1.9.1991 nenastoupil na nástupišti 9 a 3/4 do bradavického vlaku jen Harry Potter, ale i další prváci. Mimo jiné taky dva kamarádi...
---------------
Mám kamaráda. Úžasnýho kamaráda. Možná ne všichni si to o něm myslí, ale pro mě je to nejlepší kámoš, jakýho jsem kdy měl. Tenkrát v létě jsem se hrozně bál, že se naše cesty rozejdou. Když mu přišel dopis z Bradavic, kam měl od září nastoupit do prvního ročníku, probrečel jsem tajně několik nocí. On celý hodiny bájil o tom, jak je to skvělý, že z něj bude kouzelník, tak jak si to doma vždycky přáli, zkrátka, hrozně se tam těšil. Já jsem jenom poslouchal a snažil se nedat najevo, že je mi to líto. Kámošovi přece nemůžete říct, jak mu závidíte. To byste už pak nebyli kámoši, že jo.
Nečekal jsem to. Fakt ne. Nejsem z kouzelnický rodiny jako on, ale přece se to stalo. Dozvěděl jsem se, že pojedu taky. Lidi, to vám byla neuvěřitelná zpráva. Skákal jsem radostí a nejradši bych byl objímal celej svět. Já taky uvidím Bradavice! Velkej kamennej hrad na břehu obrovskýho jezera. Miluju hrady! Zbožňuju jezera!
Prožili jsme ty nejkrásnější prázdniny ze všech. Najednou jsem měl pocit, že všechno kolem má nějak zářivější barvy, každá švanda byla ještě švandovitější, každá lumpárna ještě lumpárnovitější, prostě, svět byl náš a…
Prvního září jsme společně prošli nějakou zdí na nástupiště 9 a ¾ a nastoupili do bradavickýho rychlíku. Jeho červená lokomotiva vyhrnula na perón oblaka páry, takže jsme skoro neviděli na lidi, kterým máváme. Stejně mě to moc nezajímalo, byl jsem zvědavej na ten úplně jinej svět, ve kterým jsme se ocitli. Žádná příležitost se nesmí promarnit a tak jsem se hned vydal na průzkum vlaku. Ve všech kupé bylo spousta kluků a holek, který se mezi sebou bavili, vítali se nebo seznamovali. Některý mávali hůlkama a zkoušeli různý kouzla. Fakt super! Nevěděl jsem, na co se dívat dřív, a motal se po chodbičkách jako omámenej, taktak že jsem se stihnul vyhnout srážce s vozíkem, ze kterýho jedna paní nabízela různý dobroty. Nejdřív mě napadlo, že bych si jako nenápadně něco „vypůjčil“, ale pak jsem zaslechl, jak mě někdo volá. Radši jsem se honem vypařil. Stejně určitě neměla to, co mám nejradši.
Za okny se sešeřilo, brzdy zaskřípěly a všichni se začali hrnout ke dveřím. Zdálo se, že i můj kamarád na mě zapomněl. Popadl kufr a s funěním ho strkal ven na nástupiště. Dostal jsem strach. Co když mě tady zapomenou? Honem jsem následoval jeho příkladu, jenomže všude byla hromada lidí a přesunující davy nás od sebe zase odtrhly. Ještěže se na okraji nástupiště tyčil ten velkej chlap a pokřikoval na prváky, že mají jít k němu. A pak nás posadil do loděk! Byl jsem jako u vytržení. Poplujeme přes jezero! Vmáčknul jsem se k nějakýmu zrzkovi a klukovi s jizvou na čele, ale moc jsem neposlouchal, o čem si povídají. S úžasem jsem civěl na siluetu mohutnýho hradu, svítícího tisícem oken na vzdáleným břehu jezera. To je nádhera. A já tady budu žít.
Cesta mohla klidně trvat i dýl, vydržel bych se na to dívat do rána. Když jsme vystupovali, zahlídl jsem, jak se můj kámoš namočil, protože se mu podařilo uklouznout po mokrejch kamenech. Zastyděl jsem se, že jsem se na něj takhle vykašlal. Přece jsem slyšel, jak mě všude shání. Fakt už jsem si to k němu namířil, když tu mě najednou chytla velká tlapa a nadzvedla z loďky…
„Poslechni, ty tam. To je tvůj žabák?“
KONEC