve své podstatě dobrá ošetřovatelka, ale dělala kolem všeho příliš povyku. Ustavičně. Do nekonečna. Během pár dní by vyskočil z okna, jen aby se dostal pryč.
Takže když se z vedlejšího pokoje ozval slabý výkřik, byl vzhůru. Protože ho ztlumila zeď, nebyl si úplně jistý, co vlastně slyšel, dokud se to o chvíli později neozvalo znovu. Hermiona. No, kdysi během jejich první trapné epizody mu řekla, že časem dostane šanci vzbudit z noční můry ji…
Sklouzl z postele, natáhl na sebe těžký černý župan a belhal se směrem ke dveřím. Už jí dlužil několik probuzení, včetně jednoho, na které si díky horečce pamatoval jen matně… ale vzpomínka na něžné, ochraňující paže, kterého ho objímaly, zatímco ho konejšila, byla neodbytná. Ale to by jí pochopitelně nepřiznal.
Jakmile otevřel dveře, věděl, že měl pravdu. Měsíc zářící za oknem mu osvětlil obraz toho, jak bojuje s přikrývkou, kterou má omotanou kolem nohou, a s kňouráním a pláčem se brání. „Ne… ne, prosím…“ vzlykala a škrábala kolem sebe spánkem oslabenýma rukama. „Já nechci… ne…“
„Slečno Grangerová…“ Ne. To nebude fungovat. Teď viděl, proč s tím začala. „Hermiono,“ řekl jemně a kulhavě zamířil k posteli. „Hermiono, vzbuď se. Je to jen sen.“ Sklonil se, aby ji uchopil za rameno a opatrně s ní zatřásl. „Hermiono?“
Posadila se tak rychle, že ho málem praštila hlavou do obličeje. Měla vyvalené oči a třásla se. „Co… já… ne…“ Zalapala po dechu, odstrčila jeho ruku a honem se odsunula na okraj postele. Pak se zřejmě probudila naplno, zklidnila se a zvedla třesoucí ruce, aby si otřela obličej. „Ach bože…“ zašeptala. „Už je to několik týdnu, co se mi naposled něco takového zdálo.“ Podívala se na něj. Nebyl si jistý, jestli za to, že je bledá jako duch, může měsíční světlo nebo noční můra. „Děkuju,“ zašeptala. Rty se jí ještě třásly. „Že… jsi mě vzbudil dřív, než…“
Její obrana, způsob, jakým reagovala na dotyk… asi dokázal uhodnout, co tahle konkrétní noční můra představovala. Nebyl si jistý, co má dělat… když se jí znovu dotkne, rozruší ji to ještě víc, nebo ji to utěší stejně, jako to utěšilo jeho? Opatrně se posadil na samý okraj postele, protože se pro jistotu snažil zůstat co nejblíže, ale taky dost daleko, aby ji víc neznervóznil. Zatraceně! Utěšování mu nikdy nešlo. „Řekla jsi, že možná budu muset,“ podotkl. „Ty jsi to pro mě udělala už několikrát. Přece tě v tom nenechám.“
Přikývla a objala se rukama. „Je to… díky,“ zašeptala znovu a dlouze se roztřeseně nadechla, aby se pokusila uklidnit. Ten stav znal – prošel jím víckrát, než dokázal spočítat. „Ten konkrétní sen… Nechtěla bych to znovu prožít.“
Přikývl. „Ten pocit znám,“ poznamenal poněkud suše. „Já… můžu něco udělat?“ zeptal se poněkud trhaně. „Například čaj?“
Zavrtěla hlavou a křečovitě polkla. „Teď by mi bylo špatně. Jen… můžeme si minutku povídat, prosím? Jestli se během chvíle úplně neproberu, vtáhne mě ten sen zpátky.“
Přikývl. I tenhle pocit znal. Obvykle mu vzdoroval četbou, ale musel připustit, že Hermionina iritující přítomnost fungovala taky překvapivě dobře. „O úplňku se říká, že přináší noční můry,“ poznamenal při pohledu z okna. „A šílenství. Nebo – někdy – moudrost…“ Pak se zarazil, protože se její útlé tělo začalo otřásat bezmocným, křečovitým pláčem. „Já… omlouvám se, udělal jsem něco…?“
„Ne,“ vydechla mezi vzlyky. „Já… ty se prostě chováš tak normálně, což je tak neskutečné, a já prostě…“ Slepě se k němu otočila a on najednou zjistil, že se jeho ruce automaticky obtočily kolem ní a ona se k němu přitiskla, zabořila mu tvář do ramene a plakala.
Měl pramálo zkušeností se slzami a ještě míň s utěšováním, ale snažil se napodobit to, co udělala ona předtím… jemně ji držel, přitiskl si ji k sobě a trochu ji kolébal. Na uklidňující broukání si netroufal, ale ne proto, že by ji nechtěl utěšit. Zkrátka opravdu nevěděl, jak na to…
To, co dělal, ale zřejmě bylo správné – přitiskla se k němu nejprve se zoufalým pláčem, ale její vzlykání se pomalu zklidňovalo a ona se uvolnila, a jak ji něžně držel v náručí, téměř se k němu přitulila. „Omlouvám se,“ zašeptala po chvíli, když zvedla hlavu z jeho ramene, a trochu popotáhla. „Neměla jsem… se před tebou takhle složit.“
V místnosti plné stínů a měsíčního světla bylo mnohem jednodušší být k ní upřímný. A být sám sebou. „A před kým,“ zeptal se tiše, „když ne přede mnou?“ Podívala se na něj s překvapeným výrazem, oči stále zamžené slzami a on jí věnoval malý, ale opravdový úsměv. „Ty jsi poskytla podobnou službu mě. Prostě jsem ti oplácel laskavost.“
„Asi ano, že?“ Otřela si oči do rukávu noční košile… tentokrát nikoli do skrovného saténového cosi, ale do mnohem tradičnějšího oděvu z jemné měkké bavlny. „Nevěděla jsem, že si to pamatuješ.“
„Je to… celé dost nejasné,“ připustil. „Ale pamatuju si to. Jednoduše jsem neměl důvod si to připustit.“
Vyvolalo to u ní slabý smích. „Zřejmě ne.“ Podívala se na něj a natáhla ruku, aby se dotkla jeho tváře chladivými prsty. „Asi jsme svým způsobem oba rozbití,“ zašeptala. „Je… snazší přiznat to někomu, kdo je na tom stejně.“
„To ano,“ souhlasil. Ten dotyk v něm vyvolal malý šok. Obvykle neměl rád, když se ho někdo dotýkal… přinášelo to příliš mnoho špatných vzpomínek. Ale tohle… bylo téměř příjemné. „A je to myslím dobrý popis. Oba jsme… nějak rozbití.“
„Ale stále stojíme na nohou,“ řekla tiše s malým úsměvem. „Oba jsme tvrdohlaví. Nesložíme se z toho.“
Zlomení, ale stále na nohou… ta myšlenka se mu líbila. Dobře to vystihovalo jeho… a když o tom tak přemýšlel, vlastně i ji. „Tvrdohlavost je podceňována,“ souhlasil. „Já jsem si jí vždycky spíš považoval.“
„Já taky.“ Popotáhla, zvedla ruku a krátce mu stiskla dlaň. „Ještě platí ta nabídka čaje? Myslím, že teď už bych to mohla zvládnout.“
* * *
Po tomhle se věci… změnily. A celkově k lepšímu. I když Severus nebyl méně sarkastický, velká část jeho obranné zdi padla. Cítil se v její společnosti mnohem uvolněnější a dokonce se jim podařilo vést několik velmi příjemných rozhovorů, většinou o lektvarech… jejich vaření, vymýšlení, nejasných popisech v knihách… Vlastnil stovky knih na toto téma a – jako důsledek pádu minimálně jedné z bariér – jí konečně dal svolení si v nich číst.
A Winky potvrdila to, co Hermiona tušila… malá, pevně stavěná bouda na konci zanedbané zahrady skrývala lektvarovou laboratoř – dokonce větší uvnitř než navenek. Vzhledem k jejich novému porozumění a jeho snížení obranných zdí…
Samozřejmě, že byla špinavá. Winky měla tak důrazně nařízeno tam nechodit, že se i přes všechnu svoji svobodu neodvážila přiblížit ani ke dveřím. Velké množství přísad v lahvích a sklenicích bylo scvrklých, vyschlých nebo ztuhlých, ochranná kouzla dávno zmizela. Už dlouhou dobu tam nepobýval.
Winky stále nepřekročila práh boudy, ale jakmile Hermiona začala kupit kotlíky, kádinky, fióly a další nejrůznější předměty venku, bleskurychle byly několikanásobně čistší než kdy předtím. Hermiona si zase omotala kolem záplavy neupravených kudrlin šálu, otevřela dveře a obě okna a vyhlásila válku prachu, nečistotám, špíně a mnohonohým zvířátkům, ať už živým či mrtvým.
Neobtěžovala se sdělit Severusovi, co dělá. Usoudila, že si toho dřív nebo později všimne. Ať už díky oblakům prachu nebo z jiného důvodu.
Pracovala tvrdě skoro hodinu, když jí náhle něco zaclonilo světlo. Vzhlédla od dolování pod dlouhou lavicí – hory špíny a prachu, několika střepů a mumifikované myší mrtvolky, kterou rychle zakryla prachem nameteným na lopatku – a zamžourala na Severuse, který se na ni mračil. „Ahoj,“ řekla vesele.
Přimhouřil oči a ledovým hlasem pronesl: „Co si myslíš, že děláš?“
„Uklízím. Tohle místo bylo špinavé,“ odpověděla s nádechem cudnosti. „Musela jsem hodně věcí vyhodit.“
„Vyhodit-“ Téměř zfialověl a ona spěšně sáhla do kapsy pro plicní lektvar. „Hermiono Grangerová, vy si TROUFÁTE tady sedět a tvrdit, že jste mě připravila a o můj majetek!“
„Majetek zrovna ne,“ řekla a vstala. Dneska na sobě měla mudlovské oblečení – i když měla ráda volné, splývavé pohodlí hábitu, na uklízení se moc nehodil. Volné džíny a tričko s dlouhými rukávy byly mnohem praktičtější. „Ingredience. Neumím si představit, že bys choval nějakou citovou vazbu ke kořínkům sedmikrásek, které se teď hodí spíš na podpal, nebo k žabím vajíčkům – aspoň myslím, že to byli vajíčka – uschlým na stěnách sklenice.“
Nafialovělá barva ustoupila a ona se uvolnila. Pobízet ho k aktivitám bylo v pořádku, pobízet ho k útoku už ne. „To… je pravda,“ připustil dost neochotně. „Jestli ochranná kouzla přestala fungovat…“
„Přestala.“ Hermiona nakrčila nos. „Smrdělo to, jako kdyby se tu rozhodli pomřít všichni magičtí tvorové od a do zet.“
„Což mělo být známkou toho, že jsem si přál nechat tohle místo zamčené,“ zavrčel a s uraženým odfrknutím se rozhlédl kolem, „a nikoliv výzva k plazení v prachu a uklízení rukama…“ Co si o tomto mudlovském zvyku myslí, bylo jasně patrné z jeho kousavého tónu.
„Ano, rukama,“ přitakala a zahleděla se na něj. „Severusi Snape, jestli si VY myslíte, že by byl dobrý nápad začít vrhat kouzla v malé, chatrné boudě plné magických substancí, které se tu bůhvíjak dlouho rozkládají, nejste tak inteligentní, jak jsem si myslela.“
Otevřel pusu a zase ji zavřel, přičemž jí věnoval zuřivý pohled, který podle vzpomínek z hodin lektvarů identifikovala jako ´odhalila jste mezeru v mé logice, ale NIKDY to nepřiznám´. „Existují způsoby, jak se vyhnout způsobení… potíží,“ podotkl povýšeně. Rozhlédl se a výraz jeho tváře trochu změkl. „Už je to tak dávno, co jsem laboratoř používal, že jsem téměř zapomněl, že tu je,“ připustil.
„Myslela jsem si, že je tady; připadalo mi hloupé vyrábět lektvary v kuchyni. A taky nehygienické,“ souhlasila Hermiona a rovněž se rozhlédla po laboratoři. Vypadala docela pěkně, když byla znovu uklizená… všechno bylo samozřejmě vybudováno a zařízeno pro někoho vyššího, ale vyhovující a dobře zorganizované. Nesnášela, když na pracovní ploše vládl nepořádek, a vzhledem k jeho neustálému peskování při lektvarech věděla, že on také ne. „Už téměř nemáme tu mast, kterou používáme na tvoje jizvy.“
Severus zamrkal. „Domníval jsem se, že jsi ji dostala od léčitele,“ řekl poněkud podezřívavě. „Ty jsi ji udělala sama?“
„A trochu vylepšila.“ Zachytila jeho podezřívavý pohled a protočila oči. „Severusi, jde o mě. V lektvarech jsem byla skvělá, pamatuješ?“ Trochu zaklonila hlavu a promnula si krk. „Jen bych si přála dostat se k tvému léčení dřív.“
Zamrkal a trochu se naklonil, aby lépe viděl… a pak natáhl ruku a ona ucítila, jak jí mozolnaté prsty přejíždějí po linii velmi slabých jizev po spáleninách. „Nikdy předtím jsem si jich nevšiml,“ řekl tiše.
„Nebyly tak zlé jako ty tvoje, ale ta mast hodně pomohla,“ usmála se kysele. „Ještě jich pár mám.“ Většinu z nich na místech, která nejsou obvykle vidět, to mu bylo dostatečně jasné bez toho, aby mu to vykládala polopatě. „V porovnání s tvými ale celkem o nic nejde.“
Pomalu přikývl a vyslal k ní malý, ironický úsměv. „Budu tu mast používat dál,“ ustoupil. „Určitě je užitečná.“ Odmlčel se, ale pak v něm pochopitelně nabyla vrchu zvědavost. „Co konkrétně do ní dáváš?“
Aha. Už ho to zajímá. Hermiona se usmála. „Až bude tohle místo uklizené, ukážu ti to,“ nabídla. „Budu míchat lektvar a ty se můžeš dívat a kritizovat, jako za starých časů.“
Zvažoval to, a pak zavrtěl hlavou a také se usmál. „Jako za starých časů ne. Už nejsem učitel, zatížený tucty neochotných, tupohlavých studentů. Možná bychom mohli pracovat společně.“ Svraštil obočí. „Nicméně to prosím, slečno Grangerová, neberte tak, že už se nemáte co učit. Ujišťuji vás, že to rozhodně není ten případ.“
Zachichotala se. Náhle se cítila moc fajn. „Já vím. Pořád jsem pokorná začátečnice,“ nasadila co nejskromnější výraz. „Skvělá, nadaná, vynalézavá a pokorná začátečnice, to jste měl zajisté na mysli.“
Rozesmál se, což ji tak šokovalo, že téměř upadla. Nikdy dřív ho neslyšela takhle se smát – smíchem, ve kterém bylo skutečné pobavení a nikoliv malé cynické vydechování ironie. „A taky skromná,“ podotkl suše a znovu se na ni usmál. „Dej se do toho svého uklízení.“
„Nepomůžeš mi?“ zeptala se.
„Samozřejmě, že ne,“ přitáhl si svůj neposkvrněný hábit blíž k tělu a vztyčil se do své plné výšky. „Nejsem zdravý,“ pronesl vážně. „Prach by byl pro mě moc špatný. Můžeš to dokončit sama.“
Odplachtil po pěšině, zatímco Hermiona se bezmocně potácela mezi touhou se rozesmát a chutí hodit po něm tu mrtvou myš. Opravdu se smál a žertoval o svých slabostech, což bylo tak ÚŽASNÉ, že se chtěla dát radostí do tance…
Na druhou stranu ji nechal všechno uklízet samotnou a minimálně TOHLE mrtvou myš zasluhovalo.
Poznámka autorky:
Díky za zpětné reakce :) Je to jednoznačný stimul pro upravování a vkládání dalších kapitol. (Příběh je dokončený, ale stále se dostávám na kloub formátování.)
MelissaJooty, určitě zkusím Ashwinder, a vanityfair, omlouvám se za náhlé změny v úhlu pohledu – zmizely mi oddělovače scén! Doufejme, že teď budou fungovat a změny v úhlech pohledu budou méně nejasné. Všem ostatním děkuji za milá slova. Doufám, že se vám líbí i další kapitola.
Poznámka překladatelky a bety:
Výše uvedené sdělení autorky nás vedlo k důkladnému průzkumu jednotlivých kapitol a přidání oddělovacích znamének tam, kde podle nás chyběly. Pokud byste objevili ještě nějaké nelogičnosti v úhlech pohledu, dejte prosím vědět, doplníme.
Komentáře
Přehled komentářů
Nadherná kapitola sovicko, děkuji ♡
Návštěva Draca me překvapila, méně už to, že na konci návštěvy se už s Hermionou stali (sice ostychave) spojenci.
Je uzasne sledovat jak se Severus v příběhu pomalu , ale jistě začíná uvolňovat a trochu věřit v sám sebe.
A humor na konci kapitoly - to už byl ten úžasný sarkasticķý Severus, kterého zbožňuju. ..
...
(Zuzana, 5. 11. 2013 19:09)Táto kapitola je celá tak optimistická, že som sa musela skoro celú dobu usmievať. Draco ma potešil, aj keď prišiel hlavne kvôli svojim otázkam, hlavné je, že prišiel a že chce prísť znovu. Severus sa nádherne premenil. Ten jeho záverečný žart bol podarený. Snáď to s ním už bude len lepšie.
Re: ...
(Jacomo, 6. 11. 2013 17:46)Lepšit se to bude, ale mírné komplikace nastanou. Hned v příští kapitole.
Dracovu
(denice, 21. 10. 2013 17:53)
návštěvu jsem rozhodně nečekala, o to víc se mi povídka líbí. Chápu jeho roztrpčenost a útoky na Severuse, moc doufám, že se ještě vrátí, až si to přebere, a bude se chovat jako přítel.
Tak Hermiona si dovolila uklidit Severusovu laboratoř - no to je ale drzost! Strašně se mi to líbilo, pevně doufám, že se ještě naskytne příležitost a Severus dostane ránu mumifikovanou myší přímo mezi oči (nebo si ji Hermiona schová pro příští návštěvu Harryho?)
Díky.
Re: Dracovu
(Jacomo, 29. 10. 2013 10:38)
Draco se na scéně ještě objeví a také objeví, co pro Severuse ve skutečnosti znamenal. Takže se na něj klidně těš.
Ženská s hadrem a koštětem je pro chlapy vždycky pohroma, Severus není výjimkou. (Jó, to je nápad, mrskneme myškou po Harrym! Třeba se mu rozsvítí! :-D)
Děkuji za komentář, denice.
...
(solace, 16. 10. 2013 22:07)Paráda! Dyce je naozaj talentovaná autorka a už teraz mi je ľúto, že má poviedka iba 10 kapitol. Avšak chystám sa vychutnať si každučké slovo, ktoré sa tu objaví. Ďakujem za skvelý preklad, Jacomo, a znovu chválim vybraný obrázok.
Re: ...
(Jacomo, 19. 10. 2013 15:18)
Dyce je skvělá a ten tvůj povzdech naprosto chápu (i když by to pro mě představovalo víc práce, s chutí bych překládala její rozsáhlejší dílo). Ale ještě hodně se toho bude dít, takže si to všichni užijeme.
Díky i za pochvalu obrázku, snažím se ulovit na netu něco méně profláknutého, co bych ke kapitolám přikládala.
:)
(teriisek, 16. 10. 2013 13:38)Jsem ráda, že se Draco objevil, konečně taky někdo, kdo je rád, že se Hermiona o Severuse stará. I když s výhradami, jak jinak, to by ani nebyl Draco;) A je moc fajn, že se to mezi nimi trochu upravilo, už bylo načase! Díky moc za překlad, těším se na další kapitolu!
Re: :)
(Jacomo, 19. 10. 2013 15:17)S Dracem se ještě neloučíme, ještě přijde na scénu. A bude to poučné i pro něj. Věci mezi Severusem a Hermionou budou už jen lepší a lepší... když se do toho nebude plést okolí. Ehm.
tak toto je krása!
(arkama, 14. 10. 2013 13:34)
Myslela som si, ze to davas v utorok. Neviem preco. Takze aj ja som tu cez informatora na kizi:-) super vec. Takze ku kapitolke. Trieska mnou nadsenie, je to taky krasny pribeh. Uveritelny. Postavy su v charaktere. Dracova navsteva mala stavu, chalanisko ma na to, aby pochopil, o co v minulosti islo a co Severus mohol a co uz bolo na hrane. Jasne naj scena bola Hermionina nocna mora. Nadherne sa dali dokopy, aspon uz po nej tak nesteka:-) ved pri com by sa mali zblizovat, ak nie nocne mory a varenie lektvarov?
Musela ho chudaka vysokovat, ked mu robila poriadky v labaku. Nasadil chlapsky postoj - som chory, zvladnes to sama-:-) :-) :-) , ja by som po nom tu mrtvu mys pleskla:-D . Bolo to uplne mileeee, ano zlatko Severus;-) takze dakujem Jacomo za preklad, dik aj bete
(o 19r neskor som este nemala cas citat, aby si si nemyslela, ze som nenechala koment:-) )
Re: tak toto je krása!
(Jacomo, 14. 10. 2013 21:38)
V úterý vyšla první kapitola, protože jsem nestíhala, teď se snažím udržet pondělní aktualizace (než doženu sama sebe). Jsem moc ráda, že se ti příběh líbí, protože já jsem z něj nadšená od prvního písmenka. Dyce přesně dávkuje emoce i humor a drží postavy na uzdě :-)
I já a beta děkujeme a doufáme, že si to budeš užívat i nadále.
(´19 let´ na tebe klidně počká - klidně i 19 let :-D)
...
(marci, 14. 10. 2013 12:01)
Ha - díky pravému růžku na kiži jsem zde :) krásná kapitola! Řekla bych, že Draco to trochu osciloval mezi dospělostí a ublíženým puberťákem, ale až si to s chladnou hlavou zpětně přehraje, pochopí. Je krásné a smutné zároveň, že za Severusem přišel, i když po tak dlouhé době. A Narcisa nemůže... zřejmě ani nikdo jiný.... Hermionina noční můra a prolomení zdí - to bylo také krásné; líbí se mi, jak překlikáváš mezi tykáním a vykáním; jasně, odstup střídá blízkost, úcta se prolíná s porozuměním... Ten závěr mě nadchl. Možná po něm tu myš měla hodit :)
Díky moc za krásný překlad!
Re: ...
(Jacomo, 14. 10. 2013 21:31)
Pravý růžek se Jimmi povedl :-) Draco pochopitelně osciluje, ona vůbec celá tahle povídka je o tom, jak si to všichni přeživší z řad studentů všechno rovnají v hlavě. Válka je donutila vyrůst příliš rychle a některé věci prostě nestihli.
Udělala jsi mi velkou radost svým pozitivním kvitováním střídání tykání a vykání - šlo mi přesně o to, co píšeš - ukázat, jak oba tápají, kudy vést další krok. Věřím, že kdyby AJ rozlišovala oslovování, Dyce by k tomu taky tak nějak přistupovala.
Díky za milý komentář, Marci.
P.S.: Já bych po něm tu myš asi mrskla :-)
Ach
(Lupina, 14. 10. 2013 9:52)
Tak ten obrázek v úvodu mě potěšil. Draco je tu štramák. Severus je pro mě pořád jednička, ale musím připustit, že Draco v šestce je kus.
No a k povídce. Konečně k Severusovi zašel někdo na návštěvu. Je jasné, že měl Draco otázky. Ale že on byl první, to vypovídá hodně o přátelství mezi Smrtijedy, že? I když, jestli jsem to pochopila dobře, Lucius asi skončil v Azkabanu.
Nicméně oproti Dracovi nemyslím, že by Severusova promluva zabránila Dracovi mezi Smrtijedy vstoupit. Voldemort se chtěl pomstít, a pokud by Draco neudělal, co se po něm žádá, nepřežil by. Pěkné bylo, jak se Draco s Hermionou k sobě chovali. Svatá pravda, že by už s ‚kolejními sračkami‘ měli dát pokoj. Byla bych ráda, kdyby se Draco v příběhu ještě objevil.
No a část po Hermionině noční můře – konečně se ledy prolomily. Teď už začne cesta k rychlejšímu uzdravení. Porozumnění a přátelství tomu pomůže.
Krásná povídka. A krásný překlad, takže DĚKUJI!!!!
Re: Ach
(Jacomo, 14. 10. 2013 21:25)
Těší mě, že ti udělal radost obrázek, už když jsem překládala, věděla jsem přesně, co za fotku tam chci dát. Protože k tomu prostě patří. Dracovo dilema z šestky má dalekosáhlejší přesah, než vůbec dokázal kánon řešit, a klobouk dolů před každou ff, která se o to pokusí.
Na ´kolejní sračky´ jsem skoro pyšná. Tohle se mi od dyce hodně líbilo. A Draco se ještě objeví.
Veliké díky za krásný komentář, Lupino!
RE
(grepik03 , 12. 2. 2016 22:16)