Na sovích křídlech

Nikdy bych nevěřil, že se to stane právě mně. Naprosto profláknutej příběh. Tuctový téma, jako vystřižený z těch románků v červenejch deskách, který má naše mamka schovaný v nočním stolku a který jsme si s bráchou, zejména kvůli jistejm scénám, tajně půjčovali.

Ne že bych se zamiloval poprvé. Ještě si pamatuju na to mravenčení v žaludku, když jsem před lety v Bradavicích zval holku na vánoční ples. Navenek jsem dělal haura, hlavně před Ronem a Harrym, který přece proti nám – o celé dva roky starším lvům salonů – byli cucáci, ale hormony se mnou hrály pěkný divadlo. Brácha byl na tom podobně, a tak, když jsme si potom sdělovali svoje pocity, smáli jsme se tomu jako blázni. Jenomže teď nešlo o puberťáckou touhu po chvilkovým objetí v mihotavým světle tanečního sálu nebo o pár pus ukradenejch během krátký schůzky za skleníkem. Teď šlo o Annie.

O Annie, dceru majitele koloniálu a jediný hospody ve Vydrníku, kam jsme s bráchou, díky Postaršovacímu lektvaru, už nějakej ten pátek chodili o prázdninách na pivo. O Annie, nedávno ještě malou protivnou holku s nosíkem posetým pihama, která se nám z okna pochechtávala, když jsme vypitý mok potupně odevzdávali štikám a bělicím v rybníce za Johnsonovic stodolou. O Annie, nekrásnější holku v celým tomhle zapadákově.

Když jsem ji loni v zimě potkal na novoroční tancovačce, nepoznal jsem ji. Zaregistroval jsem jen lokny zlatavejch vlasů, který jí padala na ramena, a veselý světýlka v očích. Usmívala se na mě přes celej sál, a tak jsem si to namířil rovnou k ní a požádal ji o tanec. Souhlasila. Rázem se země přestala otáčet. Vyšlo slunce. Okolní svět přestal existovat. Byli jsme jen my dva a muzika, kterou vyluzoval otřískaný gramofon v rohu zakouřenýho sálu.

Mohlo to skončit jediným možným způsobem – pozval jsem ji na rande. Když po dlouhém váhání nakonec souhlasila, popustil jsem uzdu fantazii a plánoval si prostě dokonalou chvíli pro náš první polibek. Všechno se mi zdálo úžasný. Sníh jiskřil a křupal nám pod botama, Annie krásně mlčela a já v hlavě pátral po slovech, která už po staletí hledají básníci ve všech světových jazycích. Zastavili jsme se až úplně nahoře na kopci nad vesnicí, odkud byl nádhernej výhled na celý okolí, ale já ho nevnímal. S nadějí jsem se díval jen do jejích oříškových očí. Myslím, že jsem v nich v ten okamžik viděl celej svůj svět.

A pak nastal Armagedon.

* * *

Ten dopis jsem obrečel. Fakt. Bulil jsem jako pětiletý děcko, kterýmu přeměnili jeho oblíbenou hračku na pavouka. A to jsem ho původně ani číst nechtěl, jenže zvědavost byla silnější. Od doby, co jsme se přestěhovali k tetičce Muriel, byl zázrak, když člověk ráno našel svoje vlastní kalhoty, takže soukromí patřilo k přepychu nedosažitelnýmu ani s pomocí kouzel. Když jsem ale s tím listem papíru zalejzal na půdu beznadějně přeplněnýho domku, nikdo mě kupodivu neviděl. Seděl jsem tam, na zaprášeným trámu u otevřenýho vikýře, a četl jsem ho pořád dokola. Ty z lásky napsaný slova mi znovu připomněly, jak moc mi Annie chybí a jak bez ní nedokážu bejt šťastnej. Myslím, že jsem tehdy vynechal i večeři, kterou mamka vykouzlila na opožděnou oslavu Ginninejch narozenin, a dlouho do noci jsem skládal věty, kterejma bych Annie dokázal popsat to, co se ve mně odehrává.

Oba jsme byli nešťastní. Trápili jsme se pro toho, kdo nám chyběl, zoufale chyběl, pro součást naší duše, kterou nám ten druhý vytrhl z těla. Bolela mně její bolest a její slzy, ale nedokázal jsem jí pomoct. Přesto jsem nelitoval. Na lítost nebylo v mým srdci plným lásky místo.

Potom už jsem vždycky utíkal jenom tam. Z jednoho krámku na Příčný jsem si přinesl lesklou černou krabičku, která se dala otevřít jenom rukou jejího majitele, a schoval do ní Anniiny slzy a svoje vlastní dopisy, který jsem nikdy neposlal.

* * *

Další list z Vydrníku přišel až o mnoho měsíců později. Tehdy jsem pochopil, že už nemůžu dál mlčet, protože to, co v něm Annie napsala, naprosto měnilo situaci a já nemám právo si takovou věc nechávat pro sebe. Jenomže přiznání vlastní viny pro mě nebylo jednoduchý. Bojoval jsem sám se sebou těžkej zápas a vědomí, že musím nakonec prohrát, mi to zrovna neusnadňovalo. Než jsem se však dokázal odhodlat k tomu povědět pravdu, všechno rázem změnila zpráva od Nevilla.

Nadšení, že se konečně děje něco, do čeho máme šanci zasáhnout, zatlačilo do pozadí mnohem důležitější věci než moje svědomí. Dopis jsem uložil k ostatním a po hlavě se vrhnul do bitvy, ke které se schylovalo. Na ničem jiným v tu chvíli nezáleželo, všechno trápení se najednou zdálo být naprosto malicherný. Zůstalo jen Zlo a naše snaha ho porazit…

Někde jsem četl, že v kritickým okamžiku se člověku promítne před očima celej jeho život. Kecy. Když se staleté kamenné zdi otřásly v základech, viděl jsem jenom tu kouzlem zapečetěnou krabičku schovanou za trámem v domku tety Muriel, a v ní Anniiny dopisy, na kterejch nebylo moje jméno. Když se mi pod nohama propadla podlaha chodby, dokázal jsem myslet jen na to, že mojí vinou se brácha nikdy nedozví, že má syna.

Potom mi před očima vybuchl ohňostroj divočejší než veškerý rachejtle, co jsme kdy dokázali vyrobit. Byly v něm všechny barvy duhy. Červená, oranžová, fialová, modrá, zelená.

Zelená. Tý bylo nejvíc.

A pak už jen tma.

KONEC