Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

Kamennými chodbami hradu se šířila typická vůně Vánoc. Hagrid, tak jako každý rok, vláčel ze Zapovězeného lesa obrovský strom a od vstupní brány se za ním táhla vlhká cestička ze zbytků sněhu. Profesorka McGonagallová, která právě scházela po schodišti do přízemí, jenom spráskla ruce.

„Pro Merlina, Hagride, proč někoho nezavoláte, aby vám pomohl? Přece by stačilo jednoduché Locomotor…“ nedopověděla.

„To by nebylo vono, paní profesorko,“ skočil jí do řeči bradavický šafář. „A nezlobte se, já to pak uklidím.“

Ředitelka Nebelvíru jenom mávla rukou: „Radši už jděte, než se tady všechen ten sníh rozpustí.“

Hagrid zatáhl za silný kmen a mocně škubl. Dlouhé větve se s praskotem prosmýkly dveřmi do Velké síně a na kamenných dlaždicích přibyla další hromada sněhu a jehličí. Několika obzvláště pohotovým studentům se podařilo ukořistit trochu toho studeného nadělení a počastovat s ním své spolužáky. Minerva McGonagallová si jenom zhluboka povzdychla a hbitým mávnutím hůlky zlikvidovala nepořádek. Opodál postávající skupinka třeťáků jen zklamaně protáhla obličeje.

„Nazdárek, profesore,“ zahalekal Hagrid, který si pochopitelně vůbec dění přede dveřmi nevšiml, na malinkého učitele formulí, který balancoval na vysokých štaflích a věšel právě nad havraspárským stolem stříbrné koule.

„Tak už jste tady, Hagride,“ konstatoval celkem zbytečně Kratiknot. „Uf, mám dojem, že ta síň je rok od roku vyšší. Stejně jako ten váš strom.“

Opravdu, špička smrku, který právě obr upevňoval do kovového stojanu, se téměř ztrácela v šedivých mracích vznášejících se pod stropem Velké síně.

„Jo, možná je trochu větší,“ pokýval hlavou bradavický klíčník a s rukama v bok znaleckým okem kontroloval, zda strom stojí rovně. „Vyhlíd´ jsem si ho už v létě, druhej takovej byste v Zapovězenym lese nenašel. Musel jsem pro něj až k…“

„Áááá…“

Výkřik za jeho zády mu přetrhl řeč. Hagrid prudce otočil hlavu. Profesor Kratiknot byl momentálně nebezpečně blízko tomu přesvědčit se, že i v kouzelnickém světě fungují některé fyzikální zákony. Právě definitivně ztratil rovnováhu a řítil se k zemi. Rychlým dlouhým krokem, který by u něj málokdo očekával, doběhl Hagrid bleskově k havraspárskému stolu a v poslední chvíli zachytil drobné učitelovo tělo.

„Dě…dě…kuju,“ ještě trochu otřeseně vykoktal maličký profesor. Váhavě se rozhlédl po síni a se zřejmou úlevou zaregistroval, že je téměř prázdná. Pouze u nejvzdálenější stolu ještě dojídalo večeři několik posledních studentů, ale ti byli zabraní do nějaké vášnivé debaty, takže jim zřejmě jeho výkřik unikl.

Ulevilo se mu, že tím nešťastným pádem neutrpěla jeho profesorská autorita, a tak vzhlédl k Hagridovi a zamumlal: „Myslím, že už mě můžete postavit na zem.“

„Jo… ehm, jasně,“ odkašlal si obr rozpačitě a honem se sklonil.

Kratiknot seskočil z jeho paží na zem, zběžně si upravil svůj poněkud pomuchlaný hábit a bez dalších komentářů se pustil do dokončování výzdoby.

Když se později vrátil do svého kabinetu, letmý pohled na hodiny na krbové římse mu prozradil, že do půlnoci je ještě daleko. Z mysli mu nešla vzpomínka na tu drobnou epizodku ve Velké síni. Tak dlouho spolu žijí tady v Bradavicích a vlastně o sobě nic nevědí. Třeba je právě dnes vhodný čas to napravit.

S malou odbočkou přes kuchyň zamířil ven z hradu. Černé, sněhem obtěžkané mraky se konečně uvolily vydat svoje zásoby, takže na pozemcích nebylo vidět téměř na krok. Pomyslel si, že to bude dost náročná noc. V husté chumelenici svítilo ale světlo hájenky jako záchranný maják, a tak drobnými krůčky zamířil k němu. Ještě než stihl pozvednout pěst a zabušit na dveře, ozval se z vnitřku hlasitý štěkot.

„Ticho, Tesáku,“ zabručel Hagrid, „koho to sem, u Merlinovy brady…“

Rázně rozrazil dubové veřeje, divže nesrazil učitele k zemi.

„Ehm, dobrý večer,“ začal Kratiknot a vzápětí ztichl.

Bradavický šafář udiveně pozvedl obočí.

„Dobrej, profesore. Co vás sem v tomhle neřádským počasí přivádí? Pojďte do tepla, dneska se tam ženěj všichni skřeti.“

Učitel rozpačitě polkl.

„No, já jsem si říkal, že bych vám měl poděkovat pořádně. A taky mě napadlo, že by vám třeba přišla vhod trocha čerstvého punče,“ vysypal ze sebe a vytáhl zpod pláště dvě láhve.

„Dobrýho pití není nikdy dost,“ pousmál se Hagrid, „zvlášť v tomhle psím počasí. Tak si hned dáme, ne?“

Obrazek

Zavřel za příchozím dveře a přešel k poličce pro nádobí. Zatímco vyháněl z hrnku ospalého pavouka, který si v něm zřejmě zařídil zimní obývání, rychle zamrkal, aby z očí vyhnal pár nečekaných slziček, které se mu tam náhle objevily. Nikdy by to nepřiznal, ale moc ho potěšilo, že v tomhle předsvátečním večeru nebude sám. Poté postavil oba hrnky na stůl, nalil do nich pořádnou dávku punče a doplnil vařící vodou z kotlíku nad ohništěm. Netrvalo dlouho a po hájence se rozšířila omamná vůně.

Chvilku rušilo ticho jen cinkání lžiček, kterými míchali vroucí nápoj. Pak si Hagrid nejistě odkašlal a poznamenal: „Letos tu moc dětí na svátky nezůstalo, že jo?“

„Ne, moc ne,“ zavrtěl hlavou Kratiknot.

„Pamatuju si, že jsem tu párkrát bejval jenom s učitelama.“

Profesor formulí souhlasně přikývl a opatrně usrkl z hrnku vařící tekutinu.

„Ale není to pak ono, že? Bez studentů je hrad podivně prázdný.“

Teď bylo na Hagridovi, aby souhlasil. Na nějaký čas hovor uvázl, ale oba muži to necítili jako překážku. Seděli tiše proti sobě a ve vzájemné shodě upíjeli. Jak hladina v lahvi klesala, hovor v hájence se přece jen rozproudil. Hagrida přepadla sentimentální nálada a začal mezi loky vzpomínat na svoje dětství.

„Slavili jsme Vánoce vždycky jenom s tátou. Máma od nás vodešla, to jsem byl ještě mrňavej. Ona… ona nebyla zrovna… mateřskej typ,“ škytl několikrát a honem to zahnal dalším douškem. „Ale táta byl… bezvadnej. Trochu mi ho připomínáte. Taky byl hodně… to – malej. Vždycky jsem ho musel vzít na ramena, když jsme na strom dávali zlatou hvězdu. Víte, nechtěl to dělat hůlkou, prej že je všechno víc vánoční, když si na to člověk šáhne.“

Hagridovo škytání se změnilo v přerývavý pláč.

„Já si na rodiče nepamatuju,“ začal do šafářových vzlyků vyprávět Kratiknot. „Umřeli brzy po tom, co jsem se narodil. Během let se o mě střídavě starali příbuzní a tak to bylo i o Vánocích. Pokaždé jiný dům, jiná rodina, jiné zvyky. Jenom ta samota byla vždycky stejná.“

Pláč ustal. Vousatý obr překvapeně zvedl k učiteli vlhké oči.

„To jsem nevěděl.“

„Není to zrovna něco, čím by se člověk na potkání chlubil,“ pokrčil rameny Kratiknot. Samotného ho překvapilo, že o tom začal mluvit. Zřejmě i v něm zbořil punč hradbu uzavřenosti.

„O to úžasnější pro mě bylo, když jsem začal chodit do Bradavic. Až tady jsem našel svůj domov,“ dokončil trochu teatrálně.

„Tak jste tu zůstal jako učitel,“ doplnil Hagrid, ale profesor zavrtěl hlavou.

„Kdepak, sem jsem se dostal až mnohem později. Po škole jsem se vrátil k příbuzným a začal pracovat v jejich firmě. Moc mě to ale nebavilo. Nějak jsem v tom neustálém počítání peněz a mamonění nenacházel smysl. Jenomže, když máte v krvi trochu té nepatřičné příměsi, není lehké sehnat pořádnou práci. Asi to znáte.“

Možná, kdyby neměl hlavu tak omámenou vůní punče, pochopil by bradavický šafář narážku, kterou tu učitel utrousil. Z jeho věty bylo více než jasné, že tuší, jak to s Hagridovou mimořádnou výškou asi je.

Kratiknot si nalil do hrnku zbytek druhé lahve a přešel k ohništi pro vodu.

„Vydržel jsem to asi dva roky,“ pokračoval ve své historii, „pak jsem se sebral a utekl. Protloukal jsem se všelijak. Přes léto jsem většinou spal v lese nebo po stodolách a na jídlo si vydělával pomocnými pracemi. Přežít se tak dalo, ale nemělo to budoucnost.“

Znovu si sedl. Vlastně nevěděl, proč to tady vypráví. Hagrid měl oči už značně zakalené a začínaly se mu klížit. Ráno si nejspíš nic z toho nebude pamatovat. Ačkoliv, možná právě proto.

„Horší bylo, když začala zima. Marně jsem sháněl nějakou práci, kde bych si vydělal alespoň pár srpců a mohl si zaplatit nocleh v hostinci, jenomže jako na potvoru jsem nemohl na nic narazit. Většinou mi přirazili dveře před nosem. Byl začátek prosince a já jsem netušil, jak to přečkám. A tehdy jsem ho potkal.“

Už mu vůbec nezáleželo na tom, jestli ho někdo poslouchá. Byl ztracen ve vzpomínkách a před očima se mu místo začouzených zdí hájenky vynořil obraz větrného večera, který trávil u malého ohýnku na okraji lesa.

„Objevil se vedle mě jako duch. Ani jsem nezaregistroval zvuk přemístění, ale okamžitě jsem poznal, že je to kouzelník. Magie z něho sálala do všech stran. Měl na sobě tmavě rudý plášť, přes který mu splýval dlouhý bílý plnovous. Chvilku se na mě jen tak díval a pak mi k nohám položil celý svět. Nabídl mi příležitost, kterou bych nedokázal odmítnout, ani kdybych se topil ve zlatě.“

„Buru… mubá… umbál,“ zablekotal Hagrid a hlava mu dunivě uhodila o stůl. Místností se rozlehlo zachrápání.

Obrazek

Kratiknot se odmlčel. Jen tiše popíjel chladnoucí nápoj a myšlenky se mu toulaly v daleké minulosti. Prastaré pendlovky na zdi neúprosně odpočítávaly minuty ze sváteční noci. Netušil, kolik jich uplynulo, když se dveře hájenky se zaskřípěním otevřely a dovnitř nahlédl bradavický ředitel. Jedním pohledem zhodnotil situaci.

„Profesore,“ řekl mírně, „je čas. Dostal jsem zprávu, že už je na cestě, a obával jsem se, jestli jste snad nezapomněl.“

Jak by mohl? Na životní šanci se přece ani po letech nezapomíná.

„Už jdu,“ bleskově vyskočil ze židle profesor. Pokusil se zamaskovat známky nejistého vrávorání, které v něm vyvolal rychlý pohyb a změna pozice. Brumbál na něj pohlédl přes půlměsíčkové brýle.

„Nepotřebujete trochu Střízlivějícího lektvaru? Myslím, že Severus má v kabinetu nějaké zásoby. To ještě stihneme.“

„Není třeba, za chvíli budu v pořádku. Obávám se, že Hagrid je na tom hůř. Při jeho míře na mě zas tak moc punče nezbylo,“ trochu rozpustile podotkl Kratiknot.

„Jak myslíte,“ pokrčil ředitel s úsměvem rameny a vyrazil směrem k temné siluetě hradu. Stále chumelilo, a tak byli oba kouzelníci nuceni si klestit cestu závějemi pomocí hůlky.

U schodů na astronomickou věž se zastavili.

„Tak šťastnou cestu!“ popřál Brumbál Kratiknotovi a zamířil ke své pracovně.

„A pozdravujte ho,“ dodal ještě. Vzápětí zmizel za rohem.

Učitel formulí rychle vystoupal po schodišti. Právě včas. Sotva vyšel na plošinu věže, v dálce nad obzorem se objevil zářící bod, který se rychle přibližoval. Taktak si stihl přeměnit svoje oblečení. Vzápětí poblíž ochozu zastavilo sobí spřežení a vousatý muž svírající opratě se na něj přívětivě pousmál.Obrazek

„Veselé Vánoce, Filiusi. Tak jdeme na to, ne? Děti už čekají.“

Kratiknot si na hlavu nasadil červenou čapku a naskočil do saní.

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jééééé! :)

(Casiopea, 30. 3. 2012 0:31)

Tak tohle byl ideální večerníček! Moc povedené. Bude se mi hezky usínat. Ještě se zastavím. ;)

Super

(vencca, 13. 6. 2008 12:44)

jsi skvělá :o)

Pěkné

(Elisabeth, 18. 4. 2007 19:12)

Hezká jednorázovka =-) Moc hezká, taková vánoční a s překvapivým koncem. Mrkni se ke mně na blog: www.elisabeth-fantasy.blog.cz =)