Na sovích křídlech

Scéna před ním se mu pořád nějak nezdála. Několikrát zamrkal a znovu se pokusil zaostřit. Několikrát netrpělivě mávl rukou na Jimmyho Peakese, aby postoupil blíž ke skupince, aniž odtrhl oko od hledáčku. Teprve pak si uvědomil, že ten, kdo se mu neustále nechce vejít do záběru, je jeho bratr, který stojí na druhé straně. Zamumlal peprnou nadávku a konečně zvedl oči k spolužákům před sebou. Copatá Natálie zapištěla něco ve smyslu, kdy už to bude, a Colin si nervozně prohrábl vlasy na zátylku. Na ruce mu ulpěly kapky potu. U Merlinových vousů, to je dusno. Jako by něco viselo ve vzduchu.

„Tak hotovo, panstvo,“ usmál se úlevně a trochu teatrálně vysekl mírnou poklonu. „Obrázky budou k vyzvednutí zítra před snídaní.“

„Až zítra?“ protáhla jedna z dívek svůj pihatý obličej a zakabonila se. „Dřív by to nešlo?“

„Nešlo. Je s tím taky trocha práce, víš?“ zavrčel trochu mrzutě. Začal si balit nádobíčko a v duchu rozvažoval, jak to s vyvoláním provede. Obvykle se domluvil s Denisem a zavřeli se společně do některé z ložnic, ale to teď nebyl zrovna nejlepší nápad. Moc dobře si byl vědom, že tyhle fotky bude muset pořádně prohlédnout a vytřídit, aby se nedostaly do nepovolaných rukou.

Nakonec mu vyšla jen jediná možnost. Krátkým pohledem se ujistil, že Denis je právě otočený zády a nevěnuje mu pozornost, a rychle zamířil s brašnou svých fotografických potřeb ven na chodbu.

„To je pořád nějakého courání,“ zabručela Buclatá dáma, když se portrét za ním zaklopil. „Nejdřív pan Potter a teď vy. A to bude za chvíli večerka.“

Hlavou mu blesklo, kam asi mohl Harry takhle pozdě letět, ale pak nad tím mávnul rukou. Opatrně nakoukl za roh, a když v chodbě nikoho neviděl, kvapem přeběhl okolo úzkých vysokých oken a otevřel dveře do prázdné učebny.

Až ztuhlá záda ho upozornila na skutečnost, že tu je pěkně dlouho. Ignoroval pálivý pocit v boku, způsobený nejspíš strnulou pozicí, pomalu se narovnal, spojil ruce nad hlavou, protáhl se a zívl. Sice toho tuhle noc moc nenaspí, ale přesto byl spokojený. Fotky pro spolužáky dodělal už před hodinou a zbytek času si hrál s těmi několika obrázky, které pořídil jaksi navíc. Původně ho ten bratrův nápad, aby udělal pár fotek jako památku na letošní NKÚ, moc nenadchnul, ale pak se rozhodl, že si to užije. Byla to výborná příležitost motat se po Hlavní síni i po chodbách s foťákem bez toho, aby se na něj někdo každou chvíli obořil, že otravuje. A taky měl možnost fotit ji.

Na lavici před ním ležely obrázky, na kterých se podezřele často opakoval jeden a ten samý obličej. Oválná tvář s malou pihou na levé straně nosu. Blonďaté vlasy padající přes oči a jen zpola zakrývající bizarní náušnice, které se při každém pohybu hlavy pohupovaly. Tatáž tvář se zamračeným výrazem nad posledním výtiskem Jinotaje. Rozjásaný úsměv po první úspěšně složené zkoušce.

Právě kvůli nim se dnes rozhodl oželet Denisovu pomoc, nebyl zvědavý na nějaké pitomé poznámky nebo postranní úšklebky. Tyhle fotky byly jenom jeho. Zahleděl se na vrchní fotografii. Neusmívala se příliš často, proto si tak dobře pamatoval, kdy tenhle snímek pořídil. Je docela hezká, pomyslel si, i s tím náhrdelníkem ze zátek od máslového ležáku na krku a s celou tou zeleninou v uších. A hloupá taky není, přece by jinak nebyla v Havraspáru. Jenom kdyby neplácala nesmysly.

Asi proto měl tak rád tyhle kouzelné obrázky. Dodnes pořád žasl nad tím, že stačilo obyčejný film vyvolat ve speciálním roztoku a postavy na snímku ožily. Smály se, mávaly, objímaly… A na rozdíl od portrétů nemluvily.

Na chodbě před učebnou se ozval tichý šramot a hlas volající jeho jméno. Vylekalo ho to, zamknout dveře kouzlem už ale nestihl.

Do místnosti jako velká voda vpadl jeho bratr. Průvan zavlál místností a několik fotografií se sneslo na podlahu. Rychle hrábl alespoň po těch nejbližších.

„Coline!“ Denis sotva popadal dech. „Lenka!“

„No a co má být?“ zavrčel mrzutě. Nakonec tomu stejně neujde. Pocítil, že mu trochu zrudly tváře a tak nechal hlavu sehnutou.

Denis ho ale nevnímal.

„Potkal jsem ji. Před chvílí. Na chodbě. Říkala něco o nebezpečí, o Smrtijedech, o Vol- Ty-víš-kom…“ Menší chlapec se konečně nadechl. „Nemůžou sem přijít, že ne?“

Colin přestal věnovat pozornost rozsypaným fotkám, narovnal se a zakroutil nevěřícně hlavou.

„A jak myslíš, že by se sem dostali? Přiletěli na dracích? Nebo vylezli z támhletý skříně?“

Když uviděl, že se jeho bráška s obavami ohlédl, honem dodal: „Prosím tě, neblázni. Dělám si srandu.“

„Ale podle toho, co Lenka říkala, svolává Harry zase BA. Ginny ve věži taky není.“

Colin si vzpomněl na slova Buclaté dámy a pomyslel si o Ginnině nepřítomnosti své. Smrtijedi v Bradavicích! Taková pitomost. Ačkoli…

Náhle mu trochu zatrnulo v břiše. S nepříjemnou předtuchou sáhl do kapsy na boku hábitu a vytáhl odtud falešný galeon. Už na tu minci, kterou jim loni dala Grangerová, téměř zapomněl. Na lesklém povrchu plíšku svítila naléhavá výzva. IHNED.

„Ty ji ještě nosíš u sebe?“ pozvedl Denis údivem obočí.

Colin pokrčil rameny. Hlavou se mu na okamžik mihla vzpomínka na pálivý pocit, který ho před chvílí probral z fotografického zaujetí, ale hned ji zaplašil. Přece nebude brášku strašit, už takhle je dost vyjukaný.

„Vidíš? Je studená. Lenka zkrátka zase kecala. Jako vždycky.“

Mírné zaváhání v hlase zakryl zakašláním, naznačené obavy však zůstaly mezi nimi viset jako závaží. Colin se otočil k bratrovi zády, mlčky skládal rozsypané fotky a snažil se ignorovat nepříjemný pocit nejistoty. Dusný horký vzduch, který se neochladil ani s postupující nocí, jako by ještě víc zhoustl.

„Hele, a nemohla by mít přece jen pravdu?“ zeptal se po chvíli nezvykle tichým hláskem Denis. „Smrtijedi nejsou jako ti – jak se jmenují – můronohý lopotové. Oni... existují.“

Starší chlapec ale připomínkou Lenčiných výmyslů našel pevnou půdu pod nohama. Významně si poklepal na čelo.

„Sám seš muchlorohej chropotal. A pojď už. Máš být dávno v posteli. Jestli je na chodbě takovej provoz, bude docela fuška dostat se tajně do věže.“

Rázným mávnutím hůlky sbalit celý svůj fotografický arzenál do brašny, hodil si ji přes rameno a popostrkoval brášku ke dveřím. Když je za sebou zavíral, zaslechl, jak chlapec vedle něj vyjekl.

„Tam… tam…“ ukazoval drobnou rukou směrem k oknu, „nahoře…“

Otočil hlavu a strnul. Na temném nebi přímo nad plošinou astronomické věže zářilo zelené znamení.

KONEC